Ve svém novém obydlí v litevském městě Lentvaris působí Svjatlana uvolněně. Má různobarevné copánky a na sobě tílko, které odhaluje tetování s Banksyho motivy na rameni. Čtyřicetiletá žena pochází z Mogilevu, města na východě Běloruska. Jedná se o oblast, jež bývala považována za „baštu“ prezidenta Aljaksandra Lukašenky — právě zde se narodil a zde se také stále těší silnější podpoře než v jakékoli jiné části země.

Jako samoživitelka se třemi dětmi — Aljaksejem (15), Taisijou (13) a Alinou (6) — se Svjatlana považovala za apolitickou osobu. I když Lukašenku nikdy nepodporovala a v roce 2011 a 2017 se zúčastnila několika opozičních akcí, většinou žila klidným rodinným životem se svými dětmi a svojí matkou Tamarou. Pracovala jako technička; opravovala laptopy, telefony a další elektroniku.

V létě 2020 se pro ni ale všechno změnilo. Rozhodla se působit během voleb jako dobrovolný nezávislý pozorovatel v místní volební místnosti. V den voleb, 9. srpna, musela s dalšími třemi pozorovateli čekat na ulici, zatímco úředníci sčítali hlasy. „Lukašenka určitě nemohl získat osmdesát procent... napočítali jsme nejméně padesát procent pro Cichanouskou (opoziční kandidátku demokratického hnutí). Lidé přicházeli oblečení v bílém, ukazovali nám symbol véčka nebo srdíčka, aby dali najevo svoji podporu této kandidátce,“ vysvětluje Svjatlana.

Ještě tu noc začalo zatýkání. Některé Svjatlaniny přátele zadrželi příslušníci speciálních policejních jednotek Omon. Oficiální důvod: účast na nepovoleném shromáždění. Podle portálu Mogilev Online byly toho dne zatčeny stovky lidí. Přesná čísla nejsou stále známá, ale od 9. do 12. srpna všechny městské záchytky praskaly ve švech. Zadržení, kteří se do nich nevešli, byli převáženi na další místní policejní stanice po celém Mohylevské oblasti.

V první polovině září se Svjatlana začala účastnit pokojných demonstrací v Mogilevu a připojila se ke skupině na sociální síti Telegram organizované oponenty režimu. O měsíc později již byla v hledáčku bezpečnostních služeb a přišlo jí první policejní předvolání. „Předvolali mne na obvodní policejní stanici jako svědka, ale odcházela jsem s tím, že je proti mně zahájeno stíhání v souladu se čl. 23.34,“ líčí.

Číslo 23.34 mnoha Bělorusům během měsíců pokojných demonstracích proti manipulacím s volebními výsledky rychle utkvělo. Odkazuje na část správního řádu, která se týká „přestupků při organizování nebo průběhu veřejných shromáždění nebo akcí“. Tímto článkem se ospravedlňuje zatýkání a nezákonné zadržování, ale i pokuty, bití a další represe.

V podstatě kdokoli, kdo se zúčastní nějaké demonstrace, může být podle uvedeného článku zadržen. Lidskoprávní organizace Viasna uvádí, že v loňském roce bylo zadrženo více než třiatřicet tisíc osob. Disponuje také více než tisícovkou svědeckých výpovědí o mučení v běloruských věznicích.

Brzy po prvním zadržení byla Svjatlana opět předvedena na policejní stanici. Tentokrát službu konající policista poté, co odmítla sdělit jména organizátorů protestů, sáhl k vyhrůžkám proti její rodině.

„Existuje známý detektiv, Cimur Pachomenka, to je opravdový sadista. Už věděl, kde byly moje děti. Odmítla jsem podepsat protokol, ale začali mi vyhrožovat: „Vyzvedneme syna ze školy a starší dceru z hudební školy. A co ta malá? Je dneska ve školce? Tak ji vyzvedneme taky.“ […] Řekli mi, že dceru dají k adopci nějaké ‚normální rodině‘ a že ženy, jako jsem já, by měly být sterilizovány.“

Nakonec Svjatlana podlehla. Podepsala papíry bez toho, aby uvedla nějaká jména. Dne 11. listopadu proběhl soud, který jí vyměřil pokutu ve výši přibližně 4000 korun. Brzy po jednání soudu k ní začaly chodit návštěvy z odboru služeb pro rodinu a dítě kvůli údajným anonymním zprávám o násilí a požívání alkoholu v rodině.

