Ve svém novém obydlí v litevském městě Lentvaris působí Svjatlana uvolněně. Má různobarevné copánky a na sobě tílko, které odhaluje tetování s Banksyho motivy na rameni. Čtyřicetiletá žena pochází z Mogilevu, města na východě Běloruska. Jedná se o oblast, jež bývala považována za „baštu“ prezidenta Aljaksandra Lukašenky — právě zde se narodil a zde se také stále těší silnější podpoře než v jakékoli jiné části země.

Jako samoživitelka se třemi dětmi — Aljaksejem (15), Taisijou (13) a Alinou (6) — se Svjatlana považovala za apolitickou osobu. I když Lukašenku nikdy nepodporovala a v roce 2011 a 2017 se zúčastnila několika opozičních akcí, většinou žila klidným rodinným životem se svými dětmi a svojí matkou Tamarou. Pracovala jako technička; opravovala laptopy, telefony a další elektroniku.

V létě 2020 se pro ni ale všechno změnilo. Rozhodla se působit během voleb jako dobrovolný nezávislý pozorovatel v místní volební místnosti. V den voleb, 9. srpna, musela s dalšími třemi pozorovateli čekat na ulici, zatímco úředníci sčítali hlasy. „Lukašenka určitě nemohl získat osmdesát procent... napočítali jsme nejméně padesát procent pro Cichanouskou (opoziční kandidátku demokratického hnutí). Lidé přicházeli oblečení v bílém, ukazovali nám symbol véčka nebo srdíčka, aby dali najevo svoji podporu této kandidátce,“ vysvětluje Svjatlana.

Ještě tu noc začalo zatýkání. Některé Svjatlaniny přátele zadrželi příslušníci speciálních policejních jednotek Omon. Oficiální důvod: účast na nepovoleném shromáždění. Podle portálu Mogilev Online byly toho dne zatčeny stovky lidí. Přesná čísla nejsou stále známá, ale od 9. do 12. srpna všechny městské záchytky praskaly ve švech. Zadržení, kteří se do nich nevešli, byli převáženi na další místní policejní stanice po celém Mohylevské oblasti.

V první polovině září se Svjatlana začala účastnit pokojných demonstrací v Mogilevu a připojila se ke skupině na sociální síti Telegram organizované oponenty režimu. O měsíc později již byla v hledáčku bezpečnostních služeb a přišlo jí první policejní předvolání. „Předvolali mne na obvodní policejní stanici jako svědka, ale odcházela jsem s tím, že je proti mně zahájeno stíhání v souladu se čl. 23.34,“ líčí.

Číslo 23.34 mnoha Bělorusům během měsíců pokojných demonstracích proti manipulacím s volebními výsledky rychle utkvělo. Odkazuje na část správního řádu, která se týká „přestupků při organizování nebo průběhu veřejných shromáždění nebo akcí“. Tímto článkem se ospravedlňuje zatýkání a nezákonné zadržování, ale i pokuty, bití a další represe.

V podstatě kdokoli, kdo se zúčastní nějaké demonstrace, může být podle uvedeného článku zadržen. Lidskoprávní organizace Viasna uvádí, že v loňském roce bylo zadrženo více než třiatřicet tisíc osob. Disponuje také více než tisícovkou svědeckých výpovědí o mučení v běloruských věznicích.

Brzy po prvním zadržení byla Svjatlana opět předvedena na policejní stanici. Tentokrát službu konající policista poté, co odmítla sdělit jména organizátorů protestů, sáhl k vyhrůžkám proti její rodině.

„Existuje známý detektiv, Cimur Pachomenka, to je opravdový sadista. Už věděl, kde byly moje děti. Odmítla jsem podepsat protokol, ale začali mi vyhrožovat: „Vyzvedneme syna ze školy a starší dceru z hudební školy. A co ta malá? Je dneska ve školce? Tak ji vyzvedneme taky.“ […] Řekli mi, že dceru dají k adopci nějaké ‚normální rodině‘ a že ženy, jako jsem já, by měly být sterilizovány.“

Nakonec Svjatlana podlehla. Podepsala papíry bez toho, aby uvedla nějaká jména. Dne 11. listopadu proběhl soud, který jí vyměřil pokutu ve výši přibližně 4000 korun. Brzy po jednání soudu k ní začaly chodit návštěvy z odboru služeb pro rodinu a dítě kvůli údajným anonymním zprávám o násilí a požívání alkoholu v rodině.

„Tehdy jsem pochopila, že se budu muset skrývat. A skrývat se s dětmi by bylo daleko složitější.“ 13. listopadu 2020 celou zemí otřáslo zatčení a následná smrt běloruského umělce Ramana Bondarenka. Byl zadržen před svým domem policisty v civilu a následně surově zbit ve vazební věznici v Minsku.

