Ruská invaze na Ukrajinu paradoxně přiměla Evropu, aby si uvědomila velmi nerovnoprávné postavení různých národů Ruské federace. Dramatický rozdíl životní úrovně mezi centrálním evropským Ruskem a vzdálenou provincií představuje problém, který je dobře známý už od dob carského Ruska a stále přetrvává. Avšak teprve nyní, když není možné přehlédnout nadproporční zastoupení „asijských tváří“ ve složení ruských invazních vojsk, evropská společnost konečně uslyšela hlasy těch, které dosud povětšinou zcela ignorovala — neruských národů Ruské federace.

Ruská státní moc se s těmito národy nestřetává v konfliktech, které by šokovaly svou brutalitou podobně, jako svého času válka s Čečenci — byť i ona se pod přívalem mnoha dalších tragédií tohoto světa už téměř vytratila do zapomnění. Přesto ne-Slované v Rusku zažívají trvalou diskriminaci.

Zda lze přímo hovořit o genocidní politice, jak to prohlašují někteří aktivisté, je téma k diskusi. Nelze však pochybovat o tom, že při obecném pohrdání životem jednotlivců jsou pro Kreml životy neruských občanů ještě méněcennější než životy Rusů.

Pokud už světová média referují o neslovanských národech Ruské federace, pak vesměs o těch, jež se Evropanům jeví jako nápadně odlišná vzhledem, kulturou a způsobem života — Burjaté, Tuvinci, Něnci a některé další sibiřské národy, Tataři či národy Kavkazu. Stranou zájmu ale stále zůstává skupina vesměs nepočetných evropských národů, které byly vystaveny dlouhodobému útlaku ruské státní moci, za carského režimu, v Sovětském svazu i v dnešním Putinově Rusku — Ugrofinové.

Neviditelné dějiny

Přestože se nejrůznější intelektuálové přinejmenším od éry postmoderny všemožně distancují od pojetí „národa“, jak jej formulovalo 19. století, ve společnosti stále přežívá fascinace historismem a pro přítomné politické kroky i pro žádoucí budoucnost států či národů se nadále čerpají argumenty z minulosti.

Ugrofinové Ruské federace se v tomto směru dostávají ve srovnání s velkými evropskými národy do handicapovaného postavení nejen proto, že jsou málo početní, ale především proto, že jsou z dějin stále znovu „vytěsňováni“. Když se dnes Rusové a Ukrajinci přou o to, komu patří středověká Rus, oba národy shodně přehlížejí, že už v legendárním vyprávění o počátcích státu se na pozvání Varjagů podílejí jak slovanské, tak ugrofinské kmeny.

Z výkladu dějin Rusi se vytrácejí, byť odtud nikam neodešli a celá řada východoevropských toponym a hydronym — včetně jména Volha — je ugrofinského původu. Ugrofinové si ale nikdy v dějinách nevytvořili mocné státní útvary, k nimž by se mohli hlásit, až do 20. století neměli vlastní písemnictví, a tudíž si nevytvořili vlastní silný dějinný příběh. Dodnes tak zůstávají na okraji příběhu expandujícího ruského státu.

Nemuselo tomu tak být. Na postoji ruské státní moci k ugrofinským etnikům obývajícím rozsáhlé prostory od Pobaltí k Bílému moři a dále na východ po obou stranách uralského hřbetu se však dramaticky podepsala jak tvrdě rusifikační politika carského režimu, tak především sovětská národnostní politika.

Navzdory všem proklamacím o právu národů na sebeurčení v Sovětském svazu panovala pevná hierarchie národů: první místo z hlediska prestiže patřilo Rusům, jim podřazení byli ostatní Slované jakožto „mladší“ bratři vůči „staršímu“, a poté ostatní neslovanské národy. Pocit méněcennosti, vštěpovaný Rusy, přitom mnohdy přejímali i sami příslušníci neruských etnik, kteří ruské umění vnímali jako etalon „velké kultury“ — v první generaci gramotných příslušníků neruských národů byl například velmi často chápán vznik překladu Puškinovy tvorby do místního jazyka jako důkaz vstupu do světa civilizace a „skutečné“ kultury.

V rámci Stalinova tažení proti národní inteligenci byli perzekvováni příslušníci nejrůznějších etnik, ale na intelektuály ugrofinských národů dopadaly represe mimořádně silně a dějiny Ugrofinů či ugrofinská filologie byly vymýceny z akademických institucí. Ugrofinské národy v SSSR byly permanentně podezírány z neloajality vůči sovětskému režimu, vazeb na samostatné Estonsko a Finsko a ze špionáže v jejich prospěch.

Příznačně se Ugrofiny obývaná Karélie a Republika Komi staly prostorem pro masové represe, nacházela se tu řada táborů gulagu i nechvalně proslulý, vězni budovaný Bělomořsko-baltský kanál. Přítomnost velkého množství vězňů z celého SSSR samozřejmě výrazně limitovala život místních komunit a proměňovala demografickou strukturu tamní společnosti.

