Koncem června běloruský režim propustil u příležitosti návštěvy amerického generála Keitha Kellogga čtrnáct politických vězňů. Mezi nimi i Sjarheje Cichanouského, někdejšího nadějného kandidáta na prezidenta země. Lukašenko ho nechal ještě před volbami zavřít a s ním i všechny svoje další vážné konkurenty. Po pěti letech věznění, izolace, mučení a strádání je teď Cichanouski na svobodě, se svou rodinou, ale ne doma.

Boj běloruské opozice proti lukašenkovské diktatuře a faktické ruské okupaci nekončí. Režim se nemění, jen marnivý diktátor vyměnil čtrnáct lidských životů za fotku s americkým generálem a symbolické gesto vůči obdivovanému Trumpovi.

Ani fyzicky ztrápený Sjarhej Cichanouski ale neskládá zbraně: „Propuštění několika vězňů nestačí: musí přestat další zatýkání. Prezident Trump má moc a příležitost osvobodit všechny politické vězně v Bělorusku jediným slovem — a já ho žádám, aby to slovo pronesl. Sankce mohou být zmírněny jen za předpokladu skutečných politických reforem.“

Většina neměla to štěstí a zástupy lidí čeká

Zpráva o propuštění nespravedlivě vězněných nemůže být než skvělá a dojemná: čtrnáct lidí bylo v červnu propuštěno. Jenže za stejný měsíc bylo dalších osmadvacet uvězněno. Lukašenko zůstává tím, kým byl — represivním lokajem Kremlu, jehož režim se opírá o strach, mučení a absolutní moc. V zemi, kde za vlastizradu může stále padnout trest smrti. Musíme tedy nutně myslet na to, kdo všechno propuštěn nebyl.

Maria Kalesnikava, jedna z vůdkyň hnutí za spravedlivé prezidentské volby, která po svém zatčení odmítla opustit Bělorusko. Na hranicích s Litvou, kam ji věznitelé dovezli, roztrhala na protest svůj pas. Byla odsouzena na jedenáct let a ve vězení těžce strádá.

Novináři Andrzej Poczobut a Ihar Losik, obránce lidských práv a nositel Nobelovy ceny míru Ales Bjaljacki — zakladatel lidskoprávní organizace Vjasna, která dokumentuje Lukašenkovy zločiny už od roku 1996.

Reportérky Belsatu Katsjaryna Andrejeva a Darja Čulcova, které streamovaly z místa protestu, kde předtím tajní ubili k smrti aktivistu Ramana Bandarenku, když v listopadu 2020 vylepoval v ulicích Minsku červenobílé pásky — symbol odporu.

Marfa Rabkova, která vytrvale dokumentovala zatýkání a mučení a u soudu prohlásila: „Nazýváte mě extremistkou, ale já jen věci pojmenovávám pravým jménem… Násilí je násilí, represe jsou represe a válka je válka“. Dostala patnáct let. „Kyberpartyzáni“ a spolupracovníci odbojového kanálu Belaruski Hajun, který dokumentoval pohyb ruských vojsk na běloruském území, aby varoval ukrajinské obránce. Těm nyní hrozí obvinění z vlastizrady a nejvyšší trest.

V Bělorusku je dalších nejméně 1500 politických vězňů. Skutečný počet je neznámý, protože v zemi už nejsou obránci lidských práv, advokáti, aktivisté ani nezávislí novináři, kteří by represím bránili nebo je dokumentovali.

Dvojí tvář běloruské revoluce: demokratická a ženská

Celý diplomatický svět zná Svjatlanu Cichanouskou, exilovou vůdkyni běloruské demokratické opozice. Ženu, která o vůdcovství nestála, a přesto byla pravděpodobně zvolena prezidentkou.

Výsledek prezidentských voleb v srpnu roku 2020 — přes všechno falšování, propagandu a represe — nedopadl pro letitého diktátora Alexandra Lukašenka dobře. Svjatlana Cichanouská se chopila kandidatury potom, co byl v červnu roku 2020 zatčen její manžel, populární videobloger a opoziční aktivista Sjarhej Cichanouski.

Toho léta nastala v Bělorusku ženská revoluce. Svjatlana Cichanouská se stala vůdčí postavou ženského tria, jehož symbolem se stala tři gesta: srdce, pěst a vítězné V a barvy vlajky nezávislého Běloruska, červená a bílá.