„Tehdy jsem pochopila, že se budu muset skrývat. A skrývat se s dětmi by bylo daleko složitější.“ 13. listopadu 2020 celou zemí otřáslo zatčení a následná smrt běloruského umělce Ramana Bondarenka. Byl zadržen před svým domem policisty v civilu a následně surově zbit ve vazební věznici v Minsku.

Po této události Svjatlana dospěla k přesvědčení, že už nemůže mlčet. Členové její skupiny na Telegramu zorganizovali demonstraci, která se pro všechny zapojené stala osudnou. Účastníci se shromáždili na nejdůležitějším mostě ve městě s červeno-bílo-červenými vlajkami a figurínami Lukašenky a Jarmošynové, členky běloruské ústřední volební komise. Policie to později popsala jako čin, který Lukašenkovi způsobil „nesnesitelné utrpení“.

Svjatlaniny skutečné potíže začaly o několik dnů později, když k ní domů přišla policie. Byla předvedena před vyšetřovací výbor k podání vysvětlení o události s figurínami. Svjatlana cítila, že už není v bezpečí. Podařilo se jí smazat informace z jejích dvou telefonů. „Během výslechu jsem požádala, zda mohu jít na toaletu, kde jsem spláchla své dvě SIM karty, protože jsem věděla, že by z nich mohli získat přístupová hesla k síti Telegram,“ vypráví.

Později ji hlavní vyšetřovatel zavolal stranou do místnosti bez dozoru a nařídil jí, aby poskytla veškeré informace o protestech, které má. Vyhrožoval jí uvězněním, pokud to neudělá. Nakonec se Svjatlana rozhodla vypovídat. „Většinou jsem jim řekla věci, které už věděli, snažila jsem se, abych nikoho nepoškodila, jen jsem potvrzovala informace, které už měli.“ Ve tři ráno ji nakonec nechali jít.

Dalšího rána jí policie prohledala dům. Svjatlana naštěstí již dříve odvezla a ukryla všechny své pevné disky, takže policisté nic nenašli. To byl okamžik, kdy se rozhodla odejít. Ještě ten večer sbalila věci a společně se svými třemi dětmi sedla na autobus do Minsku.

Útěk

Do běloruského hlavního města dorazila Svjatlana a její tři děti chladného listopadového večera. Noc po příjezdu do Minsku strávili u místní aktivistky Volhy Kračovové, která také plánovala opustit zemi. Dalšího dne ráno odjeli společně prvním autobusem do města Ašmjany na hranicích mezi Běloruskem a Litvou. Brzy po příjezdu, když si dávali oběd, volala Svjatlaně jedna z jejích kamarádek-aktivistek v Mogilevu. Policie ji už hledala.

Kamienny Loh je hlavní hraniční přechod mezi Litvou a Běloruskem. Většinou je zde dopravní zácpa, ve které stojí náklaďáky a autobusy pendlující mezi Vilniusem a Minskem. Přejít hranici pěšky je zakázáno. Když tedy Svjatlana, Volha a děti vystoupily z taxíku, který je sem přivezl, musely stopovat, aby mohly v cestě pokračovat. Zastavila jim dodávka s dělníky směřujícími do Litvy a dovezla je na první kontrolní stanoviště.

Po příjezdu na hranici se Světlana dozvěděla, že ji nemůže překročit. Pohraničníci jí nijak nevysvětlili, proč jí dali do pasu razítko soudního příkazu se zákazem opustit zemi. Poradili jí, aby se pro vysvětlení obrátila na místní oddělení policie. V tomto okamžiku byla rodina nucena se rozdělit.

„Tehdy jsem pochopila, že se budu muset skrývat. A skrývat se s dětmi by bylo daleko složitější,“ vzpomíná Svjatlana. Zeptala se, zda mohou děti pokračovat v cestě s Volhou a pohraničník souhlasil. Pasy dětí tedy předala aktivistce a od dcery si vzala čistý telefon.

