Před několika dny pracovníci ruské prokuratury provedli kontrolu v moskevském knihkupectví Falanster a zabavili zde knihu Michela Foucaulta Dohlížet a trestat, knihy Hannah Arendtové, Susan Sontagové a Waltera Benjamina. Drobná zpráva pro pár intelektuálů, kteří znají kultovní levicové knihkupectví, vždy až po strop nabité ruskou a překladovou humanitní a sociálněvědnou literaturou? Jistě, ale zároveň vypovídá mnohé o současné ruské společnosti.

Když Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu, svět očekával od ruských občanů, že se kremelskému režimu rázně vzepřou a donutí jej válku zastavit. Na ruská náměstí sice vyšly desítky tisíc občanů, ale po stovkách monstrprocesů završených drakonickými rozsudky jakékoli protesty utichly.

Všude se šíří strach, na počátku bezpočtu politicky motivovaných trestních stíhání stojí banální udání obyčejného jednotlivce. Do invazní armády se stále dobrovolně hlásí zástupy mladých mužů — podle mnohých ani není škoda, když takové rozdrtí proslulý ruský mlýnek na maso.

Statisíce Rusů zvolily emigraci. Při odchodu ujišťovali sebe i ostatní, že budou ze všech sil bojovat za svržení Putinova režimu zvenčí. Jenže pak se představitelé ruské emigrace mezi sebou začali hašteřit a emigrantskou komunitou prostoupila beznaděj a apatie. Na demonstraci Rusko proti Putinovi, kterou svolali 1. března do Berlína Julija Navalná, Ilja Jašin a Vladimir Kara-Murza u příležitosti desetiletého výročí vraždy Borise Němcova a roku od vraždy Alexeje Navalného, přišlo pouhých pár stovek Rusů.

Propast mezi lidmi ve vlasti a v exilu se prohlubuje, jedni obviňují druhé. Lidé propadají pocitu marnosti, úvahám, zda jakákoli oběť má vůbec smysl.