Muž, který si v Guantánamu nechal říkat Mister X, nosil při mučení kuklu a reflexní sluneční brýle. Mučený neměl spatřit jeho obličej. Dnes, o sedmnáct let později, stojí Mister X v garáži kdesi v Americe, u hrnčířského kruhu.

Muž s pleší a prošedivělými vousy, s tetováním na zátylku. Rukama, velkýma a silnýma, dává tvar šedohnědé hroudě jílu. Už teď je patrné, že hrneček se příliš nevyvede. Říká, že tak se to má s jeho uměním, táhne ho to spíš k ošklivým věcem.

Mister X dlouho zvažoval, zda přijmout novináře a mluvit o tom, co se tehdy událo. Bylo by to poprvé, kdy by se mučitel z Guantánama veřejně vyjádřil ke svým činům.

Setkání v říjnu 2020 předcházela spousta emailů. Teď jsme konečně u něj. Máme už za sebou několikahodinový rozhovor, v němž nám Mister X vyprávěl o své hrůzné práci.

Řekli jsme mu, že by si ním rád popovídal také muž, kterého tehdy trýznil. Mister X odpověděl, že na jednu stranu po takovém rozhovoru už sedmnáct let touží, na druhou stranu se ho už sedmnáct let děsí. Poprosil nás o půl hodiny na rozmyšlenou. Při točení keramiky se mu dobře přemýšlí.

Muž, který by s ním rád mluvil, se jmenuje Mohamedou Ould Slahi a v létě roku 2003 byl považován za nejdůležitějšího zajatce v táboře Guantánamo Bay. Z téměř osmi set vězňů nebyl podle všech dostupných informací nikdo mučen tak strašně jako on.

Některé události určí vaše další směřování. Přestože z pohledu celého života netrvají tak dlouho, v tomto případě necelých osm týdnů, udeří silou, která za vším dřívějším zaklapne dveře zapomnění a vše následující stáhne do svého víru.

Tehdy, v létě roku 2003, bylo Mistru X asi pětatřicet a v americké armádě vedl výslechy. Patřil k takzvanému Special Projects Team, týmu pro speciální projekty, jehož úkolem bylo zlomit Slahiho.

Vězeň do té doby zatvrzele mlčel, tajné služby ale byly přesvědčené, že zatajuje důležité informace. Možná dokonce i takové, který by mohly zabránit dalšímu velkému útoku nebo vést k dopadení Usámy bin Ládina, tenkrát nejhledanějšího teroristy světa. Vůdce al-Káidy, hlavního strůjce útoků z 11. září 2001.

Tým měl za úkol zvítězit nad zlem. Aby toho dosáhl, odpověděl jiným druhem zla.

Mister X mučil vždy v noci. Každou další noc, kdy trvalo Slahiho mlčení, na něm zkoušel nové ukrutnosti. Říká, že mučení je koneckonců kreativní proces.

Nasloucháte-li Mistru X, když líčí, co dělal, můžete až lapat po dechu a někdy to vypadá, že se to při vyprávění děje i Mistrovi X. Pak potřese hlavou. Zmlkne. Prohrábne si vousy. Zatlačí slzy. A řekne: „Člověče, sám tomu nemůžu uvěřit.“

Ze způsobu jeho vyprávění to působí, jako by se to stalo nedávno. A pro něj to skutečně ještě neskončilo. Mister X říká, že neuplyne den, aby o Slahim nepřemýšlel nebo aby ho Slahi nestrašil ve snech. Byl jeho životní případ, v nejhorším smyslu slova.

Existuje jedna chvíle, která se mu nejen vpálila do vzpomínek, ale také mu otrávila duši, říká Mister X. Oné noci přišel do výslechové místnosti, kde na židli, v oranžové kombinéze seděl drobný a vyhublý Slahi, připoutaný řetězem k oku v podlaze.

Mister X, mohutný a svalnatý, si zase vymyslel něco nového. Tentokrát dělal, že zuří. Divoce řval, vrhal židle po místnosti, bušil pěstí do zdi a metal Slahimu papíry do obličeje. Slahi se třásl po celém těle.

Mister X vysvětluje, že důvodem, proč na tu chvíli nemůže zapomenout, není to, že viděl ve Slahiho očích strach, ale to, jak si pohled na jeho strach vychutnával. Vidět třesoucího se Slahiho se podobalo orgasmu, říká.

xxx

Mohamedou Slahimu je dnes padesát. V prosinci 2020, dva měsíce po naší návštěvě u Mistra X, stojí na pláži u Atlantického oceánu. Před ním se vlny lámou o mauritánské pobřeží, nedaleko začínají nekonečné dálky Sahary.

Slahi má na sobě mauritánský oděv a turban, obojí zářivě modré jako nebe nad ním. Očima staženýma do škvírek hledí na moře a říká, že kdyby teď roztáhl plachty a držel západní kurz, dorazil by tam, kde ho čtrnáct let drželi, na jihovýchodní cíp Kuby.

Slahi je pět let na svobodě. Ale ani on, stejně jako Mister X, nedokáže čas strávený v Guantánamu nechat za sebou. Dnes opět žije v Nuakšottu, hlavním městě Mauritánie, na okraji pouště, v místě, odkud ho USA nechaly několik týdnů po 11. září 2001 unést.

