Koncem června běloruský režim propustil u příležitosti návštěvy amerického generála Keitha Kellogga čtrnáct politických vězňů. Mezi nimi i Sjarheje Cichanouského, někdejšího nadějného kandidáta na prezidenta země. Lukašenko ho nechal ještě před volbami zavřít a s ním i všechny svoje další vážné konkurenty. Po pěti letech věznění, izolace, mučení a strádání je teď Cichanouski na svobodě, se svou rodinou, ale ne doma.

Boj běloruské opozice proti lukašenkovské diktatuře a faktické ruské okupaci nekončí. Režim se nemění, jen marnivý diktátor vyměnil čtrnáct lidských životů za fotku s americkým generálem a symbolické gesto vůči obdivovanému Trumpovi.

Ani fyzicky ztrápený Sjarhej Cichanouski ale neskládá zbraně: „Propuštění několika vězňů nestačí: musí přestat další zatýkání. Prezident Trump má moc a příležitost osvobodit všechny politické vězně v Bělorusku jediným slovem — a já ho žádám, aby to slovo pronesl. Sankce mohou být zmírněny jen za předpokladu skutečných politických reforem.“

Většina neměla to štěstí a zástupy lidí čeká

Zpráva o propuštění nespravedlivě vězněných nemůže být než skvělá a dojemná: čtrnáct lidí bylo v červnu propuštěno. Jenže za stejný měsíc bylo dalších osmadvacet uvězněno. Lukašenko zůstává tím, kým byl — represivním lokajem Kremlu, jehož režim se opírá o strach, mučení a absolutní moc. V zemi, kde za vlastizradu může stále padnout trest smrti. Musíme tedy nutně myslet na to, kdo všechno propuštěn nebyl.

Maria Kalesnikava, jedna z vůdkyň hnutí za spravedlivé prezidentské volby, která po svém zatčení odmítla opustit Bělorusko. Na hranicích s Litvou, kam ji věznitelé dovezli, roztrhala na protest svůj pas. Byla odsouzena na jedenáct let a ve vězení těžce strádá.

Novináři Andrzej Poczobut a Ihar Losik, obránce lidských práv a nositel Nobelovy ceny míru Ales Bjaljacki — zakladatel lidskoprávní organizace Vjasna, která dokumentuje Lukašenkovy zločiny už od roku 1996.