Když jsem v roce 2019 dokončoval magisterské studium veřejné politiky na americkém Princetonu, politická polarizace byla v našich přednáškách a diskuzích poměrně často skloňovaným termínem. Nicméně stále šlo o něco spíše abstraktního a vzdáleného, zkoumaného hlavně mimo půdu USA.

Pokud se o polarizaci hovořilo v rámci USA, bylo tomu tak hlavně skrze kvantitativní dotazníková šetření měřící rostoucí ideologickou vzdálenost mezi místními republikány a demokraty (relativně stabilní dvojpartajní systém Spojených států je v tomto oproti politicky roztříštěným scénám evropských zemí metodologickou lahůdkou).

V převážně progresivním americkém akademickém prostředí bylo Trumpovo prezidentství povětšinou vnímáno buď jako pomíjivá noční můra (v lepším případě) nebo jako nekonečný zdroj vtipů a pobavení (v horším případě, neboť tenhle přístup zásadně podceňoval jak Trumpa samotného, tak sílu ideového hnutí, které ho dostalo k moci).

Koneckonců i mezi mými spolužáky bylo Trumpových podporovatelů (nebo alespoň republikánských voličů) velmi pomálu a zdaleka ne všichni byli ochotni o svých politických názorech otevřeně debatovat kvůli pravděpodobně dosti oprávněným obavám ze sociální ostrakizace.

Abych aspoň trochu utekl z této ideové „komnaty ozvěn“, tedy z místa, kde se vyjadřují a amplifikují jen minimálně rozdílné názory, zapsal jsem se ve druhém ročníku na seminář s nevinným názvem Bridging Divides, tedy přemosťování, překlenování rozdílů. V první části semináře jsme se vydali na roadtrip skrze malá města státu Virginia, kde jsme mluvili s místními obyvateli a politiky, kteří podporovali Trumpa.

Šlo samozřejmě o velmi omezenou sondu, ale i tak šlo o důležité pocítění toho, že navzdory anti-trumpovskému étosu a náladě, jež převládají v princetonském kampusu, má Donald Trump stále silnou podporu mnoha amerických obyvatel. V malebném městečku Lexington jsem například měl jeden nezapomenutelný rozhovor s místním podnikatelem, který s mnoha Trumpovými kroky rázně nesouhlasil, ale stejně jej volil — kvůli jeho ekonomickým návrhům a důrazu na ochranu amerických spotřebitelů a pracovních míst.

V rámci tohoto semináře jsme také měli možnost potkat se s představiteli amerických think-tanků a nevládek, které již v té době pracovaly na deeskalaci politického napětí v zemi. Tyto organizace poskytovaly republikánům a demokratům možnost moderovaných setkání, kde se skrze osobní kontakt mělo napětí mezi oběma skupinami redukovat.

Ač byly naše diskuze vedeny v duchu znepokojení a obav nad štěpením americké společnosti, kdyby nám tehdy někdo tvrdil, že za necelé dva roky se dav Trumpových příznivců násilím vlomí do prostor amerického Kongresu a málem tak zastaví formální potvrzení Bidenova vítězství, zaťukali bychom si svorně na čelo.

Střet vyprávění

Nyní, více než rok po bezprecedentních událostech z 6. ledna 2021, bez ohledu na to, zda jim budeme říkat pokus o puč, povstání, či „jen“ nepokoje, je situace v USA zcela odlišná a přední americké a zahraniční deníky se předhánějí v předpovídání občanské války a rozpadu americké demokracie jako takové.

Varovných signálů je k dispozici přehršel: dle nedávného průzkumu Axios-Momentive celá čtvrtina (resp. 26 %) amerických občanů neuznává legitimitu Bidenova volebního vítězství v roce 2020, 57 % Američanů ve stejném průzkumu uvedlo, že se obávají toho, že se události podobné 6. lednu mohou opět opakovat a více než třetina (37 %) dospělé americké populace uvádí, že již nemá důvěru v americkou demokracii jako takovou.

Listopadový průzkum NPR/PBS pak ukázal, že mezi republikány a demokraty panují velké rozdíly, jak ve vnímání minulých prezidentských voleb, tak ve vnímání legitimity voleb budoucích. Zatímco 82 % příznivců Demokratické strany uvedlo, že výsledkům prezidentských voleb v roce 2024 budou věřit, i pokud kandidát jejich strany prohraje, mezi republikány je tento podíl pouze 33 %.

Pro mnoho komentátorů a pozorovatelů je bezesporu velmi lákavé spojit empirickou realitu relativně polarizované americké společnosti s dalšími varovnými signály, jako je třeba hojně citovaná rozšířenost vlastnictví střelných zbraní či dlouhodobé pnutí mezi federální vládou a jednotlivými americkými státy. Přesně tak nedávno učinila třeba politoložka Barbara Walter, jejíž kniha vyvolává dojem, že občanský konflikt v USA je téměř nevyhnutelný.

Nebezpečí poutavého příběhu

Jak ale brilantně upozorňuje irský novinář a historik Fintan O’Toole v deníku The Atlantic, toto věštění občanské války se může stát dosti nebezpečným sebenaplňujícím proroctvím. Organizované politické násilí se značnou podporou americké veřejnosti není v historii moderních USA ničím novým, ba naopak — stačí připomenout genocidní kampaň proti americkým indiánům, řádění Ku-klux-klanu na americkém Jihu, či destrukci černošské komunity v oklahomské Tulse.

Jak O’Toole uzavírá: „Skutečným problémem USA není možnost, že by byla rozdělena politickým násilím, ale fakt, že se s touto realitou naučila žít.“

Proto je klíčové dnešní polarizaci a rozdělení americké společnosti vnímat v historickém kontextu, a nikoli coby izolovanou událost několika posledních let. Například vzestup a volební úspěch Donalda Trumpa nelze plně uchopit bez hlubšího porozumění fenoménu Tea Party, která Trumpovi v mnohém doslova umetla cestičku k moci.

Bylo by také záhodno neuchylovat se k lákavým, ale poněkud fantaskním a hypotetickým scénářům spektakulárního rozpadu americké společnosti. Další riziko těchto analýz totiž tkví v tom, že posedlost dysfunkcí americké demokracie umožní ignorovat zásadní společensko-politické problémy v ČR a širší Evropě, neboť nás vždy bude hřát vědomí, že na tom přeci ještě nejsme tak špatně, jako právě USA.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).