Na rozdíl od té doby je dnes slavný. Oslovují ho na ulici, přes internet vystupuje na univerzitách a připojuje se k panelovým diskuzím všude po světě, aby pranýřoval porušování lidských práv Spojenými státy. Říká, že když večer zavře oči a usíná, zase někdy přichází muž s maskou.

Když ho jeden z autorů tohoto článku v roce 2017 navštívil poprvé, Slahi vyslovil přání — rád by našel své trýznitele. Tehdy už vydal knihu o čase stráveném v Guantánamu. V poslední větě pozval lidi, kteří ho mučili, aby si s ním vypili čaj: „Mé dveře jsou otevřené.“

Během prvního setkání i teď, v prosinci 2020, říká, že při mučení v Guantánamu cítil hlavně jedno, nenávist. Neustále si představoval, jaké strašné způsoby smrti by Mistru X přichystal. Jemu, jeho rodině i všem, kdo pro něj něco znamenají.

Pak ale o samotě v cele, během přemýšlení, modliteb, psaní pochopil, že pomsta není řešení. Proto se rozhodl, že zkusí něco jiného. Odpuštění.

V tichu cely se přinutil k myšlence, že tenhle mohutný, silný muž, Mister X, je ve skutečnosti malé, slabé dítě. Dítě, které Mohamedou Slahi pohladí po hlavě a řekne mu: „Prováděl jsi hrozné věci, ale odpouštím ti.“

Vlastní převýchova trvala několik let. Ale jednou, to stále ještě seděl v cele v Guantánamu, se mu podařilo přesvědčit se o správnosti své myšlenky a skutečně pocítil potřebu odpustit.

Když Slahi vyřkl přání setkat se s Mistrem X, prohlásil, že si od toho slibuje nalezení klidu pro svou stále ještě rozervanou duši. Když to půjde dobře, bude moct nahradit staré, bolestné vzpomínky novými, dobrými.

Tak začalo naše hledání Mistra X.

xxx

Jak si představit muže, který mučí? V amerických spisech, například ve vyšetřovací zprávě Senátu, je uvedeno, co Mister X dělal. Je to líčení nejsurovějšího psychického a někdy i fyzického násilí.

Při skutečném setkání se stane zvláštní věc. Představa, která vám při čtení všech těch zpráv vznikla v hlavě, neodpovídá tomu, kdo sedí před vámi.

Víme s jistotou, že se jedná o Mistra X. Jeho někdejší kolegové nám jeho identitu potvrdili. Ale Mister X, kterého poznáváme, je… citlivý milovník umění. Vzdělaný člověk se zájmem o historii. Vezmeme-li to kolem a kolem, působí jako celkem milý chlapík. Po několika společně strávených dnech se nelze ubránit dojmu, že je to i docela empatický člověk.

Mister X vypráví, že někdy zve bezdomovce do restaurace, že někdy brečí u televize, když vidí záběry z živelných katastrof. Právě díky své schopnosti empatie byl tak dobrý při výsleších, jako mučitel, říká o sobě.

Musíte se do druhého vcítit. Co mu způsobí ještě větší bolest? Co by ho mohlo ještě víc znejistit? Kde je jeho slabé místo? V důsledku své empatie se ale také z toho, co tehdy prováděl, zhroutil.

Krátce poté, co Mister X v zimě roku 2003 Guantánamo opustil, začal pít. Výjimkou nebyly tři lahve červeného za večer.

Stále více času trávil v posteli, mluvil pořád míň se ženou a dětmi. Opustil ho spánek. Pohrával si s myšlenkou na sebevraždu. Lékař u něj diagnostikoval těžkou posttraumatickou stresovou poruchu. Mučitel si přivodil trauma, které bychom očekávali spíš u jeho obětí.

O psychických útrapách obětí mučení vyšlo nepřeberně studií. Váleční uprchlíci ze Sýrie, utečenci trýznění v libyjských táborech, ujgurští vězni v Číně — u těchto lidí se množí deprese, závislosti, potíže se soustředěním, problémy se spánkem a myšlenky na sebevraždu.

Těmito symptomy trpěl i Mister X.

V otřeseném Mistru X lze vidět zosobnění traumatu, které od 11. září 2001 zachvátilo celé Spojené státy. Po otřesné události země zradila přesně ty západní hodnoty, které chtěla v boji s terorismem hájit. Principy právního státu. Spravedlnost. Demokracii.

A od onoho zásadního prožitku zemi víc nežli kdykoli dříve pustoší všudypřítomné násilí páchané zlomenými lidmi. Střelci na školách a v ulicích, útoky, zločiny z nenávisti. Možná trpí jakýmsi posttraumatickým syndromem celé Spojené státy?

Už sedmnáct let se snaží odčinit vinu, kterou se obtěžkal, říká Mister X. Bral léky, docházel na terapie a hledal si novou práci. Už sedmnáct let se snaží napravit svou chybu.

