Náprava geopolitických selhání Západu není možná bez nové koncepce státnictví

Natalie Bennettová

Autorka, zástupkyně britské Strany zelených ve Sněmovně lordů, analyzuje neutěšenou geopolitickou situaci světa, ukazuje, v čem Západ selhává, a navrhuje způsob, jakým by Evropa dnes mohla prospět míru a lidským právům.

Z politiky velké většiny Západu vůči lidským právům a demokracii vždy čišela bezbřehá účelovost: představitelé západních demokracií Berlusconi, Sarkozy, Obama na setkání G8 mimo jiné s libyjským diktátorem Kaddáfím, který také byl „naším člověkem“, než jím nejednou být přestal. Foto Pete Souza, WmC

Rozkolísaná mezinárodně-politická scéna, s Amerikou vyklízející pole a s čím dál smělejšími Čínou a Ruskem, skýtá mnohé důvody k obavám. Jedné věci se ale bát nemusíme — a tou je možný rozpad stabilního, demokratického mezinárodního uspořádání, založeného na pravidlech platných pro všechny. Střízlivé hodnocení celého poválečného období totiž opravňuje jediný závěr: o jeho vznik jsme se zatím ještě nikdy ani vážně nepokusili.

Po celá desetiletí byl každý pokus o demokratické mezinárodní uspořádání systematicky potírán. Konstruktivní práci v tvorbě mezinárodního rámce nevykonaly státy, ale občanská společnost. Je odpovědností progresivnějších zemí, aby na výsledky práce občanských iniciativ navázaly a rozvíjely je. Příkladem takových států by měly být zejména členské země Evropské unie a Velká Británie. Skandinávské země ukazují směr, kterým by se mezinárodní společenství mohlo vydat.

Oslabování Spojených států není nutně špatnou zprávou

Mnozí pokládají současnou geopolitickou situaci světa za zcela ponurou. Čína, jež ožívá hospodářsky i vojensky, se vydala znepokojivou cestou chanského nacionalismu. Potírání Ujgurů má zřejmě parametry genocidy a zásadu „jedné země, dvou systémů“ pro Hongkong, kterou se smluvně zavázala dodržovat, už zcela pošlapala.

Putinovo Rusko má stále ještě k dispozici svůj rozsáhlý arsenál jaderných zbraní. Jeho ekonomika je přitom zplundrovaná a závislá na vývozu fosilních paliv. Americké postavení hegemona v mezinárodní politice se hroutí hospodářsky, vojensky — a vytrácí se už i politická vůle v roli jediné světové supervelmoci pokračovat.

Washington se kdysi hrdě prohlašoval za ochránce demokracie a míru ve světě. Ale poté, co se Tálibán v Afghánistánu vrátil k moci, je nabíledni, že s tím je utrum.

Popsaný vývoj nicméně nemusíme chápat jako nezvratné směřování k mezinárodnímu bezvládí. Spojené státy samy sebe rády líčí jako zemi, která se snažila od konce druhé světové války ve světě konat dobro a během studené války bránit demokracii a lidská práva. Nijak je přitom nevyrušovalo, že se přitom jedná o zemi, která stojí na základech položených osadnickým kolonialismem a otrokářstvím a která se stále jako jediná mocnost v dějinách uchýlila k použití jaderných zbraní.

Výklad dějin, podle nějž jsou USA světovým dobrodějem, může tedy do jisté míry obstát jen v Evropě. Spojené státy se totiž v boji proti sovětské nadvládě přece okamžitě postavily na „naši stranu“. Všude jinde však takovýto obraz o roli USA ve světě odporuje místní realitě. Představa, že Západ v zemích globálního Jihu historicky působil jako zastánce demokracie, je ledabylá zkratka, kterou při životě udržuje jen její neustálé opakování a to, že si ji málokdo málokdy dovolí zpochybnit.

Na globálním Jihu Západ sehrál vyloženě temnou roli

Obrys dnešního světa je zjizvený dlouhotrvající podporou represivních a zkorumpovaných režimů ze strany Spojených států, Velké Británie, Francie a dalších evropských států. Ty — často v zájmu obřích nadnárodních korporací — všemožně podporovaly nespravedlivé války a hrubé porušování lidských práv.

Úloha Západu se projevovala mnoha škodlivými způsoby, počínaje Thajskem, ve kterém několik desetiletí západního vměšování započatého válkou ve Vietnamu přispělo k vybudování a zabetonování monarchie, a konče zoufalým chaosem v Libyi a Iráku, kde plukovník Kaddáfí a Saddám Husajn byli „našimi lidmi“, dokud jimi najednou být nepřestali.

