Koncem června běloruský režim propustil u příležitosti návštěvy amerického generála Keitha Kellogga čtrnáct politických vězňů. Mezi nimi i Sjarheje Cichanouského, někdejšího nadějného kandidáta na prezidenta země. Lukašenko ho nechal ještě před volbami zavřít a s ním i všechny svoje další vážné konkurenty. Po pěti letech věznění, izolace, mučení a strádání je teď Cichanouski na svobodě, se svou rodinou, ale ne doma.

Boj běloruské opozice proti lukašenkovské diktatuře a faktické ruské okupaci nekončí. Režim se nemění, jen marnivý diktátor vyměnil čtrnáct lidských životů za fotku s americkým generálem a symbolické gesto vůči obdivovanému Trumpovi.

Ani fyzicky ztrápený Sjarhej Cichanouski ale neskládá zbraně: „Propuštění několika vězňů nestačí: musí přestat další zatýkání. Prezident Trump má moc a příležitost osvobodit všechny politické vězně v Bělorusku jediným slovem — a já ho žádám, aby to slovo pronesl. Sankce mohou být zmírněny jen za předpokladu skutečných politických reforem.“

Většina neměla to štěstí a zástupy lidí čeká

Zpráva o propuštění nespravedlivě vězněných nemůže být než skvělá a dojemná: čtrnáct lidí bylo v červnu propuštěno. Jenže za stejný měsíc bylo dalších osmadvacet uvězněno. Lukašenko zůstává tím, kým byl — represivním lokajem Kremlu, jehož režim se opírá o strach, mučení a absolutní moc. V zemi, kde za vlastizradu může stále padnout trest smrti. Musíme tedy nutně myslet na to, kdo všechno propuštěn nebyl.

Maria Kalesnikava, jedna z vůdkyň hnutí za spravedlivé prezidentské volby, která po svém zatčení odmítla opustit Bělorusko. Na hranicích s Litvou, kam ji věznitelé dovezli, roztrhala na protest svůj pas. Byla odsouzena na jedenáct let a ve vězení těžce strádá.

Novináři Andrzej Poczobut a Ihar Losik, obránce lidských práv a nositel Nobelovy ceny míru Ales Bjaljacki — zakladatel lidskoprávní organizace Vjasna, která dokumentuje Lukašenkovy zločiny už od roku 1996.

Reportérky Belsatu Katsjaryna Andrejeva a Darja Čulcova, které streamovaly z místa protestu, kde předtím tajní ubili k smrti aktivistu Ramana Bandarenku, když v listopadu 2020 vylepoval v ulicích Minsku červenobílé pásky — symbol odporu.

Marfa Rabkova, která vytrvale dokumentovala zatýkání a mučení a u soudu prohlásila: „Nazýváte mě extremistkou, ale já jen věci pojmenovávám pravým jménem… Násilí je násilí, represe jsou represe a válka je válka“. Dostala patnáct let. „Kyberpartyzáni“ a spolupracovníci odbojového kanálu Belaruski Hajun, který dokumentoval pohyb ruských vojsk na běloruském území, aby varoval ukrajinské obránce. Těm nyní hrozí obvinění z vlastizrady a nejvyšší trest.

V Bělorusku je dalších nejméně 1500 politických vězňů. Skutečný počet je neznámý, protože v zemi už nejsou obránci lidských práv, advokáti, aktivisté ani nezávislí novináři, kteří by represím bránili nebo je dokumentovali.

Dvojí tvář běloruské revoluce: demokratická a ženská

Celý diplomatický svět zná Svjatlanu Cichanouskou, exilovou vůdkyni běloruské demokratické opozice. Ženu, která o vůdcovství nestála, a přesto byla pravděpodobně zvolena prezidentkou.

Výsledek prezidentských voleb v srpnu roku 2020 — přes všechno falšování, propagandu a represe — nedopadl pro letitého diktátora Alexandra Lukašenka dobře. Svjatlana Cichanouská se chopila kandidatury potom, co byl v červnu roku 2020 zatčen její manžel, populární videobloger a opoziční aktivista Sjarhej Cichanouski.

Toho léta nastala v Bělorusku ženská revoluce. Svjatlana Cichanouská se stala vůdčí postavou ženského tria, jehož symbolem se stala tři gesta: srdce, pěst a vítězné V a barvy vlajky nezávislého Běloruska, červená a bílá.

Kampaň přivedla do ulic běloruských měst statisíce lidí. Nakonec si Lukašenko připsal 80 procent hlasů, ale nezávislé odhady a svědectví členů volebních komisí ukazovaly na pravý opak.

O co horší byl výsledek, o to brutálnější musely být represe. Trvají pět let. Zemi opustilo podle odhadů OSN a lidskoprávních organizací nejméně 200 tisíc Bělorusů, z nichž mnozí našli útočiště v Polsku, Litvě, Gruzii, Německu i České republice.

Řada z nich prchala v únoru a březnu 2022 znovu, když Rusko s Lukašenkovou asistencí vpadlo na Ukrajinu. Tisíce lidí včetně nezletilých dívek a chlapců prošly běloruskými vazebními celami, nechvalně proslulou věznicí KGB v Minsku a trestaneckými koloniemi po celé zemi. Zažili zinscenované procesy, systematické mučení a izolaci. Nejméně tři z nich byli umučeni k smrti.

Cichanouski přežil a nevzdává se