Některé věci mu pomohly. Trochu. Ale ne doopravdy. Možná proto, že ve skrytu duše všechny ty roky věděl, že musí nutně udělat jednu věc, aby se dal zase do pořádku: „Patřilo by se říct Slahimu do očí, že lituju toho, co jsem mu provedl. Že to bylo špatně.“

Z tohoto pohledu je Slahiho nabídka k rozhovoru, kterou mu tlumočíme, jako dárek shůry. Možnost udělat za vším tlustou čáru. Mistra X ale sužuje jedna myšlenka, která mu ztěžuje nabídku přijmout.

Mister X pořád ještě považuje Mohamedoua Slahiho za teroristu. A to za jednoho z nejgeniálnějších v novodobých dějinách. Za pachatele s charismatem. Manipulátora. Nadaného komunikátora, který už tehdy ovládal čtyři jazyky, arabštinu, francouzštinu, němčinu a angličtinu, a v Guantánamu se přiučil ještě pátý, španělštinu.

O Slahim Mister X říká, že je to asi nejchytřejší člověk, kterého kdy potkal. Tak chytrý, že dokázal vodit vyslýchající za nos, stejně jako se mu teď daří přesvědčovat miliony lidí na světě, že je nevinný.

Mister X tvrdí, že psychiku toho člověka zná líp než psychiku své ženy. Celé týdny nedělal nic jiného, než se do toho muže vciťoval, a jedno je podle něj jasné: Slahi je brilantní lhář.

xxx

V roce 2010 přichází rozsudek amerického federálního soudu, že Slahi musí být propuštěn na svobodu, protože údajné důkazy americké vlády proti němu vůbec žádné důkazy nejsou. Vláda se odvolává.

Roku 2015 vychází kniha, kterou Slahi sepsal ve věznici: Deník z Guantánama. Z velké části je začerněná, ale předává jasné poselství: USA mučily nevinného. Z knihy se stává bestseller.

V roce 2016 se Slahi dostává na svobodu, po čtrnácti letech, během nichž nebyl ani obžalován. V Mauritánii ho vítají jako hrdinu.

Roku 2019 přichází oznámení, že Deník z Guantánama se bude natáčet. Hrát v něm budou Jodie Fosterová a Benedict Cumberbatch, režii povede Oscarem ověnčený Kevin Macdonald.

V roce 2020 je na internetových stránkách The Guardian zveřejněn trailer dokumentárního filmu, v němž jeden ze Slahiho dozorců cestuje do Mauritánie a z někdejších nepřátel se stanou přátelé.

Přátelé na oko, říká Mister X. Slahiho řečem o odpuštění nevěří ani za mák.

Filmové scény — procházku v saharském písku či jak dozorci se smíchem pomáhá do mauritánského oděvu — zahrál Slahi vážně mistrovsky. Velkoryse odpouštějící Slahi, čestný David, který se pozvedá nad prohnilého Goliáše — příběh hrdiny.

Proto se Mister X tak dlouho zdráhá. Obává se, že by Slahi mohl využít pro své divadlo i jeho. Mohl by ukázat celému světu: pohleďte, omluvil se mi nejen bezvýznamný dozorce, ale i můj mučitel, i jemu odpouštím! Slahi by vyrostl v ještě většího hrdinu.

Převáží touha Mistra X stanout před svou obětí nad obavou, že bude využit?

Mister X vykroužil malý, ošklivý hrneček. Teď musí vyschnout. Dává ho stranou, otírá si ruce do hadru a dívá se vážně. Dlouho mlčí a pak říká: „Jdu do toho. Ach, bože.“

Obraz se zatřese, zvuk zakolísá a v obličeji Mistra X nakrátko zahlédneme naději, že ho technika zachrání před jeho odvahou. Pak se před ním na monitoru objeví obličej, který dobře zná — úzký jako tenkrát, ale zestárlý.

Muž na obrazovce nemá na rozdíl od Slahiho z roku 2003 téměř žádné vlasy. A nosí teď brýle, s černými obroučkami.

xxx

V Mauritánii už se připozdilo, je téměř půlnoc, ale Mohamedou Slahi zůstává vzhůru. Také jeho navštívil člen našeho týmu. V uplynulých hodinách jsme Slahiho z USA průběžně informovali: Budeme mít zpoždění. Mister X potřebuje ještě chvilku.

Teď se na monitoru v Mauritánii objevuje obraz. Prošedivělé vousy, pleš, tetování na zátylku.

Mohamedou Slahi hledí do obličeje svému trýzniteli. Bez masky, bez slunečních brýlí.

Mister X: Pane Slahi. Jak se vám daří?

Mohamedou Slahi: A jak se daří vám?

Mister X: Jde to, a vám?

Mohamedou Slahi: Velmi dobře.

Mister X: To je dobře.

Mohamedou Slahi: Díky za optání.

Mister X: Jistě. Obrovsky jsem váhal, než jsem zavolal. Ale přece jen vám chci něco vysvětlit.

Mister X ho poprvé spatřil 22. května 2003. Stál v Guantánamu v monitorovací místnosti a hleděl přes sklo, které z druhé strany vypadá jako zrcadlo.

