S vládou Petra Fialy se od počátku pojily velké naděje na obnovení principiální zahraniční a bezpečnostní politiky. Česká republika po létech vystoupila ze stínu na evropské i světové úrovni.

Po 24. únoru 2022 česká vláda zásadně změnila náhled na ruskou a běloruskou společnost, včetně jejich prozápadně smýšlejících částí, které roky předtím všestranně podporovala. Zcela správně si stanovila za absolutní prioritu podporu Ukrajiny, jejích uprchlíků, státu, ozbrojených sil a společnosti. Odepřít však současně podporu ruské a běloruské opozici, které okamžitě vyhlásily za svůj hlavní politický cíl vítězství Ukrajiny, obnovení hranic z roku 1991 a definitivní porážku putinské i lukašenkovské diktatury, postrádá logiku.

Obě široké občanské opozice představují nezanedbatelnou početní i intelektuální sílu, zdroj informací a neocenitelné expertízy pro českou i mezinárodní veřejnost. Příkladem budiž zlomové investigativní materiály významné pro evropskou a americkou sankční politiku a její průběžné hodnocení.

Byli to ruští investigativní novináři, kteří odhalili pachatele vrbětických výbuchů, a je to řada jejich dalších kolegů, kteří společně s českými novináři systematicky rozkrývají majetky ruských oligarchů a mafií a jejich vazby v České republice.

Právě nyní můžeme plně využít dlouholetých vztahů s ruskou a běloruskou občanskou i politickou opozicí, nezávislými novináři a bojovníky za svobodu. Budovaly se po třicet let silami českých nevládních organizací i demokratických politiků, ať už byli u vlády či v opozici. Kdy jindy než teď, kdy se neototalitní režimy v obou zemích přiblížily svému konci a místní demokraté bez pochybností spojují svůj osud s vítězstvím Ukrajiny.

Paradoxy české zahraniční politiky

Po zmařených protestech proti zfalšované prezidentské volbě v Bělorusku v létě roku 2020 Česká republika napříč politickým spektrem podpořila tamní občanské aktivisty, nezávislá média, demokratické politiky, studenty i akademiky. Když přijela do Prahy poprvé představitelka demokratického Běloruska Svjatlana Cichanouská, vyfotit se s ní chtěl snad úplně každý.

Zdálo se, že jsme dobře pochopili zásadní posun uvnitř běloruské společnosti. Většina Bělorusů ve volbách prokazatelně odmítla pokračování Lukašenkovy vlády, k níž do té doby neexistovala masově přijatelná alternativa. Režim dlouhé měsíce nebyl schopen potlačit protesty ani s použitím do té doby v Bělorusku nevídaného násilí.

Mnoho evropských politiků včetně tehdejšího českého premiéra prohlásilo, že Lukašenka jako prezidenta Běloruska neuznává. Naproti tomu vůdkyni demokratické opozice, která byla nucena odejít do exilu v Litvě, se dostalo takřka oficiálních poct, které obvykle přísluší jen státníkům ve funkci.

Mnoho běloruských demokratů tehdy našlo v České republice bezpečné útočiště, včetně lidí těžce zraněných při demonstracích a lidí mučených v policejních celách. České univerzity se mezi sebou předháněly v distribuci stipendií proplácených Evropskou komisí. Bělorusko bylo „in“.

Pro Bělorusy nemohla být proměna po 24. únoru minulého roku dramatičtější. Jakkoli je plošný zákaz vydávání víz pro běloruské občany do velké míry opodstatněný, praktická nemožnost jakýchkoli výjimek nedává smysl.