Rozdělená Amerika
Naďa JohanisováÚtok na Kapitol byl jen velmi exponovaným projevem toho, co se v americké společnosti odehrává roky. Sociální propast je v zemi obrovská a příslib znovunabytí ztracené důstojnosti nalézají miliony občanů výhradně u pravicových populistů.
Dne 6. ledna došlo ve Spojených státech k ozbrojenému útoku pravicových extrémistů na symbol americké demokracie, budovu Kapitolu ve Washingtonu, kde právě zasedaly obě komory zákonodárného sboru. Měly definitivně potvrdit vítězství Joea Bidena v prezidentských volbách. Je známo, že davy k útoku otevřeně vyzval sám dosluhující prezident. Od Trumpa dávají teď ruce pryč nejen mnozí dosavadní političtí partneři, ale i nadnárodní firmy. Některé například ukončily finanční podporu republikánským politikům, kteří zpochybňovali legitimitu voleb.
Na to hořce reaguje Robert Weissman, vedoucí neziskovky Public Citizen: „Takže všechno, co Trump dělal až do teď, bylo podle vás v pořádku? Nevadily vám jeho řeči, podle kterých prakticky každý, kdo přichází z Mexika, je násilník? Nevadilo vám jeho urážení žen, podpora neonacistů a pravicových extremistů, nevadilo vám, že na něj byla už jednou uvalena ústavní žaloba za spolupráci s cizí mocností s cílem dehonestovat protivníka a podkopat demokracii? Nevadilo, že do vedení federálních úřadů systematicky dosazoval nekvalifikované a zkorumpované podvodníky? Nevadila jeho bagatelizace covidové krize, která vedla ke stotisícům zbytečných úmrtí? A nevadila vám ani jeho přímá odpovědnost za roztržení tisíců rodin, jimž se na mexické hranici odebíraly malé děti a umísťovaly v klecích?“
Tady se musím zastavit, protože to zní až neuvěřitelně. Je však pravda, že v přímém důsledku Trumpovy politiky „nulové tolerance“ vůči žadatelům o azyl na mexické hranici bylo od roku 2017 násilně a dlouhodobě rodičům odebráno přes 5000 dětí. Ačkoliv odebírání dětí žadatelům o azyl bylo oficiálně ukončeno, v určité míře pokračuje. Robert Weissman v závěru svého textu každopádně doporučuje korporacím, aby přestaly politiku financovat, a nové vládě, aby posílila legislativu zprůhledňující vazby mezi politiky a korporátní sférou. „Vraťte demokracii voličům,“ dodává Weissman.
Ano, současná vlna distancování se části americké pravice od osoby Donalda Trumpa nese značné znaky pokrytectví. Deformovaný charakter jeho osobnosti byl dávno známý; a kdo by snad nebyl schopen prohlédnout jeho mravní profil, ten se o něm mohl kdykoli přesvědčit z jeho konkrétních politických počinů.
Všichni ti, kdo ho celou dobu jeho vládnutí podporovali, kdo zavírali oči před jeho pohrdáním právem a obecnou morálkou, nesou sami spoluvinu na tom, že on se nakonec cítil natolik sebejistý, že mohl - byť i jen nepřímo - vyslat dav k útoku na Kapitol.
Tohle samé platí ovšem i pro ty příslušníky amerických dolních sociálních vrstev, kteří Trumpa podporovali. Tady není přípustné odvolávat se na nějaké "zoufalství". I jim muselo být na první pohled zřejmé, že Trumpovi se jedná jenom o jeho vlastní moc, a ne o životní standard chudých vrstev. (Kromě jiného to naprosto jednoznačně manifestoval svými zuřivými ataky proti "Obamacare".) Kdyby se jim jednalo opravdu jenom o jejich sociální problémy, pak by zcela zákonitě museli dávat své hlasy Sandersovi, a nikoli Trumpovi. Ano, americké sociálně nižší vrstvy skutečně mohou mít oprávněný pocit, že o ně washingtonská vysoká politika nemá zájem; ale to je ještě nijak nezbavuje viny za to, že své hlasy dávali Trumpovi. Stejně tak jako těžká hospodářská krize třicátých let minulého století sama o sobě nevyviňuje Němce z toho, že dávali svůj hlas Hitlerovi.
------------------------------------
Co se té "nové etiky" týče: ale jistě, byla by naléhavě zapotřebí; jenže i pro etiku je nutno najít nějakou reálnější základnu, nežli jenom vznešené mravní apely. Ten potenciál trumpistů (to jest: fundamentalistických vyznavačů ekonomistického sobectví) zůstává zachován, i po jeho (momentálním) odchodu z politické scény. A těmto pravicovým fundamentalistům je značně marné hlásat nějakou "novou etiku".
Tuvia Tenenbom píše:
... korporace je inkluzívní společnost. Na regálech najdu brožurku "zčásti sponzorovanou Nashville Convention & Visitors Corporation" nazvanou "Afro-americký průvodce po Nashville". Ptám se, zda v návštěvnickém centru mají také Průvodce po Nashville pro domorodé Američany...
... Přichází Martha, aby se mnou pohovořila o "našem" městě. Její losangeleský přízvuk... Zajímá mě, jaké to je přestěhovat se z tak liberálního státu jako Kalifornie na tak konzervativní místo, jako je Tennessee. Odpověď nedostanu...
... Když se nazítří vzbudím, mám v poště e-mail od zástupce turistického úřadu státu Tennessee. Píše, že ještě dnes bych měl opustit hotel: "V případě, že jste se už neodhlásil, přátelsky vám radím, abyste tak učinil včas." Všechny mé domluvené rozhovory, zařízené turistickým úřadem, jsou zrušeny...