Ve výslechové místnosti se Slahiho právě vyptávali dva agenti FBI. Mluvili s ním téměř každý den skoro půl roku — bez sebemenšího úspěchu. Za několik dní poté — o tom už bylo rozhodnuto — si ho měla převzít armáda, Mister X a jeho kolegové.

Uprostřed místnosti byl stůl, na jedné straně agenti, na druhé Slahi. FBI přinesla koláč. Jeden z nich, světlovlasý a vysoký, zjevně šéf, listoval Koránem a komentoval jednu pasáž.

Pak Slahi vstal. Bez želízek, bez řetězů. Obešel stůl, vzal agentovi Korán z ruky a řekl, ne, ne, to jste pochopil špatně, to musíte chápat tak a tak. Na konci Mister X přihlížel, jak agenti Slahiho objali jako přítele. „Nemohl jsem to pochopit,“ říká.

Agent FBI, který listoval Koránem, se jmenuje Rob Zydlow. I s ním jsme mluvili. Žije v Kalifornii, už pár měsíců je v důchodu. Selhání považuje za ostré slovo. Ale ano, se Slahim mu plán nevyšel. Zkoušel to po dobrém, ale ať přinesl vlastnoručně upečený koláč nebo burger z McDonald’s, ať se s ním díval na dokumenty o zvířatech nebo se od něj učil arabsky, Slahi ne a ne promluvit. Pořád jen opakoval: „Jsem nevinný.“

Slahi dnes říká, že koláč mu moc chutnal, že nejvíc se mu líbily dokumenty o australské poušti a že pokusy Roba Zydlowa naučit se arabsky byly prostě směšné. Je pravda, že lidi z FBI se k němu několik měsíců chovali víceméně slušně, ale agentům nedlužil žádnou odpověď. Naopak, to oni dlužili odpověď na jeho otázku jemu: proč ho USA nechaly unést?

Slahi nevěděl, že toho dne je za sklem pozoruje muž, kterého zanedlouho pozná jako Mistra X. Nevěděl, že v Pentagonu právě putuje dokument z jedné kanceláře do druhé. Podpis za podpisem, až k ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi. Dokument, v němž se uvádějí příklady, jaké metody onen muž smí použít, aby vězně Mohamedoua Slahiho rozmluvil. Papír udávající rámec, který ale týmu mučitelů ponechával spoustu prostoru pro vlastní nápady.

Rob Zydlow říká, že z vojáků přebírajících Slahiho úplně sálala lovecká horečka.

Mister X vypráví, že jel do armyshopu a koupil si montérkovou kombinézu. Slahi manipuluje lidmi, to podle něj potvrdil jeho přístup k agentům FBI. Takže se teď Slahi nebude potýkat s člověkem, ale se stvůrou z hororu.

xxx

Na střední chodil Mister X do divadelního semináře. Dodnes hraje Dungeons & Dragons, společenskou hru, v níž vystupují elfové, skřeti a draci, čte komiksy a miluje sci-fi. Zatímco někteří jeho kolegové byli nepřekonatelně nudní a takové byly i jejich výslechové metody — otázka, otázka, další otázka —, on si vymýšlel role, do nichž se zaujetím vstupoval.

Večer 8. července 2003 si Mister X oblékl montérky, černé kanady, černé rukavice a černou kuklu, k tomu nasadil zrcadlící sluneční brýle. Nechal si Slahiho dovést do výslechové místnosti a přivázat k oku v podlaze. Řetěz byl ale tak krátký, že se Slahi musel krčit.

Mister X pak zapnul CD přehrávač a místnost s ohlušující hlasitostí vyplnil heavy metal.

Let the bodies hit the floor

Let the bodies hit the floor

Let the bodies hit the floor

Let the bodies hit the floor

Mister X na přehrávači nastavil nekonečnou smyčku, zhasnul světlo, zapnul stroboskop vysílající jasné, bílé světelné záblesky a opustil místnost. Chvíli se díval z vedlejšího pokoje, vypráví. Ale hudba byla tak hlasitá, že nemohl přemýšlet. Takže si šel ven zakouřit.

Slahi říká, že se pokoušel modlit, utéct v myšlenkách. Ale mluvit nezačal.

Mister X zkoušel nové písničky. Americkou hymnu. Novou reklamu na kočičí žrádlo sestávající z jediného slova, „mňau“. Mister X zesílil klimatizaci, až se Slahi celý třásl. Mister X otočil knoflíkem topení, až Slahi propotil oblečení. Mister X si před Slahim položil nohy na stůl a vyprávěl mu o svém snu. Do půdy na Guantánamu klesala rakev z borového dřeva. Na rakvi stálo číslo 760, Slahiho číslo. Pak jeho zuřivý výbuch, na který nedokáže zapomenout.

Ať dělal, co dělal, Slahi mlčel.

Mister X: Vést tenhle rozhovor je pro mě těžké, protože nejsem přesvědčený o vaší nevině. Pořád ještě věřím, že jste nepřítel Spojených států. Ale to, co jsme vám udělali, bylo špatné, o tom není pochyb. Něco takového si nezaslouží nikdo.

Mohamedou Slahi: Můžu vás ujistit, že jsem nikdy nebyl nepřítel vaší země. Nikdy jsem neublížil žádnému Američanovi. Ve skutečnosti jsem neublížil nikdy nikomu. Nikdy.