„Vzpomínám si, jak jsem viděla dceru odcházet. Měla jsem pocit, že je to asi naposledy, co své děti vidím… to byla nejstrašnější část mé cesty,“ říká Svjatlana. Do dneška nechápe, proč onen pohraničník nechal děti jít. Domnívá se, že si nejspíš myslel, že Volha je jejich příbuzná.

Podle statistik, které již na webových stránkách běloruského Úřadu pro migraci nejsou k dispozici, opustilo v měsících po prezidentských volbách zemi třináct a půl tisíce lidí. Krátce na to, 20. prosince, Bělorusko zcela uzavřelo své hranice se všemi sousedními zeměmi s výjimkou Ruska.

Tím, že režim znemožnil svým občanům kromě výjimečných okolností zemi opustit, se všichni, kdo nesouhlasí s oficiální politikou, stali v podstatě rukojmími. Oficiálně se uzavření hranic zdůvodňovalo potřebou předejít šíření covidu-19, a to navzdory faktu, že Lukašenka osobně nebezpečí viru zlehčoval, když tvrdil, že nejlepším lékem na jakoukoli nemoc je vodka, sauna a hokej.

Na přechodu Kamienny Loh posadili pohraničníci Svjatlanu na autobus zpět do Mogilevu. Nedaleko Ašmjan se jí ale podařilo znovu vystoupit. „Byla jsem hysterická. Neměla jsem internetové připojení, žádné zprávy. Abych se uklidnila, zašla jsem do katolického kostela, i když jsem pravoslavná... myslím, že ale v těchto situacích je jedno, k jakému bohu se modlíte.“

Zpátky v Ašmjanech se sama vzchopila a pronajala si na noc pokoj. Dostala zprávu od Volhy, že jsou pořád na hranicích. Místní občanská organizace „Dapamoha“ vytvořila humanitární koridor a jejich dobrovolníci čekali na Volhu a děti na druhé straně hranice. Litevští úředníci ale vyžadovali od Svjatlany naskenované doklady potvrzující, že svěřila své děti Volze.

„Dovedete si to představit? Sedíte v pronajatém pokoji a nemáte žádné věci. A musíte napsat oficiální žádost, abyste ochránili své děti. Neměla jsem propisku, papír, vůbec nic... Rozhlédla jsem se a našla jsem tužku a útržek tapety. Napsala jsem oficiální prohlášení, podepsala jsem ho a tenhle papír umožnil, aby moje děti vstoupily na území Litvy společně s Volhou.“

Svjatlana se dostala na seznam lidí se zákazem opustit zemi. V Mogilevu její přítelkyni Juliji, prominentní členku místní skupiny na síti Telegram, vyslýchala vyšetřovatelka případu s figurínami. Když si podle Julije vyšetřovatelka uvědomila, že Svjatlana uprchla, vybuchla a prohlásila, že na ni uspořádá hon. Zůstat v Ašmjanech už dále nebylo možné.

Do Ruska

Další den ráno už aktivisté sháněli pomoc. Z Minsku přijeli dva lidé a vzali Svjatlanu do Vitebsku, města na severovýchodě Běloruska vzdáleného hodinu od ruské hranice. V oblasti působí síť občanských organizací a dobrovolníků, kteří na hranicích Běloruska se sousedními zeměmi pomáhají lidem v podobné situaci jako Svjatlana. V tomto případě litevští aktivisté, kteří se setkali se Svjatlaninými dětmi na hranicích, kontaktovali dobrovolníky v Minsku a požádali je, aby ji přijeli vyzvednout.

Po tři a půl hodiny trvající cestě do Vitebsku se Svjatlany ujali na několik dnů další místní aktivisté, kteří jí pomohli se skrýt. „Ve Vitebsku jsem se potkala s úžasnými lidmi, Marií a Aljaksandrem. Bohužel Aljaksandr je teď ve vězení… Poskytli mi úkryt a jídlo. V tom okamžiku už jsem neměla skoro žádné peníze, zbývalo mi sto euro,“ vzpomíná.

