Rozkolísaná mezinárodně-politická scéna, s Amerikou vyklízející pole a s čím dál smělejšími Čínou a Ruskem, skýtá mnohé důvody k obavám. Jedné věci se ale bát nemusíme — a tou je možný rozpad stabilního, demokratického mezinárodního uspořádání, založeného na pravidlech platných pro všechny. Střízlivé hodnocení celého poválečného období totiž opravňuje jediný závěr: o jeho vznik jsme se zatím ještě nikdy ani vážně nepokusili.

Po celá desetiletí byl každý pokus o demokratické mezinárodní uspořádání systematicky potírán. Konstruktivní práci v tvorbě mezinárodního rámce nevykonaly státy, ale občanská společnost. Je odpovědností progresivnějších zemí, aby na výsledky práce občanských iniciativ navázaly a rozvíjely je. Příkladem takových států by měly být zejména členské země Evropské unie a Velká Británie. Skandinávské země ukazují směr, kterým by se mezinárodní společenství mohlo vydat.

Oslabování Spojených států není nutně špatnou zprávou

Mnozí pokládají současnou geopolitickou situaci světa za zcela ponurou. Čína, jež ožívá hospodářsky i vojensky, se vydala znepokojivou cestou chanského nacionalismu. Potírání Ujgurů má zřejmě parametry genocidy a zásadu „jedné země, dvou systémů“ pro Hongkong, kterou se smluvně zavázala dodržovat, už zcela pošlapala.

Putinovo Rusko má stále ještě k dispozici svůj rozsáhlý arsenál jaderných zbraní. Jeho ekonomika je přitom zplundrovaná a závislá na vývozu fosilních paliv. Americké postavení hegemona v mezinárodní politice se hroutí hospodářsky, vojensky — a vytrácí se už i politická vůle v roli jediné světové supervelmoci pokračovat.

Washington se kdysi hrdě prohlašoval za ochránce demokracie a míru ve světě. Ale poté, co se Tálibán v Afghánistánu vrátil k moci, je nabíledni, že s tím je utrum.

Popsaný vývoj nicméně nemusíme chápat jako nezvratné směřování k mezinárodnímu bezvládí. Spojené státy samy sebe rády líčí jako zemi, která se snažila od konce druhé světové války ve světě konat dobro a během studené války bránit demokracii a lidská práva. Nijak je přitom nevyrušovalo, že se přitom jedná o zemi, která stojí na základech položených osadnickým kolonialismem a otrokářstvím a která se stále jako jediná mocnost v dějinách uchýlila k použití jaderných zbraní.

Výklad dějin, podle nějž jsou USA světovým dobrodějem, může tedy do jisté míry obstát jen v Evropě. Spojené státy se totiž v boji proti sovětské nadvládě přece okamžitě postavily na „naši stranu“. Všude jinde však takovýto obraz o roli USA ve světě odporuje místní realitě. Představa, že Západ v zemích globálního Jihu historicky působil jako zastánce demokracie, je ledabylá zkratka, kterou při životě udržuje jen její neustálé opakování a to, že si ji málokdo málokdy dovolí zpochybnit.

Na globálním Jihu Západ sehrál vyloženě temnou roli

Obrys dnešního světa je zjizvený dlouhotrvající podporou represivních a zkorumpovaných režimů ze strany Spojených států, Velké Británie, Francie a dalších evropských států. Ty — často v zájmu obřích nadnárodních korporací — všemožně podporovaly nespravedlivé války a hrubé porušování lidských práv.

Úloha Západu se projevovala mnoha škodlivými způsoby, počínaje Thajskem, ve kterém několik desetiletí západního vměšování započatého válkou ve Vietnamu přispělo k vybudování a zabetonování monarchie, a konče zoufalým chaosem v Libyi a Iráku, kde plukovník Kaddáfí a Saddám Husajn byli „našimi lidmi“, dokud jimi najednou být nepřestali.

V Konžské demokratické republice byl demokratický režim svržen v roce 1961, hned na prahu své nezávislosti. Šetření belgického parlamentu v roce 2001 dospělo k závěru, že vraždu prezidenta Patrice Lumumby mají na svědomí belgické jednotky s podporou Američanů. Jako pečeť na hrůzách spáchaných na Konžanech, kteří by jinak mohli těžit s mimořádného bohatství své země, bylo Lumumbovo tělo rozpuštěno v kyselině.

Vlámský policejní komisař si ponechal prezidentův zub jako obludný suvenýr. Rodině do Konga jej vrátili až v roce 2021. Atentát na Lumumbu vrhá temný stín na všechna následná traumata národa postiženého bezbřehým násilím, jež často plynulo ze zájmů nadnárodních těžařských společností.

Íránská politika je dodnes zatížena hlubokou nedůvěrou vůči Spojeným státům a Velké Británii, a to nejen v prostředí kmetské teokracie, která zemi vládne. Vzhledem k tomu, že CIA v roce 2013 konečně přiznala svou stěžejní roli, kterou sehrála během puče, při němž byl v roce 1953 svržen íránský premiér Muhammad Mosaddek, není ani divu.

Mosaddek totiž znárodnil ropný průmysl a trval na tom, že nerostné bohatství by mělo přinášet blahobyt lidu, a nikoli zisk anglo-íránské ropné společnosti. Británie tedy požádala Spojené státy o pomoc. První pokus o převrat podporovaný Spojenými státy selhal, ale druhý znovu nastolil vládu šáha coby absolutního panovníka, což připravilo půdu pro lidový a náboženský vzdor, který nakonec v roce 1979 dospěl k Íránské revoluci.

Historiografie puče, který v Chile roku 1973 odstavil demokraticky zvoleného Salvadora Allendeho a zároveň k moci vynesl diktátora Augusta Pinocheta, je plná vášnivých sporů. Nikdo však nepochybuje o tom, že prezident Richard Nixon pověřil v roce 1970 CIA, aby zákonného prezidenta svrhla. Ani nejzarytější obhájci Washingtonu dnes nepopírají fakt, že Spojené státy o převratu věděly předem a finančně ho podpořily.

Vincent Bevins ve své knize Jakartská metoda (The Jakarta Method) posouvá příběh o strašlivosti zneužívání zahraniční politiky ještě o stupeň výš. Role Spojených států v něm už nespočívá jen v potlačování demokracie, ale postupuje až k masakrování civilistů pod americkým dozorem.