Po této události Svjatlana dospěla k přesvědčení, že už nemůže mlčet. Členové její skupiny na Telegramu zorganizovali demonstraci, která se pro všechny zapojené stala osudnou. Účastníci se shromáždili na nejdůležitějším mostě ve městě s červeno-bílo-červenými vlajkami a figurínami Lukašenky a Jarmošynové, členky běloruské ústřední volební komise. Policie to později popsala jako čin, který Lukašenkovi způsobil „nesnesitelné utrpení“.

Svjatlaniny skutečné potíže začaly o několik dnů později, když k ní domů přišla policie. Byla předvedena před vyšetřovací výbor k podání vysvětlení o události s figurínami. Svjatlana cítila, že už není v bezpečí. Podařilo se jí smazat informace z jejích dvou telefonů. „Během výslechu jsem požádala, zda mohu jít na toaletu, kde jsem spláchla své dvě SIM karty, protože jsem věděla, že by z nich mohli získat přístupová hesla k síti Telegram,“ vypráví.

Později ji hlavní vyšetřovatel zavolal stranou do místnosti bez dozoru a nařídil jí, aby poskytla veškeré informace o protestech, které má. Vyhrožoval jí uvězněním, pokud to neudělá. Nakonec se Svjatlana rozhodla vypovídat. „Většinou jsem jim řekla věci, které už věděli, snažila jsem se, abych nikoho nepoškodila, jen jsem potvrzovala informace, které už měli.“ Ve tři ráno ji nakonec nechali jít.

Dalšího rána jí policie prohledala dům. Svjatlana naštěstí již dříve odvezla a ukryla všechny své pevné disky, takže policisté nic nenašli. To byl okamžik, kdy se rozhodla odejít. Ještě ten večer sbalila věci a společně se svými třemi dětmi sedla na autobus do Minsku.

Útěk

Do běloruského hlavního města dorazila Svjatlana a její tři děti chladného listopadového večera. Noc po příjezdu do Minsku strávili u místní aktivistky Volhy Kračovové, která také plánovala opustit zemi. Dalšího dne ráno odjeli společně prvním autobusem do města Ašmjany na hranicích mezi Běloruskem a Litvou. Brzy po příjezdu, když si dávali oběd, volala Svjatlaně jedna z jejích kamarádek-aktivistek v Mogilevu. Policie ji už hledala.

Kamienny Loh je hlavní hraniční přechod mezi Litvou a Běloruskem. Většinou je zde dopravní zácpa, ve které stojí náklaďáky a autobusy pendlující mezi Vilniusem a Minskem. Přejít hranici pěšky je zakázáno. Když tedy Svjatlana, Volha a děti vystoupily z taxíku, který je sem přivezl, musely stopovat, aby mohly v cestě pokračovat. Zastavila jim dodávka s dělníky směřujícími do Litvy a dovezla je na první kontrolní stanoviště.

Po příjezdu na hranici se Světlana dozvěděla, že ji nemůže překročit. Pohraničníci jí nijak nevysvětlili, proč jí dali do pasu razítko soudního příkazu se zákazem opustit zemi. Poradili jí, aby se pro vysvětlení obrátila na místní oddělení policie. V tomto okamžiku byla rodina nucena se rozdělit.

„Tehdy jsem pochopila, že se budu muset skrývat. A skrývat se s dětmi by bylo daleko složitější,“ vzpomíná Svjatlana. Zeptala se, zda mohou děti pokračovat v cestě s Volhou a pohraničník souhlasil. Pasy dětí tedy předala aktivistce a od dcery si vzala čistý telefon.

„Vzpomínám si, jak jsem viděla dceru odcházet. Měla jsem pocit, že je to asi naposledy, co své děti vidím… to byla nejstrašnější část mé cesty,“ říká Svjatlana. Do dneška nechápe, proč onen pohraničník nechal děti jít. Domnívá se, že si nejspíš myslel, že Volha je jejich příbuzná.

Podle statistik, které již na webových stránkách běloruského Úřadu pro migraci nejsou k dispozici, opustilo v měsících po prezidentských volbách zemi třináct a půl tisíce lidí. Krátce na to, 20. prosince, Bělorusko zcela uzavřelo své hranice se všemi sousedními zeměmi s výjimkou Ruska.

Tím, že režim znemožnil svým občanům kromě výjimečných okolností zemi opustit, se všichni, kdo nesouhlasí s oficiální politikou, stali v podstatě rukojmími. Oficiálně se uzavření hranic zdůvodňovalo potřebou předejít šíření covidu-19, a to navzdory faktu, že Lukašenka osobně nebezpečí viru zlehčoval, když tvrdil, že nejlepším lékem na jakoukoli nemoc je vodka, sauna a hokej.