Také jí pomohli vyplnit narychlo žádost o lotyšské vízum. Plán byl dostat se nelegálně do Ruska a pak se pokusit přejít do Pobaltí. Hranice mezi Běloruskem a Lotyšskem jsou příliš ostře sledovány a není možné tedy přejít přímo. Na ruské straně je hranice ale mnohem delší. Ve většině případů ji ruští a běloruští občané mohou překročit bez víza, stačí na jednom z kontrolních stanovišť ukázat cestovní doklad. Vzhledem k tomu, že Svjatlana dostala zákaz opustit zemi, nemohla riskovat setkání s úředníky.

O tři dny později se Svjatlana díky zprostředkované pomoci vydala k ruské hranici. Nelegální přechody většinou provádějí místní převaděči, kteří oblast znají. Dodávka, ve které Svjatlana jela, byla plná lidí. Mnoho z nich bylo ze Střední Asie a směřovalo do Ruska za prací.

„Na ten přechod nikdy nezapomenu. Jeli jsme po nezpevněných cestách a přes malé vesničky, až jsme dojeli na pole. Tam byl traktor. Zahákl dodávku na lano a přetáhl nás přes trávu. Na konci pole byla rokle a potok s provizorním můstkem. Na druhé straně rokle už na nás čekala auta. Rozdělili jsme se a odjeli jsme, kam kdo potřeboval: někdo do Smolenska, někdo do Brjansku, někdo ještě dále,“ vypravuje.

A do Lotyšska

Když byla v Rusku, vydala se Svjatlana do Smolensku. Po několika autobusových přestupech se ještě týž večer dostala na lotyšskou hranici, na přechod Burački. Bohužel opět nemohla přejít. Podle dohody mezi Ruskem a Běloruskem z roku 2015, pokud jedna ze stran vydá někomu zákaz opustit zemi, druhá strana má také právo odmítnout této osobě tranzit.

„Jsem ráda, že mě aspoň nezavřeli. Uviděli razítko v pase se zákazem opustit Bělorusko a zavolali někoho z Federální služby bezpečnosti. Aspoň si myslím, že byl z FSB, protože odkud odjinud? Velký chlap, celý v černém, ne zrovna výřečný... Začal mi pokládat otázky a zapisovat si informace. […] Většinou jsem mu řekla pravdu.

Zdálo se, že je nejvíc naštvaný kvůli tomu, že se musel vzbudit a přijít tam o půlnoci. Ostatní strážní byli přátelští, zajímali se o situaci v Bělorusku. Nakonec byla ve tři ráno moje žádost oficiálně zamítnuta. Posadili mě do náklaďáku jedoucího zpátky do Ruska a pokradmu mi poradili ukrýt se někde na venkově,“ povídá Svjatlana.

O pár hodin později za brzkého chladného ruského listopadového rána Svjatlana kdesi vystoupila z náklaďáku a pěšky se vydala do nebližšího města. Většinu zbývajících peněz utratila za hostel.

Dalšího dne už byla v kontaktu s místními ruskými aktivisty, kteří ji téhož dne navštívili. Řekli jí, že bydlet v hostelu je nebezpečné. Tvrdili, že se nedávno něco podobného stalo jinému uprchlíkovi: krátce poté, co se ubytoval, ho přišla zatknout policie.

Ruské politické klima se po zatčení opozičního předáka Alexeje Navalného 20. srpna začalo zhoršovat. Lidé, kteří Svjatlanu v Rusku ukrývali, byli místní aktivisté — odpůrci Putinova režimu. Dostala se s nimi do kontaktu prostřednictvím stejné aktivistické sítě, která jí pomáhala už cestou. Jejich komunikaci zprostředkovala litevská občanská organizace s kontakty na další skupiny v regionu.

Aktivisté ukryli Svjatlanu ve svém bytě, zajistili jí jídlo a další potřebné věci. V tuto chvíli už věděla, že nebude moci opustit Rusko legálně a že policie ji dříve či později najde. O několik týdnů později se pokusila nelegálně přejít na Ukrajinu, ale tvrdí, že průvodci, kteří jí měli pomoci, byli nějací podvodníci a pokus se nezdařil.

