Před několika dny pracovníci ruské prokuratury provedli kontrolu v moskevském knihkupectví Falanster a zabavili zde knihu Michela Foucaulta Dohlížet a trestat, knihy Hannah Arendtové, Susan Sontagové a Waltera Benjamina. Drobná zpráva pro pár intelektuálů, kteří znají kultovní levicové knihkupectví, vždy až po strop nabité ruskou a překladovou humanitní a sociálněvědnou literaturou? Jistě, ale zároveň vypovídá mnohé o současné ruské společnosti.

Když Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu, svět očekával od ruských občanů, že se kremelskému režimu rázně vzepřou a donutí jej válku zastavit. Na ruská náměstí sice vyšly desítky tisíc občanů, ale po stovkách monstrprocesů završených drakonickými rozsudky jakékoli protesty utichly.

Všude se šíří strach, na počátku bezpočtu politicky motivovaných trestních stíhání stojí banální udání obyčejného jednotlivce. Do invazní armády se stále dobrovolně hlásí zástupy mladých mužů — podle mnohých ani není škoda, když takové rozdrtí proslulý ruský mlýnek na maso.

Statisíce Rusů zvolily emigraci. Při odchodu ujišťovali sebe i ostatní, že budou ze všech sil bojovat za svržení Putinova režimu zvenčí. Jenže pak se představitelé ruské emigrace mezi sebou začali hašteřit a emigrantskou komunitou prostoupila beznaděj a apatie. Na demonstraci Rusko proti Putinovi, kterou svolali 1. března do Berlína Julija Navalná, Ilja Jašin a Vladimir Kara-Murza u příležitosti desetiletého výročí vraždy Borise Němcova a roku od vraždy Alexeje Navalného, přišlo pouhých pár stovek Rusů.

Propast mezi lidmi ve vlasti a v exilu se prohlubuje, jedni obviňují druhé. Lidé propadají pocitu marnosti, úvahám, zda jakákoli oběť má vůbec smysl.

Nebylo by v tuto chvíli nic snadnějšího než přitakat rozšířenému stereotypu o Rusku jako zemi, kde svoboda nikdy nezakořenila a nikdy se to nezmění. O Rusech, kteří rozumí jen tvrdé síle, jsou „jiní“, a proto o demokracii nestojí, anebo si ji dokonce ani nezaslouží. O učitelích ve školách, kteří jen vymývají mozky dalším generacím. O tupých agresorech, ženoucích se do války, aby naplnili imperiální touhy svých vládců.

Jenže tak jednoduché to zdaleka není. Drtivá většina ruských občanů nejsou zrůdy fanaticky oddané brutálnímu režimu ani hlupáci zmanipulovaní vládní propagandou. Nejsou žádnou anonymní masou sloužící vůdci, jak je vykreslují mnohá média.

Putinův režim není nesen žádnou ucelenou ideologií, k níž by se lidé upřímně vztahovali a oddaně jí sloužili, společnost není prostoupena společnou vírou v jakékoli — třeba i perverzní — hodnoty. Jistě ani pracovníci prokuratury, kteří v masách literatury v knihkupectví hledali potenciálně nebezpečné knihy, nejednali z hlubokého „koniášovského“ přesvědčení, ale zcela pragmaticky zaprodali svou intelektuální erudici.

Nejsou jasné hranice, co je dovoleno a co je zakázáno. Lidé nevěří ničemu, nikdo neví, za co může být perzekvován, a právě tím se režimu daří nejúčinněji držet všechny ve strachu. Ruská společnost je dnes atomizovaná víc než kdykoli dřív.

Byl tedy všechen vzdor vůči režimu marný? Bylo nesmyslné protestovat a teď za to léta živořit v ruských trestaneckých koloniích? Podařilo se Putinově režimu veškerý odpor zašlapat do země?

