Ruská invaze na Ukrajinu paradoxně přiměla Evropu, aby si uvědomila velmi nerovnoprávné postavení různých národů Ruské federace. Dramatický rozdíl životní úrovně mezi centrálním evropským Ruskem a vzdálenou provincií představuje problém, který je dobře známý už od dob carského Ruska a stále přetrvává. Avšak teprve nyní, když není možné přehlédnout nadproporční zastoupení „asijských tváří“ ve složení ruských invazních vojsk, evropská společnost konečně uslyšela hlasy těch, které dosud povětšinou zcela ignorovala — neruských národů Ruské federace.

Ruská státní moc se s těmito národy nestřetává v konfliktech, které by šokovaly svou brutalitou podobně, jako svého času válka s Čečenci — byť i ona se pod přívalem mnoha dalších tragédií tohoto světa už téměř vytratila do zapomnění. Přesto ne-Slované v Rusku zažívají trvalou diskriminaci.

Zda lze přímo hovořit o genocidní politice, jak to prohlašují někteří aktivisté, je téma k diskusi. Nelze však pochybovat o tom, že při obecném pohrdání životem jednotlivců jsou pro Kreml životy neruských občanů ještě méněcennější než životy Rusů.

Pokud už světová média referují o neslovanských národech Ruské federace, pak vesměs o těch, jež se Evropanům jeví jako nápadně odlišná vzhledem, kulturou a způsobem života — Burjaté, Tuvinci, Něnci a některé další sibiřské národy, Tataři či národy Kavkazu. Stranou zájmu ale stále zůstává skupina vesměs nepočetných evropských národů, které byly vystaveny dlouhodobému útlaku ruské státní moci, za carského režimu, v Sovětském svazu i v dnešním Putinově Rusku — Ugrofinové.

Neviditelné dějiny

Přestože se nejrůznější intelektuálové přinejmenším od éry postmoderny všemožně distancují od pojetí „národa“, jak jej formulovalo 19. století, ve společnosti stále přežívá fascinace historismem a pro přítomné politické kroky i pro žádoucí budoucnost států či národů se nadále čerpají argumenty z minulosti.

Ugrofinové Ruské federace se v tomto směru dostávají ve srovnání s velkými evropskými národy do handicapovaného postavení nejen proto, že jsou málo početní, ale především proto, že jsou z dějin stále znovu „vytěsňováni“. Když se dnes Rusové a Ukrajinci přou o to, komu patří středověká Rus, oba národy shodně přehlížejí, že už v legendárním vyprávění o počátcích státu se na pozvání Varjagů podílejí jak slovanské, tak ugrofinské kmeny.

Z výkladu dějin Rusi se vytrácejí, byť odtud nikam neodešli a celá řada východoevropských toponym a hydronym — včetně jména Volha — je ugrofinského původu. Ugrofinové si ale nikdy v dějinách nevytvořili mocné státní útvary, k nimž by se mohli hlásit, až do 20. století neměli vlastní písemnictví, a tudíž si nevytvořili vlastní silný dějinný příběh. Dodnes tak zůstávají na okraji příběhu expandujícího ruského státu.

Nemuselo tomu tak být. Na postoji ruské státní moci k ugrofinským etnikům obývajícím rozsáhlé prostory od Pobaltí k Bílému moři a dále na východ po obou stranách uralského hřbetu se však dramaticky podepsala jak tvrdě rusifikační politika carského režimu, tak především sovětská národnostní politika.

Navzdory všem proklamacím o právu národů na sebeurčení v Sovětském svazu panovala pevná hierarchie národů: první místo z hlediska prestiže patřilo Rusům, jim podřazení byli ostatní Slované jakožto „mladší“ bratři vůči „staršímu“, a poté ostatní neslovanské národy. Pocit méněcennosti, vštěpovaný Rusy, přitom mnohdy přejímali i sami příslušníci neruských etnik, kteří ruské umění vnímali jako etalon „velké kultury“ — v první generaci gramotných příslušníků neruských národů byl například velmi často chápán vznik překladu Puškinovy tvorby do místního jazyka jako důkaz vstupu do světa civilizace a „skutečné“ kultury.

V rámci Stalinova tažení proti národní inteligenci byli perzekvováni příslušníci nejrůznějších etnik, ale na intelektuály ugrofinských národů dopadaly represe mimořádně silně a dějiny Ugrofinů či ugrofinská filologie byly vymýceny z akademických institucí. Ugrofinské národy v SSSR byly permanentně podezírány z neloajality vůči sovětskému režimu, vazeb na samostatné Estonsko a Finsko a ze špionáže v jejich prospěch.