Rodina se začíná spojovat

Poté, co rodina opustila Mogilev, nemohla Tamara, Svjatlanina matka, kvůli stresu spát a hubnula. Nevěděla, jak se její dcera s vnoučaty dostala na hranici. Nakonec Aljaksej poslal zprávu jednomu z bývalých spolužáků, že je ve Vilniusu. Tamara se brzy dozvěděla, že se rodina musela rozdělit.

První měsíc v Litvě se o tři děti starala Volha. Později, v půlce prosince, se stěhovaly z rodiny do rodiny. Nakonec za nimi 11. ledna do Litvy mohla přijet babička. Během této doby se děti čtyřikrát stěhovaly, neustále se přesouvaly mezi hostely a byty a přecházely do péče různých dospělých.

„Pořád jsme doufali, že máma už brzo přijede,“ vzpomíná nejstarší Aljaksej. „Starali se o nás různí lidé a z tohoto hlediska jsme nikdy neměli pocit, že jsme opuštění nebo že něco potřebujeme […] ale pořád tady byl pocit, že tam nepatříme, zdálo se, že se na nás lidi dívají svrchu, protože mluvíme rusky […] byl jsem smutný… bez kamarádů… bez příbuzných... a ty lidi, kteří se o nás starali … vlastně jsme je neznali,“ popisuje.

Za pomoc dětem odpovídaly zejména dvě občanské organizace — „Naš Dom“ a „Dapamoha“. Platily nájem, nakupovaly jídlo a oblečení, a dokonce jim zajistily i nějaké kapesné. Tamara si mezitím v Mogilevu neustále dělala starosti a pokoušela se s dětmi spojit.

„Synovec mi pomohl si nainstalovat Telegram a aktivisté mi pomohli propojit se s dětmi […] Pořád jsem plakala. Používat Telegram bylo tak složité. Pokaždé, když jsem potřebovala zavolat, tak mi to trvalo hrozně dlouho. Nevěděla jsem, kde zapnout kameru a kam kliknout…,“ vyprávěla babička.

Těsně před Silvestrem se Svjatlaně podařilo se s matkou spojit a požádat ji, aby odjela do Vilniusu. Za pár dnů se tam vydala. Tamara vzpomíná, jak se jí třásly ruce, když procházela pasovou kontrolou. Když padla otázka na důvod její návštěvy, uvedla, že ze zdravotních důvodů jede do litevských lázní Druskininkai.

Svjatlana ale byla stále v Rusku. Kontaktoval ji zástupce litevského úřadu pro péči o děti s tím, že pokud nemají být děti deportovány, musejí být dočasně svěřeny do péče její matky. Také bylo nutné, aby děti v Litvě požádaly o azyl. Jinak by v souladu s mezinárodními smlouvami musela litevská strana informovat Bělorusko, že děti jsou v zemi, a potenciálně by mohly být odeslány zpět.

Tamara s sebou naštěstí měla kopie rodných listů dětí, takže je dočasně mohla převzít do své péče. Díky spolupráci litevských úředníků byly formality vyřízeny rychle a bez problémů.

Ještě kousek

Když do Vilniusu přijela Tamara, situace dětí se začala zlepšovat. Svjatlana mezitím uvízla v Rusku. V té době tam byla už téměř tři měsíce. Byla zahájena fundraisingová kampaň, aby mohla přejít na Ukrajinu.

Při čekání na příležitost vyrazit se rozhodla využít čas a kontakty, které cestou posbírala, a pomáhala dalším lidem ze své skupiny na Telegramu v Mogilevu. Napsala tam, aby zjistila, kdo se vyhnul zatčení a mohl by potřebovat pomoct při odjezdu z Běloruska.

Podle Svjatlaniných informací se zdá, že když odjela z Mogilevu, policie zabavila pasy osmi dalším účastníkům protestu s figurínami, aby jim tak znemožnila uniknout. Podle běloruských zákonů je přitom pas možné zkonfiskovat pouze v případě, pokud je člověk ve vězení nebo psychiatrické léčebně. V uvedených případech ale policie nepodala žádné oficiální vysvětlení.

Byl začátek února, krátce před konáním Všeběloruského národního shromáždění. To je jedno z nejdůležitějších politických zasedání v Bělorusku, které se koná jednou za pět let. V týdnech před ním zatýkání vrcholilo, neboť režim se snažil zbavit zemi jakékoli opozice.