Kampaň přivedla do ulic běloruských měst statisíce lidí. Nakonec si Lukašenko připsal 80 procent hlasů, ale nezávislé odhady a svědectví členů volebních komisí ukazovaly na pravý opak.

O co horší byl výsledek, o to brutálnější musely být represe. Trvají pět let. Zemi opustilo podle odhadů OSN a lidskoprávních organizací nejméně 200 tisíc Bělorusů, z nichž mnozí našli útočiště v Polsku, Litvě, Gruzii, Německu i České republice.

Řada z nich prchala v únoru a březnu 2022 znovu, když Rusko s Lukašenkovou asistencí vpadlo na Ukrajinu. Tisíce lidí včetně nezletilých dívek a chlapců prošly běloruskými vazebními celami, nechvalně proslulou věznicí KGB v Minsku a trestaneckými koloniemi po celé zemi. Zažili zinscenované procesy, systematické mučení a izolaci. Nejméně tři z nich byli umučeni k smrti.

Cichanouski přežil a nevzdává se

Sjarhej Cichanouski přežil, ač byl přesvědčen, že nepřežije. „Říkali mi: Nikdy se odsud nedostaneš. A pořád to opakovali: Tady zemřeš.“ Popisuje, že když se ve vězení dozvěděl o smrti Alexeje Navalného, nepochyboval, že ho čeká stejný osud. Že už nikdy nevyjde ven.

Cichanouski ve vězení zhubl šedesát kilo a vlastní dcera ho při prvním setkání nepoznala, dokud nepromluvil. Jeho propuštění — stejně jako dalších třinácti lidí — byl politický obchod. A pro Západ to musí být připomínka toho, jak cynicky se zachází s lidmi v Bělorusku. Dokonce možná proto byl propuštěn právě Sjarhej Cichanouski.

Možná si Lukašenko myslí, že rozbije jednotu exilu. Že ho oslabí spory mezi vůdkyní opozice a jejím předchůdcem. Cichanouski mu ale už stačil vzkázat, že v tom se přepočítal, a protože on svou ženu jako lídryni naprosto respektuje a oba vědí, že prezidentkou Běloruska byla v roce 2020 zvolena ona.

Cesta k Putinově porážce vede i přes Minsk a Tbilisi

Běloruský režim se nezmění, ale čtrnáct lidí může znovu žít. Je na místě se zamyslet, co podnikneme dál. Lukašenkova diktatura neoslabí bez soustředěného mezinárodního tlaku. Bělorusko zůstává základnou pro ruskou válku proti Ukrajině.

Podobně je na čase účinněji reagovat i na to, co se děje v Gruzii. Bidzina Ivanishvili je majetkem i politickou mocí všemocný gruzínský oligarcha, zakladatel, donátor a vůdce vládnoucí strany Gruzínský sen.

Ačkoli nemá žádnou formální funkci v exekutivě, ovládá politickou agendu, legislativu, soudy i bezpečnostní aparát. Pod jeho patronátem byl přijat po ruském vzoru i zákon o tzv. zahraničních agentech, který umožňuje regulovat, omezovat a postihovat nezávislá média a nevládní organizace s financováním ze zahraničí

Od 1. července bylo v Gruzii rozhodnutím vlády uzavřeno Informační centrum NATO a EU v Tbilisi, které od roku 2005 přibližovalo euroatlantické hodnoty a výhody integrace běžným občanům. Přitom členství v Evropské unii a NATO zůstává zakotveno v gruzínské ústavě (článek 78), na změnu ústavy zatím gruzínská vláda tváří v tvář pokračujícím protestům neměla dost odvahy a sil.

Na sankčních seznam Evropské unie a České republiky je přitom zatím pár jmen gruzínských činitelů, kteří jsou odpovědní za potlačování protestů a porušování lidských práv. Ivanišvili mezi nimi není. Uvalit sankce na Ivanišviliho a gruzínské soudce, kteří na objednávku režimu odsuzují opozičníky a občanské aktivisty, doporučil již v únoru Evropský parlament.

Sankce za porušování lidských práv jsou klíčovým prostředkem obrany demokracie. Pokud chce Západ skutečně oslabit imperiální ambice Kremlu, nemůže se spokojit jen s reakcemi na válku na Ukrajině. Musí jednat důsledně a cíleně i tam, kde Putin ovládá skrze své loajální lokaje celý stát. Ať už je to Minsk nebo Tbilisi.

Pasáž o sankčních seznamech byla zpřesněna. Čtenářům se omlouváme.