Rozkolísaná mezinárodně-politická scéna, s Amerikou vyklízející pole a s čím dál smělejšími Čínou a Ruskem, skýtá mnohé důvody k obavám. Jedné věci se ale bát nemusíme — a tou je možný rozpad stabilního, demokratického mezinárodního uspořádání, založeného na pravidlech platných pro všechny. Střízlivé hodnocení celého poválečného období totiž opravňuje jediný závěr: o jeho vznik jsme se zatím ještě nikdy ani vážně nepokusili.

Po celá desetiletí byl každý pokus o demokratické mezinárodní uspořádání systematicky potírán. Konstruktivní práci v tvorbě mezinárodního rámce nevykonaly státy, ale občanská společnost. Je odpovědností progresivnějších zemí, aby na výsledky práce občanských iniciativ navázaly a rozvíjely je. Příkladem takových států by měly být zejména členské země Evropské unie a Velká Británie. Skandinávské země ukazují směr, kterým by se mezinárodní společenství mohlo vydat.

Oslabování Spojených států není nutně špatnou zprávou

Mnozí pokládají současnou geopolitickou situaci světa za zcela ponurou. Čína, jež ožívá hospodářsky i vojensky, se vydala znepokojivou cestou chanského nacionalismu. Potírání Ujgurů má zřejmě parametry genocidy a zásadu „jedné země, dvou systémů“ pro Hongkong, kterou se smluvně zavázala dodržovat, už zcela pošlapala.

Putinovo Rusko má stále ještě k dispozici svůj rozsáhlý arsenál jaderných zbraní. Jeho ekonomika je přitom zplundrovaná a závislá na vývozu fosilních paliv. Americké postavení hegemona v mezinárodní politice se hroutí hospodářsky, vojensky — a vytrácí se už i politická vůle v roli jediné světové supervelmoci pokračovat.

Washington se kdysi hrdě prohlašoval za ochránce demokracie a míru ve světě. Ale poté, co se Tálibán v Afghánistánu vrátil k moci, je nabíledni, že s tím je utrum.

Popsaný vývoj nicméně nemusíme chápat jako nezvratné směřování k mezinárodnímu bezvládí. Spojené státy samy sebe rády líčí jako zemi, která se snažila od konce druhé světové války ve světě konat dobro a během studené války bránit demokracii a lidská práva. Nijak je přitom nevyrušovalo, že se přitom jedná o zemi, která stojí na základech položených osadnickým kolonialismem a otrokářstvím a která se stále jako jediná mocnost v dějinách uchýlila k použití jaderných zbraní.

Výklad dějin, podle nějž jsou USA světovým dobrodějem, může tedy do jisté míry obstát jen v Evropě. Spojené státy se totiž v boji proti sovětské nadvládě přece okamžitě postavily na „naši stranu“. Všude jinde však takovýto obraz o roli USA ve světě odporuje místní realitě. Představa, že Západ v zemích globálního Jihu historicky působil jako zastánce demokracie, je ledabylá zkratka, kterou při životě udržuje jen její neustálé opakování a to, že si ji málokdo málokdy dovolí zpochybnit.

Na globálním Jihu Západ sehrál vyloženě temnou roli

Obrys dnešního světa je zjizvený dlouhotrvající podporou represivních a zkorumpovaných režimů ze strany Spojených států, Velké Británie, Francie a dalších evropských států. Ty — často v zájmu obřích nadnárodních korporací — všemožně podporovaly nespravedlivé války a hrubé porušování lidských práv.

Úloha Západu se projevovala mnoha škodlivými způsoby, počínaje Thajskem, ve kterém několik desetiletí západního vměšování započatého válkou ve Vietnamu přispělo k vybudování a zabetonování monarchie, a konče zoufalým chaosem v Libyi a Iráku, kde plukovník Kaddáfí a Saddám Husajn byli „našimi lidmi“, dokud jimi najednou být nepřestali.

V Konžské demokratické republice byl demokratický režim svržen v roce 1961, hned na prahu své nezávislosti. Šetření belgického parlamentu v roce 2001 dospělo k závěru, že vraždu prezidenta Patrice Lumumby mají na svědomí belgické jednotky s podporou Američanů. Jako pečeť na hrůzách spáchaných na Konžanech, kteří by jinak mohli těžit s mimořádného bohatství své země, bylo Lumumbovo tělo rozpuštěno v kyselině.