Když se v důsledku dohody velmocí o poválečném uspořádání světa stalo Estonsko součástí SSSR, po celá desetiletí si navzdory tvrdým represím dokázalo uchovat pozici „malého Západu“ s pozoruhodnou kulturou, jež se i v dusivé atmosféře československé normalizace jevila jako doušek svěžího vzduchu. Pro sovětskou státní moc naopak Estonci a spolu s nimi i další Ugrofinové zůstávali trvale podezřelými, proto měli být systematickými represemi zlomeni a asimilováni.

Negativní postoj Rusů vůči Ugrofinům má tradičně i nepřehlédnutelný rasistický rozměr. Zatímco indoevropským Evropanům se i jako nepřátelům dostává jistého respektu, Ugrofinové jsou chápáni jako méněcenní. V době sovětsko-finské války se o nich často referovalo s užitím stereotypů zdůrazňujících jejich „zvířecí“ sepětí s přírodou, a i dnes v prostředí ruské krajní pravice silně rezonuje rasistický přístup deklarující nadřazenost Slovanů, interpretovaných jako „Árijci“, vůči neindoevropským Ugrofinům.

Ovšem rasistický postoj vůči Ugrofinům zdaleka není jen specifikem Rusů — údajná blízkost Rusů a Ugrofinů je velmi často používána za hranicemi Ruska jako argument, jež má Rusy diskreditovat a podtrhovat jejich „neevropskost“ — se všemi negativními stereotypy, které se s takovouto představou u Evropanů pojí.

Být hrdým Uralcem

V závěru Sovětského svazu se vzedmula velká vlna etnicko-emancipačních hnutí a zároveň se otevřela možnost rozkrýt mnohé bolestné kapitoly nedávné minulosti — nejen v podobě vědeckého zkoumání dříve tabuizovaných dějin represí, ale i v rovině rodinné paměti, neboť v mnoha rodinách se o prožitcích předchozích generací po celá desetiletí raději mlčelo. Estonsko, znovu nabyvší samostatnost, se ostře distancovalo jak od éry sovětské okupace, tak od postsovětského Ruska. Samo se začalo shlížet ve Finsku a zároveň z pozice „silnějšího“ bratra začalo podporovat národně-emancipační aktivity Ugrofinů uvnitř Ruska.

Na čem však stavět pocit svébytnosti? Jak definovat svou identitu ve světě konce 20. a počátku 21. století? Někteří představitelé pouralských Ugrofinů kladou důraz na „znovuoživení“ předkřesťanské spirituality. Dokonce i místní politici v 90. letech začali provázet své veřejné aktivity „pohanskými“ obřady, včetně například obětování hospodářských zvířat, což u ostatních Evropanů vyvolávalo spíše zděšení než respekt.

Ugrofinské národy se v posledních desetiletích velmi silně potýkají s problémem takzvané muzealizace vlastní kultury. Sovětský režim povoloval nejrůznější kulturní projevy původních národů Ruska jen ve formě folklorismu, živá kultura stále více odumírala, až se stala jen muzeálním exponátem.

Ale i v postsovětské éře je obtížné najít smysluplné formy kulturní opozice jak vůči ruské hegemonii, tak vůči uniformitě globální civilizace. Dokonce i Estonské národní muzeum, dnes sídlící ve velikášské stavbě na periferii Tartu, svou architekturou i rozměry připomínající spíše letištní halu, se sice pyšní svými nejmodernějšími interaktivními expozicemi o ugrofinských národech Ruska, ale ty jsou zde prezentovány výhradně projevy své kultury 19. a začátku 20. století.

Pozoruhodným pokusem o definování nové identity Ugrofinů se stalo etnofuturistické hnutí, vzniklé za perestrojky v tartuských undergroundových uměleckých kruzích a poté velmi populární zvláště v Udmurtsku. Etnofuturisté se nechtěli spokojit s vymezením kategorie ugrofinských národů pouze na základě jazykového příbuzenství a usilovali o vytvoření „uralské identity“.

Uralskou civilizaci přitom chápali jako svébytnou, zásadně odlišnou od světa Indoevropanů, silně spjatou s přírodou, životem pralesů nejvýchodnější části Evropy a mytologickým přístupem ke světu. Nemá se však upírat pouze k minulosti, ale potřebuje i svou současnou tvář, neboť jen tak může skutečně chránit před asimilací.

„Z pohledu ugrofinských národů není nakonec velký rozdíl, zda budeme rozpuštěni v ruských nebo evropských národech. V obou případech rozpuštění znamená smrt,“ stojí v Etnofuturistickém manifestu z roku 1994.

Za bodem zvratu?