Svjatlanina přítelkyně Julija byla první na řadě. Byla zatčena již několikrát před tím. V den, na který si naplánovala útěk, jí policie agresivně bouchala na dveře čtyřikrát. Musela uprchnout v pánském oblečení s věcmi nacpanými do odpadkového pytle. Vydala se po stejné trase jako Svjatlana z Vitebsku do Ruska. Nakonec dorazila na místo, kde se ukrývala její kamarádka.

„Nikdy nezapomenu na její oči, když jsem ji vyzvedávala. Měla je tak široce otevřené, až se zdálo, že je má přes celý obličej. Obličej měla šedivý a ruce se jí třásly. Vyzvedli jsme ji a vzali jsme ji do nákupního centra, protože neměla nic, ani kartáček na zuby. Dovedete si představit, jaké to je, utíkat jen s pytlem na odpadky a pár kousky náhradního oblečení?“ popisuje Svjatlana.

Během téměř tří měsíců, co se Svjatlana ukrývala, se jí společně s dalšími aktivisty z Běloruska, Litvy a Ruska podařilo pomoci mnoha lidem, včetně rodiny Julije, uprchnout do Evropy. Začátkem března síť nakonec vybrala dost peněz na to, aby zaplatila za cestu jednoho člověka z Ruska na Ukrajinu.

Převaděči většinou za takovou akci požadovali částku ve výši 1500 až 1800 euro na osobu. Julija neměla pas, takže její pobyt v Rusku byl o to nebezpečnější. Proto se rozhodlo, že by měla jít první.

Julija potřebovala k překročení hranice dva pokusy. Během prvního pokusu ji, průvodce a dva další Bělorusy zahlédli ruští pohraničníci. Začali na skupinu střílet ze signálních pistolí. Podle pokynů by v takových případech pohraničníci měli střílet do vzduchu, Julija ale tvrdí, že mířili přímo na ně.

„Ta honička připomínala počítačovou hru Need for Speed, když přes pole v úplné tmě ujíždíte policii rychlostí 150 kilometrů v hodině. Bylo to strašidelné, měli jsme štěstí, že auto mělo pohon na všechna čtyři kola a bylo schopné to zvládnout,“ vzpomíná Julija. Nakonec se průvodcům podařilo pohraničníky odlákat a jí se podařilo uniknout.

Druhý pokus, který podnikla o několik dnů později, už byl klidnější a Julija se dostala do Kyjeva. Tam na ni už čekal manžel a tři děti.

O dva týdny později zopakovala stejnou akci Svjatlana. Se svými průvodci ale absolvovala celou cestu pěšky. Vydali se na cestu v pět ráno a po třech hodinách došli do prvního ukrajinského města. Oblečení měli po dlouhém pochodu přes lesy a pole promočené. Převlékli se do suchého a pokračovali v cestě do Kyjeva.

Několik dalších týdnu strávila Svjatlana u Julije a její rodiny. Snažila se vymyslet, jak se dostat do Evropy. Julija šla na policii oznámit, že ztratila pas. Dostala potvrzení, které odnesla na běloruské velvyslanectví se žádostí o náhradní doklad, který by jí umožnil návrat domů.

„Když jsem přišla na velvyslanectví, už o mně věděli. Viděla jsem vytištěnou fotokopii mého pasu a slyšela jsem, jak úředníci volají bezpečnostním složkám, aby oznámili moji přítomnost na velvyslanectví. Potom vypnuli mikrofon, takže jsem neslyšela. Chtěla jsem utéct, ale bylo jasné, že se mi to nepodaří. Bylo tam asi osm strážných a pár lidí v civilu. Doufala jsem, že Svjatlana a další, kdo na mě čekali venku, udělají scénu a nenechají je mě odvézt. K mému velkému překvapení mi ale dali doklady a zeptali se, kdy odjíždím. Řekla jsem, že dnes.“

S doklady si mohla koupit letenku do Minsku s přestupem ve Varšavě. Tam vystoupila z letadla a požádala o azyl. Její rodina ji brzy následovala.