Vlámský policejní komisař si ponechal prezidentův zub jako obludný suvenýr. Rodině do Konga jej vrátili až v roce 2021. Atentát na Lumumbu vrhá temný stín na všechna následná traumata národa postiženého bezbřehým násilím, jež často plynulo ze zájmů nadnárodních těžařských společností.

Íránská politika je dodnes zatížena hlubokou nedůvěrou vůči Spojeným státům a Velké Británii, a to nejen v prostředí kmetské teokracie, která zemi vládne. Vzhledem k tomu, že CIA v roce 2013 konečně přiznala svou stěžejní roli, kterou sehrála během puče, při němž byl v roce 1953 svržen íránský premiér Muhammad Mosaddek, není ani divu.

Mosaddek totiž znárodnil ropný průmysl a trval na tom, že nerostné bohatství by mělo přinášet blahobyt lidu, a nikoli zisk anglo-íránské ropné společnosti. Británie tedy požádala Spojené státy o pomoc. První pokus o převrat podporovaný Spojenými státy selhal, ale druhý znovu nastolil vládu šáha coby absolutního panovníka, což připravilo půdu pro lidový a náboženský vzdor, který nakonec v roce 1979 dospěl k Íránské revoluci.

Historiografie puče, který v Chile roku 1973 odstavil demokraticky zvoleného Salvadora Allendeho a zároveň k moci vynesl diktátora Augusta Pinocheta, je plná vášnivých sporů. Nikdo však nepochybuje o tom, že prezident Richard Nixon pověřil v roce 1970 CIA, aby zákonného prezidenta svrhla. Ani nejzarytější obhájci Washingtonu dnes nepopírají fakt, že Spojené státy o převratu věděly předem a finančně ho podpořily.

Vincent Bevins ve své knize Jakartská metoda (The Jakarta Method) posouvá příběh o strašlivosti zneužívání zahraniční politiky ještě o stupeň výš. Role Spojených států v něm už nespočívá jen v potlačování demokracie, ale postupuje až k masakrování civilistů pod americkým dozorem.

V letech 1965 a 1966 se členové a příznivci neozbrojené, nenásilné Komunistické strany Indonésie, hnutí, jež mělo jen volné vazby na Sovětský svaz, stali terčem masového vyvražďování mimo jakýkoli právní rámec a nekontrolovaného vzedmutí mučení a týrání. Odhady uvádějí, že byl tehdy zabit jeden milión Indonésanů, včetně lidí, které režim prostě označil za příznivce levice či intelektuály s levicovými sympatiemi. (Události popisuje Jiří Dienstbier v knižní reportáži Noc začala ve tři ráno — poznámka DR).

Režim prezidenta Suharta, který byl podporován Spojenými státy, nebyl pouze zvrácený, ale také důsledně zkorumpovaný. Jeho rodina si do roku 1998 zvládla nashromáždit majetek v hodnotě přibližně třicet miliard dolarů.

Bevins popisuje jak se mezi lety 1945 a 1990 „po celém světě rozšířila neformální síť antikomunistických vyhlazovacích procesů podporovaných USA,“ jež se dotkla Argentiny, Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie, Východního Timoru, El Salvadoru, Guatemaly, Hondurasu, Indonésie, Mexika, Nikaraguy, Paraguaye, Filipín, Jižní Koreje, Súdánu, Tchaj-wanu, Thajska, Uruguaye, Venezuely a Vietnamu.

Sovětský svaz si ovšem na svůj účet během studené války rovněž připsal strašná zvěrstva. A čínská anexe Tibetu v roce 1950 byla projevem ryzího imperialismu. I když zpočátku byly kroky Číny poměrně opatrné, s rostoucím odporem na sklonku padesátých let začala okupace dopadat ocelovou pěstí a stala se vzorem pro to, co se dnes děje v Hong Kongu a v provinciích, kde nedominuje chanské etnikum.

Rozdíl je v tom, že Spojené státy přitom o sobě tvrdily, že se zasazují o demokracii a vládu práva. Ve skutečnosti ale byly zcela oprávněné ambice zemí, které teprve nedávno nabyly nezávislosti, instrumentálně označovány za „komunismus“ a potlačovány v zájmu korporací s vazbami na Spojené státy, a to zcela bez ohledu na demokratickou vůli místních obyvatel i mezinárodní právní rámec.

Nadto nelze říci, že by se americká a britská zahraniční politika v posledních letech změnila. Příšerná evidence přístupu k lidským právům ze strany jejich „přítele a spojence“ Saúdské Arábie západní země neodradily od toho, aby jí dále prodávali ohromné objemy zbraní. I když demokratický tlak zdola docílil alespoň toho, že se přerušila část obchodních toků.