Dnešní Rusko se potýká s hlubokou demografickou krizí. Počet příslušníků ugrofinských národů, stejně jako například počet původních obyvatel Sibiře dramaticky klesá. Jestliže k mordvinské národnosti, nejpočetnější z Ugrofinů Ruska, se v roce 2001 přihlásilo 850 tisíc občanů, v roce 2021 už to bylo jen 485 tisíc.

Udmurtů bylo podle sčítání roku 2001 640 tisíc, kdežto v roce 2021 už jen 420 tisíc. Počet Komijců poklesl ve stejném období z 350 tisíc na 144 tisíc a počet Karelů dokonce z 93 tisíc na 32 tisíc. Počet Chantů mírně stoupl z 29 tisíc na 32 tisíc, v případě Mansijců z 11 tisíc na 12 tisíc. Podle místních aktivistů se většina z těchto národů dostala za bod zlomu, kdy už nebude možné proces rusifikace zastavit.

Nejde přitom o spontánní proces. Ruská státní moc ničila opatrnou emancipaci ugrofinských národů hned od počátku Putinovy éry. Národně definovaná kultura Marijců, Mordvinů a posléze i Udmurtů byla vystavena intenzivnímu tlaku a spolu s tím začala být potírána i historická paměť uvedených regionů, která se odmítala nechat spoutat režimní ideologií.

Symbolickým zlomem se stal v roce 2020 monstrproces s historikem Jurijem Dmitrijevem, který více než tři desetiletí mapoval dějiny gulagu v Karélii a přispěl k objevu masových hrobů obětí stalinského teroru v Sandarmochu a Krasném Boru. Dnes si někdejší předseda karelské pobočky organizace Memorial odpykává patnáctiletý trest odnětí svobody a téma stalinských represí v Karélii je opět tabu.

Po zahájení války na Ukrajině spadla mezi Ruskem a Evropou nová železná opona. Estonsko se pro kremelský režim stalo nenáviděným nepřítelem, byly zpřetrhány veškeré vazby mezi ugrofinskými národy Pouralí a Estonskem: okamžitě ustalo veškeré financování ugrofinských kulturních iniciativ z Evropy, skončily všechny společné projekty, studentům z řad Udmurtů, Marijců, Mordvinů či Komiů se staly nedostupnými univerzity v Tartu a Tallinnu, dosud velmi oblíbené pro krátkodobé výměny i dlouhodobé studium. Řada mladých lidí z těchto nepočetných národů emigrovala do Finska.

Občanské sdružení Memorial, nejvýznamnější ruská instituce věnující se dějinám sovětských represí, byla v Rusku zlikvidovaná. Ugrofinové jsou znovu podezíráni z neloajality a blízkých vazeb na nepřátelské státy, jejich nedávná minulost je znovu tabuizovaná a veškeré emancipační aktivity jsou interpretovány jako západní import, sloužící jen k rozvracení ruského státu.

Letos v lednu Vrchní soud Ruské federace prohlásil 172 organizací, jež se v Rusku věnují dekolonizaci a regionalismu, za teroristické. Mezi zakázanými organizacemi sdružujícími se v rámci platformy Fórum svobodných národů PostRuska byly i lokální iniciativy hájící zájmy ugrofinských národů.

Emancipační hnutí se přesouvá do zahraničí, ale v Evropě málokdo problémům ugrofinských etnik na ruském území rozumí. Proti tlaku státní moci malým národům Ruska příliš nepomáhá ani tamější demokratická opozice, která stále nedokáže plně reflektovat negativa ruské národností politiky, takže buď přímo reprodukuje stereotypy a přezíravý postoj k neruským národům, nebo — v lepším případě — emancipačnímu hnutí neruských národů a jejich požadavku dekolonizace zkrátka nerozumí.

Minulost i přítomnost Ugrofinů v Rusku jasně dokládá, jak zvrácené je používání kategorie národa, jazyka nebo rasy způsobem, který legitimizuje politické ambice mocenské elity. Je však adekvátní odpovědět na tento tlak vzepětím etnického nacionalismu? Čeho se mohou chopit nepočetné národy Ruské federace, které jsou vůči obyvatelům ruských metropolí marginalizované z hlediska etnického, jazykového i společensko-ekonomického?

Pokud ugrofinské národy chtějí být vidět a slyšet, záměrně samy sebe „exotizují“ a oddělují se od ostatních blízkých komunit. Tím ale paradoxně přispívají k posilování ruských imperiálních stereotypů a stávají se ještě zranitelnějšími.

Je vůbec možné si v dnešním světě uchovávat kulturní svébytnost, aniž by byly reprodukovány jen etnocentrické iluze a historická klišé? Mají pravdu ti, kdo vymírání jazyků a kulturní asimilaci pokládají za podobně tragický proces jako ztrátu biodiverzity? Před těmito otázkami stojí Ugrofinové Ruska stejně jako celá řada malých etnik po celém světě. Zdá se, že čas dnes hraje proti nim.