Pro ruskou občanskou společnost se poslední desetiletí, spojené s charismatickou postavou Alexeje Navalného, stalo vskutku hodnototvornou epochou. Ačkoli vůči Alexeji Navalnému lze mít leckteré výhrady, jeho zřejmě největší, nezpochybnitelnou zásluhou zůstává, že naučil celou generaci mladých ruských mužů a žen základům politické práce: do jeho štábů se masově hlásili po celé zemi dobrovolníci, kteří vedli politické kampaně v ulicích ruských měst, působili jako pozorovatelé u voleb, účast na mítincích a demonstracích přijali jako zcela legitimní formu občanské angažovanosti.

Výrazné osobnosti tohoto politického proudu si dnes na základě rozsudku o účasti v extremistické organizaci odpykávají mnohaleté tresty a další uprchli do exilu. Naprostá většina lidí, kteří před lety zakusili na obřích protirežimních demonstracích pocit svobody, sounáležitosti a naděje na budoucí demokratické Rusko, však zůstává ve vlasti.

Desetitisíce z nich se loni v Moskvě i mnoha dalších ruských městech loučily se zavražděným Alexejem Navalným. Dlouhé zástupy občanů přišly k jeho hrobu i letos a navzdory hrozbě represí nijak neskrývali své tváře.

Podobná velká shromáždění jsou však vzácnou výjimkou. V každodenním životě už nelze čerpat oporu z pocitu sounáležitosti s podobně smýšlejícími zástupy. Se svým odhodláním i se svým strachem, se svými mravními dilematy, jaký ústupek režimu ještě lze učinit, a co už nikoli, je povětšinou každý člověk docela sám.

Kolik občanské odvahy přitom musel projevit mladý kněz, který letos u příležitosti výročí Navalného smrti pronesl nad jeho hrobem kázání, jež v lidech znovu probouzelo naději a dávalo sílu nevzdávat zápas o život ve svobodné zemi? A jaké je pro něj každodenně působit v rámci církve, jež jménem svých hierarchů bezostyšně podepírá zvěrstva Putinova režimu?

Kolik vůle a odvahy projevují lidé, kteří svým družstevním knihkupectvím vytvářejí ostrůvek svobody uprostřed kasárenským režimem sešněrované ruské metropole? Tušíme, jak náročné a nebezpečné je z pozice řadového občana vzdorovat tlakům developerů, kteří léta usilují o zastavění rozsáhlých přírodních ploch na území města, nebo bojovat proti firmě budující na dohled od bytové zóny obrovskou nezajištěnou skládku?

Dovedeme si představit, kolik sil stojí učitelku přednášející na provinční ruské univerzitě její úsilí vštípit svým studentům kritické myšlení a základy historické metodologie, aby dokázali rozpoznat propagandistickou manipulaci? Sama si nejsem jistá, nakolik jí umím porozumět, když mi vypráví, jak propadá beznaději a pocitu viny, že vlastně svým studentům škodí, neboť bez kritického myšlení by se jim žilo snadněji.

Občanská společnost celého světa dnes konsternovaně sleduje, jak jedny volby za druhými vyhrávají strany, jež pošlapávají principy humanismu a usilují o rozvrácení základů světové demokracie. V jedné z nejděsivějších podob se to dnes děje v zemi, jež se vždy prohlašovala za kolébku i mocnou záštitu demokracie a lidských práv.

Odpusťme si tedy konečně arogantní peskování ruské opozice, že nedokázala zastavit válku a svrhnout Putinův režim, stejně jako rádobyznalecké komentáře o specifičnosti Ruska, v němž nemůže existovat demokracie, protože Rusové neumí žít jinak než pod knutou svého „cara“. Zkusme místo toho raději přemýšlet o tom, co jsme schopni udělat, čeho jsme ochotni se ve svých pohodlných životech zříct, abychom v našem světě uhájili hodnoty lidskosti a demokracie.

Rusko není žádný „zvláštní případ“ v dějinách, země neschopná demokracie. Už brzy se totiž podobná etická dilemata mohou týkat i nás.