Zřejmě nikdy nebude možné objasnit, zda byl Mohamedou Slahi terorista, jak tvrdí Mister X, nebo zda byl zcela nevinný, jak tvrdí Slahi. Možná byl něco mezi tím, sympatizant.

Když jsme pátrali po konkrétních trestných činech, teroristických akcích Mohamedoua Slahiho, mluvili jsme s mnoha lidmi, kteří k němu měli blízko nebo dobře znají jeho případ. Mezi nimi se zaměstnanci rozvědky v Německu, kde Slahi žil jedenáct let, příslušníky tajné služby v Mauritánii a v USA, vyšetřovateli a několik členy Special Projects Teamu. Pročetli jsme německé i americké spisy. Po letech a letech hledání jsme nenašli nic.

xxx

Mohamedou Slahi vyrostl dvě hodiny jízdy autem od Nuakšottu, v písečných výběžcích Sahary. Otec se staral o velbloudy, matka o dvanáct dětí.

Učil se mimořádně dobře — jako i jeho stejně starý bratranec Mahfouz. V pubertě, v polovině osmdesátých let, spolu sdíleli pokoj. Dlouho do noci si četli o islámu a snili o tom, že se připojí k tisícům mladých mužů z celého islámského světa a odcestují do Afghánistánu, aby bojovali proti nevěřícím sovětským okupantům.

Na takovou cestu ale byli příliš chudí. Pak Slahi dostal stipendium ke studiu v Německu.

V roce 1990 se v devatenácti zapsal v Duisburgu na elektrotechniku. O pět let později, v té době už jako diplomovaný inženýr, začal pracovat na Fraunhoferově institutu pro mikroelektroniku. Pro renomovaný německý výzkumný ústav vyráběl mikročipy a vydělával čtyři tisíce marek měsíčně.

Tak vypadal jeden život Mohamedoua Slahiho. Druhý začal během studia.

1990: pobyt ve výcvikovém táboře al-Káidy v Afghánistánu. Výcvik se zbraní. Přísaha věrnosti emírovi Usámu bin Ládinovi.

1992: druhá cesta do Afghánistánu, kde islamisté téměř svrhli afghánskou vládu. Slahi sloužil v dělostřelecké jednotce. Po dvou měsících se vrátil do Německa, údajně proto, jak bude později tvrdit, že ho islamisté zklamali boji mezi sebou — vůbec to nebyla rajská boží vláda na zemi, jak si představoval.

V té době ještě mezi al-Káidou a Západem existovalo něco jako společenství sdílených zájmů; bin Ládinovi lidé koneckonců pomáhali vyhnat z Afghánistánu sovětské okupanty. Zeptáte-li se Slahiho, jaký měl k al-Káidě vztah v roce 1992 po návratu do Německa, odpoví: „Tahle kapitola mého života byla u konce. Zpřetrhal jsem veškeré vazby. Už jsem nečetl časopisy, neinformoval jsem se o aktivitách al-Káidy, už jsem v organizaci neměl přátele, žádné kontakty s ní, s nikým, žádné telefonáty, vůbec nic.“

Pokud by to byla pravda, pak by se Slahi k organizaci obrátil zády ještě dřív, než se ona obrátila proti USA. Pravda to ale není. Slahi udržoval kontakt s bratrancem, s nímž druhdy sdílel jeden pokoj a z nějž se mezitím pod jménem Abú Hafs al-Mauritání stal bin Ládinův důvěrník — jednou mu bratranec telefonoval dokonce přes jeho satelitní telefon.

Měl ale i další podobné známosti. S kamarádem v Duisburgu, který byl zapletený do útoku na synagogu na Džerbě v dubnu roku 2002. S dalším přítelem, později odsouzeným, protože plánoval útok na ostrově Réunion.

A Slahi u sebe v Duisburgu nechal také v říjnu 1999 přespat tři hosty, z nichž jedním byl Ramzi bin al-Shibh, jenž se později stal jedním z nejdůležitějších architektů útoků 11. září. Právě tento bin al-Shibh svým americkým vyslýchajícím později řekl, že druzí dva hosté byli únosci letadel. Během setkání v Duisburgu jim prý Slahi radil, aby odjeli do Afghánistánu.

Slahi nepřerušil všechny kontakty. Naopak, seznam jeho přátel a známých vypadá jako adresář al-Káidy.

Když se Slahiho na uvedené kontakty zeptáme, všechno potvrdí, ale působí, jako by ho uráželo, že takové drobnosti vůbec vytahujeme. Byli to zkrátka přátelé, a to, v co jeho přátelé věřili nebo co dělali, s ním nemá nic společného.

Při všech popsaných Slahiho kontaktech a přátelstvích není těžké si představit, proč se v Mistru X a jeho kolezích probudila lovecká vášeň. Co všechno mohl Slahi vědět! Přestože se sám třeba takřka nezapojil.

Možná vyšetřovatele mohl zavést ke svému bratranci, bin Ládinovu důvěrníkovi. Předpokládalo se, že bratranec je společně s bin Ládinem na útěku.