Svjatlana opustila Kyjev a 20. května přistála ve Vilniusu. Nechce popisovat, jak se jí podařilo dostat na palubu letadla. „Je potřeba myslet na další, kteří použijí stejnou trasu. Pokud tu informaci zveřejním, tak by o tuhle možnost mohli přijít.“

Na letišti na ni čekala celá rodina. Od okamžiku, kdy se viděli naposledy, uplynulo šest měsíců. „Děti byly nadšené, zvláště ta nejmladší. Nejstarší se hodně změnil. Rozloučila jsem se s dítětem a přivítal mě dospělák s hlubokým hlasem a vousatou tváří,“ říká.

Rodina teď čeká na status politických uprchlíků. Rozhodnutí o žádosti Tamary a dětí přijde 12. září. O Svjatlanině žádosti bude rozhodnuto později. Protože do té doby nemůže pracovat, rozhodla se věnovat svůj čas dobrovolnické práci.

Využívá kontakty, které získala během své cesty, a propojuje ty, kdo potřebují uprchnout z Běloruska, s těmi, kdo jim mohou pomoci. Kromě toho chodí také na kurz programování, učí se litevsky a požádala o grant na Námořní akademii.

„Chtěla bych celé naší diaspoře popřát klid a spolupráci. Protože jenom když budeme spolupracovat, tak si budeme moci pomáhat. V mém případě přišla pomoc ze všech stran […] malá pomoc ode všech může hodně pomoci. Pokud by mně každý z těch jednotlivých lidí nepomohl, tak by se můj příběh neodehrál. Nadace ‚Bysol‘ mi pomohla s útěkem, Natallja Kalehavová, ‚Dapamoha‘ a ‚Naš Dom‘ pomohli mojí rodině zaplatit nájem a nakoupit jídlo. Letenky pro moji matku a pro mě zaplatili dobrovolníci z Holandska […] Ruští dobrovolníci jsou úplně neuvěřitelní, pomohli mně a Juliji úplně nezištně, zaplatili za nás ze svého […] Nejdůležitější je jednota,“ shrnuje své zkušenosti.

Svjatlana, její matka a děti teď žijí v čerstvě vymalovaném bytě, o který se dělí s další litevskou rodinou. Jejich domov překypuje životem. Za dětmi neustále chodí litevští a běloruští kamarádi. Žijí ve městě Lentvaris, čtyřicet minut od Vilniusu.

Od okamžiku, kdy lidé začali z Běloruska utíkat, se se tady usadilo mnoho rodin. „Chvíli potom, co jsme se sem nastěhovali, jsme potkaly holky odvedle. Jsou také z Běloruska, ale jejich příběh je jiný. Nezatkli jejich rodiče, ale jejich kmotra,“ říká Svjatlanina starší dcera Taisija.

V Bělorusku byla Svjatlana v souvislosti s protestem s figurínami obviněna z trestného činu. Oficiálně byl její případ popsán jako „zuřivé výtržnictví klinicky a nihilisticky zanedbávající společenské normy a ideály, jakož i urážející prezidenta”.

Členy skupiny v síti Telegram, která demonstraci organizovala, bylo asi třicet lidí. Další tři byli odsouzeni každý k více než třem letům odnětí svobody. Sedm uprchlo ze země. Další nebyli úřady identifikováni a stále žijí v Mogilevu.

Běloruská opozice je po celé zemi i nadále perzekuována. Exilový novinář Raman Pratasevič byl zatčen na letišti v Minsku 23. května 2021 poté, co tam byl odkloněn jeho let směřující do Vilniusu. Od té doby je zadržován úřady.

Další opoziční předák a prezidentský kandidát Viktar Babaryka byl 6. července 2021 odsouzen ke čtrnácti letům vězení za korupci a praní špinavých peněz. Jen o den dříve, 5. července, vyzval vyslanec OSN pro Bělorusko k okamžitému propuštění 530 politických vězňů.

Článek byl původně publikován litevským médiem NARA a francouzským webem ereb. Postoupil do užšího výběru European Press Prize v kategorii Public Discourse Award. V Deníku Referendum vychází díky laskavému svolení European Press Prize a ve spolupráci s Voxeurop. Přeložila MILENA KOUCKÁ KURILLOVÁ.