V Konžské demokratické republice byl demokratický režim svržen v roce 1961, hned na prahu své nezávislosti. Šetření belgického parlamentu v roce 2001 dospělo k závěru, že vraždu prezidenta Patrice Lumumby mají na svědomí belgické jednotky s podporou Američanů. Jako pečeť na hrůzách spáchaných na Konžanech, kteří by jinak mohli těžit s mimořádného bohatství své země, bylo Lumumbovo tělo rozpuštěno v kyselině.

Vlámský policejní komisař si ponechal prezidentův zub jako obludný suvenýr. Rodině do Konga jej vrátili až v roce 2021. Atentát na Lumumbu vrhá temný stín na všechna následná traumata národa postiženého bezbřehým násilím, jež často plynulo ze zájmů nadnárodních těžařských společností.

Íránská politika je dodnes zatížena hlubokou nedůvěrou vůči Spojeným státům a Velké Británii, a to nejen v prostředí kmetské teokracie, která zemi vládne. Vzhledem k tomu, že CIA v roce 2013 konečně přiznala svou stěžejní roli, kterou sehrála během puče, při němž byl v roce 1953 svržen íránský premiér Muhammad Mosaddek, není ani divu.

Mosaddek totiž znárodnil ropný průmysl a trval na tom, že nerostné bohatství by mělo přinášet blahobyt lidu, a nikoli zisk anglo-íránské ropné společnosti. Británie tedy požádala Spojené státy o pomoc. První pokus o převrat podporovaný Spojenými státy selhal, ale druhý znovu nastolil vládu šáha coby absolutního panovníka, což připravilo půdu pro lidový a náboženský vzdor, který nakonec v roce 1979 dospěl k Íránské revoluci.

Historiografie puče, který v Chile roku 1973 odstavil demokraticky zvoleného Salvadora Allendeho a zároveň k moci vynesl diktátora Augusta Pinocheta, je plná vášnivých sporů. Nikdo však nepochybuje o tom, že prezident Richard Nixon pověřil v roce 1970 CIA, aby zákonného prezidenta svrhla. Ani nejzarytější obhájci Washingtonu dnes nepopírají fakt, že Spojené státy o převratu věděly předem a finančně ho podpořily.

Vincent Bevins ve své knize Jakartská metoda (The Jakarta Method) posouvá příběh o strašlivosti zneužívání zahraniční politiky ještě o stupeň výš. Role Spojených států v něm už nespočívá jen v potlačování demokracie, ale postupuje až k masakrování civilistů pod americkým dozorem.

V letech 1965 a 1966 se členové a příznivci neozbrojené, nenásilné Komunistické strany Indonésie, hnutí, jež mělo jen volné vazby na Sovětský svaz, stali terčem masového vyvražďování mimo jakýkoli právní rámec a nekontrolovaného vzedmutí mučení a týrání. Odhady uvádějí, že byl tehdy zabit jeden milión Indonésanů, včetně lidí, které režim prostě označil za příznivce levice či intelektuály s levicovými sympatiemi. (Události popisuje Jiří Dienstbier v knižní reportáži Noc začala ve tři ráno — poznámka DR).

Režim prezidenta Suharta, který byl podporován Spojenými státy, nebyl pouze zvrácený, ale také důsledně zkorumpovaný. Jeho rodina si do roku 1998 zvládla nashromáždit majetek v hodnotě přibližně třicet miliard dolarů.

Bevins popisuje jak se mezi lety 1945 a 1990 „po celém světě rozšířila neformální síť antikomunistických vyhlazovacích procesů podporovaných USA,“ jež se dotkla Argentiny, Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie, Východního Timoru, El Salvadoru, Guatemaly, Hondurasu, Indonésie, Mexika, Nikaraguy, Paraguaye, Filipín, Jižní Koreje, Súdánu, Tchaj-wanu, Thajska, Uruguaye, Venezuely a Vietnamu.

Sovětský svaz si ovšem na svůj účet během studené války rovněž připsal strašná zvěrstva. A čínská anexe Tibetu v roce 1950 byla projevem ryzího imperialismu. I když zpočátku byly kroky Číny poměrně opatrné, s rostoucím odporem na sklonku padesátých let začala okupace dopadat ocelovou pěstí a stala se vzorem pro to, co se dnes děje v Hong Kongu a v provinciích, kde nedominuje chanské etnikum.