Kolik lidských životů by mohlo zachránit, kdyby konečně promluvil?

Mister X říká, že v týmu měli pocit, jako by stáli v první linii ve válce s terorismem. Uvědomoval si, že kdyby ze Slahiho dostal něco významného, informoval by osobně prezidenta George W. Bushe.

Mister X zpracovával Slahiho celé týdny. Pak dostal nového nadřízeného, muže jménem Richard Zuley, zvaného Dick.

Mister X o něm dnes říká: „Dick je ďábelský zku*vysyn.“ Richard Zuley sám říká: „Všechno, co Mister X ze Slahiho dostal, bylo bezvýznamné. Slahi měl vše pod kontrolou, to jsme museli změnit.“

Zuley dnes žije v řadovém domku na severu Chicaga. Roky tam pracoval jako policista, dnes, v důchodu, tráví mnoho času na letišti, kde stojí jeho malý stroj. Když mluví o tom, jak převzal Slahiho výslechy, usmívá se: „Pak už nebylo pochyb o tom, kdo to vede.“

Zuley Slahimu vsugeroval, že by jeho matka mohla být znásilněná, když nepromluví. A za Zuleyho velení byl Slahi málem přizabit. Stalo se to koncem srpna roku 2003. Když Mister X uviděl Slahiho zkrvavený a nateklý obličej, byl v šoku, říká.

Surové fyzické násilí pro něj výrazně překročilo hranici přípustného a také se neslučovalo s Rumsfeldovým seznamem povolených metod. Mister X to šéfovi vyčetl — a ještě téhož dne byl z případu stažen.

Když se Zuleyho ptáme na důvod, odpoví: „Nasadil jsem lidi, kteří přinesli výsledky.“ Není z něj cítit, že by si uvědomoval bezprávnost svého jednání, jen hrdost, že dokázal Slahiho zlomit.

Slahi byl toho večera přeložen do jiné cely. „V cele nebylo nic,“ vzpomíná Slahi, „ani okno. Ani hodiny. Nic na zdi, na co bych se mohl dívat. Naprostá samota. Nevím, jak dlouho to trvalo, nevěděl jsem ani, jestli je den nebo noc. V jednu chvíli jsem zaťukal a řekl, že jsem připravený mluvit.“

Po měsících mlčení teď Slahi mluvil tolik, že mu Zuley nechal přinést tužku a papír, později počítač. Slahi napsal, že plánoval útok na CN Tower v Torontu. Sepsal jména kompliců. Nakreslil organizační schémata teroristických buněk v Evropě. Slahi tvrdí, že si to všechno vymyslel.

Tajné služby skutečně záhy zpochybnily pravdivost informací, které jim Zuleyho tým posílal. V listopadu 2003 Zuley prověřil Mohamedoua Slahiho na detektoru lži. Ten odvolal přiznání a přístroj nezapípal.

Mohamedou Slahi: Víte toho o mně tak málo. Vaše vláda vám zjevně poskytla velmi málo informací…

Mister X: Rád bych něco uvedl na pravou míru.

Mohamedou Slahi: Můžu prosím dokončit větu?

Mister X: Promiňte, pokračujte, prosím.

Mohamedou Slahi: Vojenský prokurátor, který mě měl obžalovat, Stuart Couch, chtěl původně žádat trest smrti, ale pak mu došlo, že jsem nevinný.

xxx

Stuartu Couchovi je dnes šestapadesát let a je soudcem. Akurátně oblečený muž s krátkým vojenským sestřihem a silným jižanským přízvukem. Domluvili jsme si s ním schůzku na lednové ráno roku 2021 v hotelu Charlottesville ve Virginii.

Couch vypráví o své věřící rodině a době u námořnictva, která ho ovlivnila. Prezentuje se jako muž, kterého zformovala silná víra v hodnoty a pravidla. To mu připravilo horké chvilky, když musel na jaře roku 2004 učinit nejtěžší rozhodnutí za celou svou kariéru. Americká vláda mu coby vojenskému prokurátorovi přidělila úkol obžalovat nejdůležitějšího vězně z Guantánamo Bay, Mohamedoua Oulda Slahiho.

Samozřejmě, že šlo o potenciální případ pro trest smrti, říká Couch. Koneckonců museli vycházet z toho, že Slahi zrekrutoval pro al-Káidu pozdější únosce letadel — během setkání v duisburském bytě.

Pro Slahiho zapletení s al-Káidou svědčila řada indicií, potažmo spousta přátelství a kontaktů. Couch předpokládal, že při takovém množství kouře je jen otázka času, když narazí i na oheň. „Děda vždycky říkával: Když si lehneš ke psům, chytíš blechy. A to vám povídám, Slahi musel ležet u celé smečky.“

Couch ale žádný oheň nenašel — ani jediný důkaz. Zato narazil na něco jiného. Při návštěvě Guantánama na chodbě uslyšel hlasitou hudbu pronikající z výslechové místnosti. Let the bodies hit the floor. Mezerou pode dveřmi viděl jasné světelné záblesky. Uvnitř byl před dvěma reproduktory připoutaný k zemi vězeň.

