V minulém týdnu proběhnuvší konference Česká východní politika 2025 v tomto roce již potřetí upozornila na potřebu silnější podpory ruské občanské společnosti a dalších prodemokratických hlasů uvnitř i vně země. Tentokrát se vyslovila za strategické přerámování vztahu s Ruskem, definitivní odklon od Putinova režimu a jakýchkoliv forem normalizace vztahů s ním. Naopak byla zdůrazněna důležitost partnerství s prodemokratickými kruhy a nezávislou občanskou společností v širokém smyslu. Potřebujeme robustnější přístup k této agendě a jednotu mezi evropskými státy.

Po více než třech a půl letech velké ruské války proti Ukrajině se mezi evropské státy začíná čím dál tím více vkrádat pocit nejistoty a nejednoty ohledně budoucího vývoje na evropském kontinentu. Kromě sílícící ruské agrese proti Ukrajině na tom má velký podíl špatně čitelný přístup Spojených států, neboť Donald Trumpem prozatím volil vůči Putinovu režimu velmi zdrženlivou, až ustupující politiku.

Po 24. únoru 2022 nastolený evropský kurz, zakládající se na permanentním krizovém řízení, se už vyčerpal, aniž by dosáhl kýžených výsledků. Na vině je mimo jiné fakt, že daný přístup postrádá jakékoliv společné strategické směřování ve smyslu, co vlastně dělat dál a co od Ruska v budoucích letech očekávat.

Právě tato očekávání se u jednotlivých evropských států začínají stále více rozcházet, takže dnes na evropské scéně zaznívají hlasy v celém spektru od extrémního volání po normalizaci vztahů s Putinovým režimem, přes úsilí o nastolení pragmatického vztahu, postaveného na ekonomické výměně, až po pokračující konfrontaci a snahu Rusko co nejvíce a nejdéle zadržet a izolovat. Sladit všechny tyto pozice, jež jsou v různé formě mezi členy Evropské unie zastoupeny, je stále obtížnější. Právě proto je čas navrátit evropskému přístupu strategický rozměr a začít přemýšlet déle než v horizontu několika měsíců či krátkých let.

Východiskem pro změnu uvažování musí být jasná odpověď na otázku, jaké Rusko vlastně chceme mít za souseda. Zejména Putinově agresi hrdinně vzdorující Ukrajinci zdůrazňují, že Rusko musí být především malé, čím naznačují jeden z možných scénářů, tedy poválečný rozpad federace na menší státy či uskupení.

Nicméně bez ohledu na to, jak tento proces dopadne, bude třeba mít vedle sebe především souseda, který se nebude v mezinárodní politice řídit principem revanšismu a imperialismu, ale bude zastávat mírové a demokratické — nebo přinejmenším pluralistické — hodnoty. Tomu však za současných pořádků nic nenasvědčuje, což má každý den velmi konkrétní dopady na sousední Ukrajinu, ale také bezpečnost celého evropského kontinentu.

O Rusku pozítří

Jakou cestou a jakými prostředky tedy můžeme dosáhnout změny v ruské zahraniční a bezpečnostní politice, která v posledních dnech bere klid nejen Polákům, ale také Rumunům a dalším evropským národům?

Jednou — a možná jedinou — příležitostí je zásadní přerámování vzájemných vztahů mezi Evropskou unií a Ruskem a důslednější příklon k silám, kterým můžeme v Rusku důvěřovat. Pravděpodobně jediným aktérem, který v dnešním Rusku prosazuje evropské hodnoty a snaží se bránit Putinově režimu v absolutní přeměně země na plně autoritářské zřízení, je ruská občanská společnost.

Investice do těchto lidí a občanských struktur — ať už těch, které stále sídlí v Rusku, nebo těch, jež dnes působí v exilu — může být do budoucna klíčová pro obnovení vztahů s odlišným Ruskem. To jistě nevznikne hned zítra, ale přesto už dnes je možné reálně ovlivňovat budoucí společenské procesy a šířit demokratické, proevropské hodnoty v Rusku i v mnohamilionové ruské komunitě po celé EU.

Sami představitelé ruské občanské společnosti upozorňují, že jejich struktury nebyly a stále nejsou připraveny Putinovo běsnění v plném smyslu zastavit a nebyly k tomu ani od počátku vytvořeny. Přesto jsou z hlediska EU velmi důležité, neboť dokáží zajistit komunikaci dovnitř ruské společnosti, poukazují na vnitřní rozpory či porušování západních sankcí, přinášejí know-how zevnitř Ruska k nám na Západ. A nelze přehlížet ani pomoc ukrajinským válečným zajatcům a uprchlíkům, včetně dětí, kteří se pod tíhou ruské agrese dostali do Ruska.