Rozdíl je v tom, že Spojené státy přitom o sobě tvrdily, že se zasazují o demokracii a vládu práva. Ve skutečnosti ale byly zcela oprávněné ambice zemí, které teprve nedávno nabyly nezávislosti, instrumentálně označovány za „komunismus“ a potlačovány v zájmu korporací s vazbami na Spojené státy, a to zcela bez ohledu na demokratickou vůli místních obyvatel i mezinárodní právní rámec.

Nadto nelze říci, že by se americká a britská zahraniční politika v posledních letech změnila. Příšerná evidence přístupu k lidským právům ze strany jejich „přítele a spojence“ Saúdské Arábie západní země neodradily od toho, aby jí dále prodávali ohromné objemy zbraní. I když demokratický tlak zdola docílil alespoň toho, že se přerušila část obchodních toků.

Spojené státy také podporují režim Abdala Fattáha Sísího v Egyptě navzdory jeho represím vůči nezávislým médiím a občanské společnosti. Stejně tak se stavějí za „válku proti drogám“, již vede filipínský prezident Rodrigo Duterte a která má na svědomí tisíce mimosoudních poprav. A i v severní Americe zásobují američtí výrobci mexické drogové války obrovským množstvím vysoce účinných zbraní.

Sotva by nás tedy mělo překvapovat, že se značné části světa nepodařilo docílit stabilní demokratické vlády a právního státu. Vždyť právě ta velmoc, jež byla v druhé půlce minulého století v pozici světového hegemona, se tomu snažila zabránit v míře srovnatelné s druhou největší mocností Sovětským svazem. A stejnou roli dnes čím dál tím více sehrává i Čína.

Změna přichází zevnitř

Obě strany americké politiky se však dnes shodují, že by se Spojené státy měly ze světa stáhnout. Jak se ukázalo v Afghánistánu, současný prezident Biden nadále uskutečňuje Trumpovu politiku „America first“. Situace v Afghánistánu zůstává mimořádně nebezpečná. Zemi hrozí, že se znovu propadne do občanské války nebo že se stane dějištěm střetů sousedních zemí.

Rusko se v Kábulu vrací zpátky do hry v rozsahu nevídaném od let 1988 a 1989, kdy ztroskotala sovětská invaze. Stejně tak jsou tu výrazně zastoupeny i čínské zájmy. Čína s Afghánistánem sdílí choulostivou hranici a na svého souseda — a jeho cenné nerostné bohatství — nahlíží jako na součást své iniciativy Pás a stezka.

Pro Čínu a Rusko by další válka v jejich těsném sousedství představovala značné nebezpečí. Západ se zase právem obává, že Afghánistán může poskytovat zázemí teroristům.

Je tedy v zájmu všech zúčastněných, aby mezinárodní komunita podpořila vznik právního státu a zavedení základních lidských práv, ač se to naprosto příčí ideologii Tálibánu a zkušenosti s jeho vládou. Zajištění stability a bezpečnosti v zemi by bylo výhodné pro všechny a v konečném důsledku by to zemi mohlo dovolit vybudovat funkční instituce a správu.

Chceme-li se dočkat toho, že afghánské instituce budou fungovat a že vznikne funkční státní zřízení a časem snad i demokracie, musíme vnitřním politickým silám umožnit, aby se vzájemně udržovaly v rovnováze a rozvinuly si mechanismy, skrze něž se spolu budou moci utkávat a snad i dosáhnou jisté harmonie bez dohledu vnější moci.

To jsou cíle, o něž by měl svět usilovat, navzdory tomu, že jsou velmi vzdálené. Můžeme přitom stavět na vzdělávání dívek a podpoře ekologických cílů, které pomohou místnímu zemědělství.

Takovými mravenčími krůčky se totiž k demokracii po své vlastní ose propracovala většina států, které jsou v současnosti úspěšné. Patří mezi ně i Finsko, které se dnes řadí mezi nejstabilnější a nejlépe spravované státy světa.

Na počátku dvacátého století přitom byly podmínky v zemi naprosto bezútěšné. Při návštěvě finského Muzea práce v druhém nejlidnatějším městě Tampere se dočteme o občanské válce mezi bílým a rudým Finskem. Ta vedla k masakrům nejen politických, ekonomických a společenských elit, ale i civilistů a zajatých bojovníků. I přes tuto bezútěšnou výchozí pozici se z malé země časem stal obdivovaný vzor demokracie.