Ta scéna ho odpuzovala jako člověka i jako křesťana. Coby prokurátor okamžitě pochopil: Jestli tohle provádějí i se Slahim, tak má obrovský problém. Ať už řekl nebo řekne cokoli, nebude to mít před soudem váhu. „Během mučení řeknou lidi všechno a je jedno, zda je to pravda, hlavně, aby to už skončilo,“ říká Couch.

Začal pátrat, co se v Guantánamu děje. Krátce poté, co obdržel Slahiho přiznání, měl jistotu: nebylo k ničemu.

Stuart Couch říká, že se sebou zápasil několik dní. Nevznést obžalobu by znamenalo nechat uniknout možného teroristu. Poradil se se svým knězem. Pak nadřízeným oznámil, že z případu odchází.

Žádný soud neproběhl. Slahi přesto zůstal ve vězení ještě dvanáct let. Byl propuštěn teprve v říjnu 2016. Bylo to jedno z posledních rozhodnutí Obamovy vlády.

Když se dnes Stuarta Couche zeptáte, zda věří, že Slahi byl tehdy terorista, odpoví: „Nevím.“ Mister X říká, že si je jistý. Stačí se podívat, jak Slahi komunikuje. Hraje hry — to nevinný nedělá.

Při pozorování rozhovoru Slahiho s Mistrem X se člověk opravdu někdy neubrání pocitu, že sleduje protřelého politika. Mister X řekne celkem šestkrát, že se nikdy neměl stát obětí mučení.

Slahi se k tomu nikdy nevyjádří. Místo toho mluví o jiných věcech — o své nevině, kritizuje Ameriku. Jednou začne o Chálidu Šajchovi Muhammadovi, hlavnímu organizátorovi útoků 11. září, který stále ještě sedí v Guantánamu. Jindy spustí o americké válce v Afghánistánu.

Mister X: Nebudu se vyjadřovat k Chálidu Šajchovi Muhammadovi, ani k politice. Můžu mluvit jen o technikách, které jsem používal. Že byly špatné a že jsem se k nim nikdy neměl uchýlit. Nikdy jste neměl být týrán. Nikdy jste neměl být bit. Takoví nejsme. Takový nejsem.

Mister X Slahimu vypráví, že ho namaloval, šest let po onom srpnovém dni v roce 2003. Olejomalbu krvácejícího Slahiho s rozraženým rtem a nateklým okem. Teď, během rozhovoru, nás reportéry prosí, abychom do Mauritánie poslali přes WhatsApp fotku obrazu. Slahi ji spatří a rozesměje se.

Mohamedou Slahi: Teda, páni. Tenhle vězeň na obraze vypadá mnohem líp než skutečný tehdejší vězeň.

Mister X: Ten den jste opravdu nevypadal moc dobře. Ten obraz vás nemá… má odrážet, co se s vámi tehdy dělo.

Mister X obraz namaloval, když podával výpověď u armády. Posttraumatická stresová porucha se tak zhoršila, že už nedokázal pracovat. Alkohol už nepomáhal. Léky už také nezabíraly. Tak to zkoušel s malováním.

Říká, že doufal, že vypořádávání se s traumatem cestou umění spustí katarzi. Přineslo ale jen bolest. Takže obraz zase zničil. Už má jen fotku.

Mister X: Musím žít s pocitem hanby. Možná je to pro vás malé vítězství, že musím žít s tím, jak jsem se choval.

Mohamedou Slahi: Hm, nevím… Měl jsem vždycky dojem, že jste inteligentní člověk. Těžko se mi chápe, jak jste mi mohl něco takového provádět.

Slahi pokládá přesně tu otázku, která definuje život Mistra X. Poté, co mu umění nedokázalo poskytnout odpověď, zkusil to s vědou. Zapsal se na univerzitu, na obor kreativní studia.

Studoval, jak se kreativita využívá pro zlé účely, v reklamách na cigarety, při výrobě zbraní hromadného ničení, při mučení. Četl jednu studii za druhou, aby našel vysvětlení, jak to, že byl schopen takové krutosti.

Ze veškeré své četby si vzal to, že sklon ke krutosti se skrývá v každém z nás. Projeví se ve chvíli, kdy to dovolí okolnosti. V jeho případě to byla země lačnící po pomstě. Prezident požadující výsledky. Nadřízený, který ponoukal vyslýchající.

„Moje země po mě chtěla dost šílené věci, a já jsem je dělal,“ říká Mister X. „Nenávidím se za to. A nenávidím svou zem, že ze mě udělala takové monstrum.“ A nahlas si přiznává: „To, co jsem dělal, bylo mučení. Na sto procent. Bezpochyby.“

xxx

Těch několik málo studií o lidech, kteří prováděli mučení, ukazuje, že mučitele lze dělit na dva typy. Jedni žijí dál, jako by se nic nestalo. A druhé to zničí. Vědci se domnívají, že o tom, kdo se ocitne v jaké kategorii, rozhoduje mučitelův světonázor.

Mučí-li například někdo jako Richard Zuley, jsa přesvědčen, že je morálně správné trýznit jednotlivce, může-li tím zachránit tisíce, spíše z toho vyjde bez újmy. Jakmile ale mučitel, jako Mister X, jedná v rozporu s vlastním humanismem, pak mu hanba a vina nejspíš přivodí trauma.