Literatura (včetně filmů a dnes i videoher) myslím občas zobrazí směr vývoje, to, co je ("visí") ve zduchu. Ne jen tématy, ale celým žánrem. A jak se střídají žánry, mění se zároveň i směr kterým plave to naše hejno vzájemně se nerozlišujících sardinek.
Klasické detektivky a také westerny nepotřebovaly nadpřirozeno, aby se mohl odehrát úspěšný boj dobra se zlem. A jeden špatný šerif či policajt neznamenal nevíru v instituce a budoucnost člověka. Takové dobývání divokého západu správňáckými zálesáky bylo vlastně zdrojem optimismu. Téhož optimismu, který sálá z klasické "Lemovské" sci-fi, jen zasazené do kulis dobývání vesmíru. Ale iracionální zlo světových válek divých ideologií, zdá se mi, plodí jiné žánry; fantasy, kde vedle nezměrné odvahy potřebujete i čaroděje či aspoň medvěda kyrysníka do boje s temnotou. A antiutopie, kde optimismus nemá mnoho místa, pouhá jiskřička naděje musí na konci bohatě stačit. Náhled na reálnost nebezpečí jaderného konfliktu stejně jako později ekologické krize někdy od šedesátých let se možná navzájem ovlivňují s postapokalyptikou šíleného Maxe. A návrat komixových superhrdinů, nově ještě promíchaných s mythologií Thóra s Lokim, to přece také cosi aktuálního oslovuje. Zdá se mi to jen, že v komixových světech to již není ani bandita divokého západu, ani stát ovládaný Velkým Bratrem, ale spíš korupce příliš mocných korporací, ovládaných nikoliv ideology či technokraty moci, ale pološílenými devianty s neomezenými konty, kdo činí svět tak temným?
To mne konečně přivádí k důvodu, proč sem píši. Předvídal svět krásné literatury Trumpismus? Cítil ho již ve vzduchu? Najdeme návod, který tak hledáme, v metaforách filmových předloh a scénářích videoher? Jaký to žánr rezonuje s naši dobou?
Obávám se, že jsme trošku oslepli, jako ve Dni trifidů. Ale aktuálně jsou našim žánrem prostě horory, a to konkrétně Zombie apokalypsy. Protože jak lépe zobrazit tu tupost, pomalost, hnijící zatuchlost, a znovu tupost, a přesto tak hromadnou, čím dál početnější, a jaksi nevědomě koordinovanou?
Kapitol, ten symbol moderních parlamentů, kongres, který již v roce 1800 založil dodnes největší knihovnu na světě, dobyli dne 6.1.2021 zombíci. Pomalu se tam dosápali, sami netušíce proč, snad cítili mozky. A když tam byli, neměli nejmenší potuchy co dělat dál.
ZÁLEŽÍ NA INTELIGENCI?
Obávám se, že například mezi akademicky vzdělanými lidmi, kteří považují třeba nošení roušky za škodlivé, a akademicky vzdělanými lidmi, kteří to naopak považují za prospěšné, nebude ve výši jejich inteligenčního kvocientu zásadní rozdíl.
Stejně tak asi nebude tento zásadní rozdíl ve výši IQ například ani mezi politiky, kteří na konci minulého ("pandemického") roku prosadili uzavření investiční dohody mezi EU a Čínou, a politiky, kteří takovouto spolupráci po předchozích zkušenostech nepovažují za možnou ani prospěšnou a staví se k Číně spíše konfrontačně. Zdá se prostě, jakoby každý člověk měl současně tvář blbce i tvář správňáka - za jistých okolností se projevuje jako blbec, zatímco jindy jako správňák. To, kterou tvář zrovna ukáže, závisí na okolním diskurzu. Některému pozorovateli se může jevit jako správňák, jinému pozorovateli (názorově vzdálenému od toho prvního několik světelných let) se ten samý člověk bude naopak jevit jako blbec.
Jsme tedy nuceni vzdát se přirozené touhy dozvědět se o člověku všechno. Podle principu komplementarity, zformulovaného Nielsem Bohrem, nemůžeme totiž člověku připsat současně všechny klasické vlastnosti (zjistíme-li například přesnou hodnotu IQ, nemůžeme už přesně určit morální spin, zjistíme - li zase naopak morální spin, je hodnota IQ v souladu s Heisenbergovou relací neurčitosti zcela libovolná :-)
Rozšíření umělé inteligence v oblasti cenzury by nakonec vlastně mohlo přispět ke zvyšování úrovně průměrného literárního vyjádření (viz "predace") a ke zjemnění lidské schopnosti vnímat skryté významy díla.
Trump tak bude nucen svá poselství opět :-) :-) :-) kódovat (podobně jako to dělali třeba i protirežimní umělci v období totality), čímž nepochybně dojde ke kultivaci osobnosti - nejen té jeho, ale i osobností jemu nakloněných a oddaných.
Je už tedy také konečně čas rozkrýt :-):-):-) i pravý a skutečný význam útoku na Kapitol: Trump v tomto scénáři vystupuje v roli skutečného mírotvorce, který neváhá obětovat svoji budoucnost i svoji pověst, aby na dlouhá léta dopředu zajistil další mírové směřování zahraniční politiky USA - na dlouhá léta dopředu je totiž naprosto jasné, že žádný další "vývoz demokracie" nebude možný: "America First" - Amerika sama a v první řadě bude demokracii potřebovat.