Spojené státy také podporují režim Abdala Fattáha Sísího v Egyptě navzdory jeho represím vůči nezávislým médiím a občanské společnosti. Stejně tak se stavějí za „válku proti drogám“, již vede filipínský prezident Rodrigo Duterte a která má na svědomí tisíce mimosoudních poprav. A i v severní Americe zásobují američtí výrobci mexické drogové války obrovským množstvím vysoce účinných zbraní.

Sotva by nás tedy mělo překvapovat, že se značné části světa nepodařilo docílit stabilní demokratické vlády a právního státu. Vždyť právě ta velmoc, jež byla v druhé půlce minulého století v pozici světového hegemona, se tomu snažila zabránit v míře srovnatelné s druhou největší mocností Sovětským svazem. A stejnou roli dnes čím dál tím více sehrává i Čína.

Změna přichází zevnitř

Obě strany americké politiky se však dnes shodují, že by se Spojené státy měly ze světa stáhnout. Jak se ukázalo v Afghánistánu, současný prezident Biden nadále uskutečňuje Trumpovu politiku „America first“. Situace v Afghánistánu zůstává mimořádně nebezpečná. Zemi hrozí, že se znovu propadne do občanské války nebo že se stane dějištěm střetů sousedních zemí.

Rusko se v Kábulu vrací zpátky do hry v rozsahu nevídaném od let 1988 a 1989, kdy ztroskotala sovětská invaze. Stejně tak jsou tu výrazně zastoupeny i čínské zájmy. Čína s Afghánistánem sdílí choulostivou hranici a na svého souseda — a jeho cenné nerostné bohatství — nahlíží jako na součást své iniciativy Pás a stezka.

Pro Čínu a Rusko by další válka v jejich těsném sousedství představovala značné nebezpečí. Západ se zase právem obává, že Afghánistán může poskytovat zázemí teroristům.

Je tedy v zájmu všech zúčastněných, aby mezinárodní komunita podpořila vznik právního státu a zavedení základních lidských práv, ač se to naprosto příčí ideologii Tálibánu a zkušenosti s jeho vládou. Zajištění stability a bezpečnosti v zemi by bylo výhodné pro všechny a v konečném důsledku by to zemi mohlo dovolit vybudovat funkční instituce a správu.

Chceme-li se dočkat toho, že afghánské instituce budou fungovat a že vznikne funkční státní zřízení a časem snad i demokracie, musíme vnitřním politickým silám umožnit, aby se vzájemně udržovaly v rovnováze a rozvinuly si mechanismy, skrze něž se spolu budou moci utkávat a snad i dosáhnou jisté harmonie bez dohledu vnější moci.

To jsou cíle, o něž by měl svět usilovat, navzdory tomu, že jsou velmi vzdálené. Můžeme přitom stavět na vzdělávání dívek a podpoře ekologických cílů, které pomohou místnímu zemědělství.

Takovými mravenčími krůčky se totiž k demokracii po své vlastní ose propracovala většina států, které jsou v současnosti úspěšné. Patří mezi ně i Finsko, které se dnes řadí mezi nejstabilnější a nejlépe spravované státy světa.

Na počátku dvacátého století přitom byly podmínky v zemi naprosto bezútěšné. Při návštěvě finského Muzea práce v druhém nejlidnatějším městě Tampere se dočteme o občanské válce mezi bílým a rudým Finskem. Ta vedla k masakrům nejen politických, ekonomických a společenských elit, ale i civilistů a zajatých bojovníků. I přes tuto bezútěšnou výchozí pozici se z malé země časem stal obdivovaný vzor demokracie.

Finové si své nynější postavení vydobyli sami, a to dokonce navzdory invazi. Následovat Finsko je dnes pro další státy jednodušší díky rozvoji právě mezinárodního práva — tedy norem, které v posledním půlstoletí ukotvily, jak se má chovat stát, který se chce těšit respektu a obdivu. Dodržování mezinárodního práva má pro všechny země prokazatelný přínos a zároveň přináší zásadní výhodu i všem ostatním — stabilnější svět.

Svět budovaný zdola

Nezabýváte-li se podrobně historií mezinárodních vztahů, asi nebudete znát Briandův-Kellogův pakt, dohodu, která v roce 1928 zakázala válku. Pochopitelně se minula kýženým účinkem a dnes ji nejčastěji zmiňují ti, kteří chtějí zesměšňovat mírové úsilí.