↗

Co mu ale šlo, když jednal v sebevědomém vítězném rauši, dokázal spektakulárně popřít, když prohrál a spustil svůj příznačný záchvat vzteku hodný rozmazleného pětiletého kluka, který po prohrané partii s brekem převrhne desku s „Člověče, nezlob se“. Foto Marco Verch, flickr

Zdá se, že po úterní zteči Kapitolu a stvrzení Bidenova vítězství Kongresem končí několikaměsíční Trumpova snaha o autoritářsky převrat. A i když asi nikdy v životě neuzná prohru, tak konečně připustil, že Bílý dům opustí a přesun moci proběhne mírumilovně a vyzval k ukončení násilí, které podnítil.

Možná tak může konečně v klidu a bez strachu z bezprostředně hrozícího amerického fašismu proběhnout rekapitulace, proč neměl tento Trumpův pokus o puč šanci na úspěch. Při veškerém Trumpově šoubyznysovém „charizmatu“ a jeho loajální hardcore fanouškovské základně, po prohraných volbách přestaly jeho tahy už úplně respektovat základní pravidla americké politické hry, a tak s šokem a fňukáním zjistil, že partie šachu, kde koncovka spočívá v obětování krále, se vyhrát nedá.

Implicitní pravidla politické hry v každé společnosti předepisuje určitá mytologie — nefungují jako sbírka fiktivních pohádek, ale jako soubor sdílených příběhů a obrazů, které zakládají nejdůležitější hodnoty dané společnosti. V tomhle smyslu je v poválečné Evropě svrchovaným mýtem druhá světová válka, jasně polarizující nacismus a fašismus na stranu zla, demokracii a svobodu na stranu dobra.