Finové si své nynější postavení vydobyli sami, a to dokonce navzdory invazi. Následovat Finsko je dnes pro další státy jednodušší díky rozvoji právě mezinárodního práva — tedy norem, které v posledním půlstoletí ukotvily, jak se má chovat stát, který se chce těšit respektu a obdivu. Dodržování mezinárodního práva má pro všechny země prokazatelný přínos a zároveň přináší zásadní výhodu i všem ostatním — stabilnější svět.

Svět budovaný zdola

Nezabýváte-li se podrobně historií mezinárodních vztahů, asi nebudete znát Briandův-Kellogův pakt, dohodu, která v roce 1928 zakázala válku. Pochopitelně se minula kýženým účinkem a dnes ji nejčastěji zmiňují ti, kteří chtějí zesměšňovat mírové úsilí.

Profesoři práva na Yaleově univerzitě Oona A. Hathawayová a Scott J. Shapiro nicméně přišli s jejím pozoruhodným výkladem. Tvrdí totiž, že úmluva položila vlastní základy mezinárodního právního řádu, jenž zabraňuje státům, aby — alespoň otevřeně — šli do války jen proto, že chtějí ostrov svého souseda nebo třeba některé jeho zdroje.

Od té doby skutečně vojenských konfliktů mezi mezinárodně uznanými státy značně ubylo. Ruská anexe Krymu v roce 2014 byla vzácnou výjimkou. A i tehdy se prezident Putin cítil povinen zahalit invazi do kouřové clony proruských demonstrací a loutkového režimu, než aby na Krym prostě napochodoval.

Briandův-Kellogův pakt připravil půdu pro to, že se neshody častěji řeší pomocí hospodářských sankcí než tasených šavlí. Hospodářské sankce jsou však i tak mimořádně hrubým nástrojem, který postihuje celé obyvatelstvo, navzdory tomu, že skutečným viníkem je obyčejně lidmi nevolený režim. Obrazy hladovějících dětí a kolabující ekonomiky představují silný argument proti užívání sankcí jako prostředku mezinárodní politiky.

Občanská společnost ale zná alternativní přístup, o který dlouhodobě usiluje a v rostoucím počtu případů ho i zvládá prosadit. Místo toho, aby postihovaly celou společnost, se takzvané sankce zákona Magnitského zaměřují na konkrétní odpovědné jednotlivce.

Sankce zákona Magnitského jsou nejnovějším přírůstkem v dlouhé řadě pokroků v uplatňování mezinárodních práv a povinností. Tato úctyhodná linie sahá až ke Všeobecné deklaraci lidských práv. Po ní následovalo sedm významných úmluv potírající rasovou diskriminaci a mučení a zasazující se za občanská a politická práva, práva ekonomická, sociální a kulturní, práva žen a dětí, uprchlická práva a práva migrujících pracovníků.

Dohody proti chemickým zbraním, kazetovým pumám a pozemním minám skutečně omezily jejich užívání. Znatelně pokročilo i úsilí občanské společnosti uznat za mezinárodní trestný čin také ekocidu. A většina států podpořila celosvětový zákaz jaderných zbraní. Převážná většina stále komplexnějšího rámce mezinárodního práva přitom vychází právě ze snah občanské společnosti a právě díky ní byla i prosazena.

Jak ale můžeme rámec mezinárodního práva dotvářet dnes, v jednadvacátém století? Občanská společnost zdá se nemá nástroje, které by jí umožnily jednat účinně. Národní státy a mezinárodní instituce navíc většinou stojí buďto stranou, nebo přímo v cestě. Pokud to ale s mezinárodním právem myslíme vážně, je nejlepší vzít si příklad ze zemí, které mají v jeho prosazování úspěchy — a takové najdeme zejména ve Skandinávii.

Jak moc a vliv využít k dobru

Míra mezinárodního respektu, jíž se jednotlivé země těší, nevychází z velikosti vojenské síly či z ekonomické moci. Některého národa se sice můžeme obávat, nebo jej považovat za hospodářskou těžkou váhu. To z něj však sotva dělá „dobrého občana světa“.

Adekvátnějším měřítkem je index dobré země, jenž vychází z dat a zkoumá dopad jednotlivých zemí na zbytek světa. V potaz se přitom bere, že jednání každé země má dopady na všechny obyvatele Země i na planetu jako takovou — na jejím stavu konec konců naše existence přímo závisí.