Symptomy se pak často podobají příznakům obětí mučení. Přistoupí k tomu ale ještě jedna věc: hluboká nedůvěra v instituce. Je-li člověk přinucen ke zrůdnostem ve jménu systému, ideologie, země, otřese to jeho důvěrou v systém, v ideologii, ve vlastní zemi.

Mohamedou Slahi, oběť, naproti tomu dokázal něco, co terapeuti příliš často nevídají. Oběti jsou často lapeny v pavučině bezmocnosti a bezvýchodnosti. Slahi dokázal bezmoc prolomit. Udělal ze sebe aktéra.

Na internetu lze zhlédnout početná videa ze Slahiho vystoupení. Když líčí, jak v Mauritánii přijal svého dozorce, publikum je často zjevně dojaté.

Herečka Jodie Fosterová, která za roli Slahiho právničky ve filmu Mauritánec: Deník z Guantánama získala Zlatý glóbus, o něm při přebírání ocenění prohlásila: „Tolik jsi nás toho naučil. Co to znamená být člověkem. Radovat se ze života. Být laskavý. Odpouštět. Máme tě rádi, Mohamedou Oulde Slahi!“ Lidi dojímá, obdivují ho přesně za tohle. Že je ochotný a schopný odpustit.

V jednom interview v Mauritánii nám Slahi přiznává, že odpuštění je pro něj druhem pomsty. Mstí se svým trýznitelům a všem lidem, kteří dvacet let vedli americkou válku s terorismem. Před očima světové veřejnosti odkrývá, jak ďábelské byly postupy těch, kdo se považovali za dobré. A sám sebe, údajné ztělesnění zla, stylizuje do představitele dobra.

Mohamedou Slahi: Chci vám říct: Odpouštím vám, jako odpouštím všem, kdo mi způsobili bolest. Odpouštím Američanům…

Mister X: No...

Mohamedou Slahi: …z celého srdce. Chci s vámi žít v míru.

Mister X: Je pro mě důležité jasně říct, že jsem vás o odpuštění neprosil. Musím odpustit sám sobě.

Na Mistra X to neúčinkuje, Slahiho odbývá. Ti dva k sobě nenacházejí cestu. Ještě poslední pokus. Slahi zkouší jiné téma.

Mohamedou Slahi: Jak se vám teď daří? Jste ženatý? Máte děti?

Mister X: Nebudu mluvit o své rodině ani o tom, jak žiju, co dělám nebo nedělám. Tak to je.

Rozhovor trvá 18 minut a 46 vteřin a končí frustrací na obou stranách.

Mohamedou Slahi: Ať tak či tak, přeji vám jen to dobré.

Mister X: I já vám.

Mohamedou Slahi: Myslím, že člověk je tím, co činí. Z celého srdce vám odpouštím, přestože mě o to nežádáte.

Mister X: V pořádku. Už nemám co dodat. Na shledanou, pane Slahi.

Mohamedou Slahi: Nashle.

Po skončení videohovoru zůstávají neusmíření. Slabý, pochybující pachatel a silná oběť.

xxx

Když člověk mučí druhého, je to celkem intimní záležitost. Slzy. Výkřiky. Strach. Nahota. Mučitel vidí věci, které vídávají jen partneři, pokud vůbec.

Mister X a Mohamedou Slahi jsou si důvěrně známí a současně cizí. Vědí o sobě navzájem všechno — a nic. V rozhovoru, v němž zdánlivě nenašli nic společného, se ukazuje, že přece jen jedno sdílejí: osm týdnů v Guantánamu v létě roku 2003 z nich udělalo to, čím jsou dnes.

Mohamedou Slahi žije do velké míry ze svého příběhu, z toho, co na něm bylo spácháno. Utrpení mu nepřineslo jen bolest a noční můry, ale také bohatství a uznání. Oženil se s advokátkou pro lidská práva, která pracovala v Guantánamu, má s ní dítě. Svůj osud proměnil.

V životě Mistra X se téměř vše obrátilo v pravý opak. Už nevolí republikány, ale demokraty. Už není pro trest smrti, je jeho odpůrcem. Už si není jistý, zda chce dál žít v USA, přemýšlí o odchodu do zahraničí.

Mister X několik let učí mladé vojáky a agenty FBI výslechové metody. Na začátku každého kurzu se najdou lidé, kteří řeknou: „Mučení by mělo být povolené.“ Na to jim řekne: „Ne, v žádném případě. Mučení si vybírá vysokou daň. Nejen od toho, kdo je zakouší, ale i od toho, kdo ho páchá.“ Někdy pak dál vypráví o sobě.

Přeložila ZUZANA SCHWARZOVÁ. Text vyšel původně v DIE ZEIT 36/2021 2. září 2021. V roce 2022 obdržel Evropskou novinářskou cenu. Pro publikaci v dalších médiích jej poskytl organizátor, na jehož stránkách naleznete další oceněné texty. V Deníku Referendum vychází díky spolupráci s médiem VoxEurop a s podporou Friedrich Ebert Stiftung Praha.