Přestože detaily takového výpočtu mohou být sporné, skandinávské země z něj obecně vycházejí nejlépe. Dobře si vedou také Nizozemí a Německo. A takové postavení všem uvedeným zemím prokazatelně přináší ekonomické i další výhody.

Litva, jež si nedávno vysloužila přízvisko „nejstatečnější země Evropy“, se možná ke svým severským sousedům již brzy zařadí. V posledních letech se postavila Rusku a podpořila demokratickou opozici v Bělorusku, a přitom rovněž nabídla silnou podporu demokratickému Tchaj-wanu proti Číně.

Skandinávské země jsou v podstatě „ochranitelské státy“, abych použila termín, jejž zavedla profesorka práva Emilie Hafner-Burtonová. Ta ve své knize Jak uskutečnit lidská práva (Making Human Rights A Reality) popisuje, jak se občanské společnosti a vládám v posledních několika dekádách podařilo ukotvit komplexní a závazný soubor pravidel v oblasti lidských práv, který však nedokázali rozšířit jako celosvětově platnou a respektovanou normu.

Hafner-Burtonová na základě pečlivého rozboru toho, co se v minulosti osvědčilo a co nikoli, předkládá vizi, díky níž bychom mohli dosáhnout pokroku. A to ne jednorázovými velkolepými činy, nýbrž za pomoci klidné, trpělivé práce, diplomatického úsilí, finanční podpory občanské společnosti a za důsledného vyslovování mezinárodního nesouhlasu s porušováním platných norem padni komu padni. To by nicméně vyžadovalo, abychom začali všichni brát lidská práva skutečně vážně a brali se za ně i v případech, kdy jsou viníky jejich porušování naši „přátelé a spojenci“, a to beze strachu a bez protekce.

Být ochranitelským státem obnáší aktivní prosazovaní lidských práv, demokracie a právního státu. Zároveň to znamená uvědomit si, že mezinárodní vztahy by měly stát na lékařském principu „především neškodit“. Znamená to, že se budeme muset tvrdě postavit zkorumpovaným aktérům globálního Severu, v čemž jsme již v americkém, britském i evropském právu udělali první, byť nesmělé, krůčky.

A konečně to znamená, že musíme zkrotit moc neokoloniálních nadnárodních korporací. V tomto ohledu by cestu mohla prošlapat snaha uzákonit globální minimální korporátní daň.

To, aby náš nestabilní svět v budoucnosti vypadal zcela jinak, není však pouze v zájmu malých aktérů, kteří si již titul dobrého občana světa vysloužili, ale i v zájmu vlivných mocností. Evropská unie, Velká Británie a Spojené státy nemají z dalších závodů ve zbrojení ani z toho, že se budou účastnit dalších zástupných válek, co získat.

Neustálé krmení molochu vojensko-průmyslového komplexu povede k tomu, že mu obětujeme zdroje, jež bychom mohli využít k tomu, abychom adekvátně odpověděli na skutečné základní zkoušky dneška. Jak ostatně ukazuje současná zkušenost z Afghánistánu, když vyvážíme zbraně do zemí jako Saúdská Arábie, končí nakonec v rukou nepřátelských sil, které přebírají v rozvrácených státech moc.

Slovy bývalého generálního tajemníka OSN Kofiho Annana: „Není bezpečnosti bez rozvoje, není rozvoje bez bezpečnosti a nebude ani jednoho, budeme-li porušovat lidská práva.“ Po míru a bezpečí touží stejně tak čínský národ jako ten ruský či americký a všechny ostatní. Úspěšná snaha o demokratickou diplomacii budoucnosti tkví právě v tomto poznatku — drží se v rámci již existujících mezinárodních norem a všem se pokouší zajistit právě ta práva, jež daný rámec všem zaručuje.

Svět si prostě militarismus a kořistnictví nemůže dovolit, pokud má v následujících letech svou pozornost, zdroje a energii věnovat řešení klimatické i širší ekologické krize a přitom nedopustit, aby nastal ekonomický a společenský kolaps. Předchozí neúspěchy byly důsledkem špatných rozhodnutí. Tentokrát se ale můžeme — a musíme — rozhodnout správně.

Článek původně vyšel v Green European Journal pod titulkem To Repair its Geopolitics, the West Needs a New Model of Statehood. V Deníku Referendum vychází v rámci spolupráce obou médií. Přeložil DANIEL KOTECKÝ

advertisment
advertisment