Je hrozbě fašismu v USA s Trumpovým koncem definitivně odzvoněno?

Roman Galovič

Fantom amerického fašismu se tentokrát neutralizoval sám svým symbolickým diletantstvím, když projevil kompetenci na úrovni nacistů, kteří by vypálili Reichstag ve vlastních uniformách. Je ale hrozba zažehnána definitivně?

Co mu ale šlo, když jednal v sebevědomém vítězném rauši, dokázal spektakulárně popřít, když prohrál a spustil svůj příznačný záchvat vzteku hodný rozmazleného pětiletého kluka, který po prohrané partii s brekem převrhne desku s „Člověče, nezlob se“. Foto Marco Verch, flickr

Zdá se, že po úterní zteči Kapitolu a stvrzení Bidenova vítězství Kongresem končí několikaměsíční Trumpova snaha o autoritářsky převrat. A i když asi nikdy v životě neuzná prohru, tak konečně připustil, že Bílý dům opustí a přesun moci proběhne mírumilovně a vyzval k ukončení násilí, které podnítil.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Možná tak může konečně v klidu a bez strachu z bezprostředně hrozícího amerického fašismu proběhnout rekapitulace, proč neměl tento Trumpův pokus o puč šanci na úspěch. Při veškerém Trumpově šoubyznysovém „charizmatu“ a jeho loajální hardcore fanouškovské základně, po prohraných volbách přestaly jeho tahy už úplně respektovat základní pravidla americké politické hry, a tak s šokem a fňukáním zjistil, že partie šachu, kde koncovka spočívá v obětování krále, se vyhrát nedá.

Implicitní pravidla politické hry v každé společnosti předepisuje určitá mytologie — nefungují jako sbírka fiktivních pohádek, ale jako soubor sdílených příběhů a obrazů, které zakládají nejdůležitější hodnoty dané společnosti. V tomhle smyslu je v poválečné Evropě svrchovaným mýtem druhá světová válka, jasně polarizující nacismus a fašismus na stranu zla, demokracii a svobodu na stranu dobra.

Jako jeden z důvodů úspěchu Donalda Trumpa v jeho prvních prezidentských volbách se dá číst to, že vystupoval poctivě podle osnovy amerického mýtu, a mobilizoval jeho klíčové tropy. Pod heslem „America First“ zahrál klíčovou kartu americké výjimečnosti, a i přesto, že jeho majetek pochází z dědictví a daňových úniků, tak se mu podařilo prezentovat sebe samého jako úspěšného businessmana a self-made mana, což je ostatně ztělesnění amerického snu, ultimátního narativu mytologie Spojených států.

Vlivem stoupajících nerovností v něj rozezlení Američané už skoro přestali věřit. Trump jim však sliboval, že víru v americký sen zase obnoví: to byla podstata hesla Make America Great Again.

Co mu ale šlo, když jednal v sebevědomém vítězném rauši, dokázal spektakulárně popřít, když prohrál a spustil svůj příznačný záchvat vzteku hodný rozmazleného pětiletého kluka, který po prohrané partii s brekem převrhne desku s „Člověče, nezlob se“. A začal kálet na půdu, z níž vyprávění o americkém snu a výjimečnosti vychází, tj. na obraz Spojených států jako kolébky demokracie a říše svobody.

V kontextu americké mytologie není nepodložené zpochybňování voleb jakožto svrchovaného rituálu demokracie jenom podrazáckou libovůlí, je to přímo útok na „posvátné články víry“ Spojených států. V dané perspektivě se tak paradoxně nejeví obsazení Kapitolu jako žádný šok, ale je plně konzistentním vyústěním dosavadní Trumpovy povolební snahy. Kapitol je symbolickým srdcem Spojených států, nejen lokální dominantou hlavního města, které se na rozdíl od ostatních amerických velkoměst nepyšní panoramatem mrakodrapů kvůli zákonu o výšce budov, ale díky vyobrazení na rubu padesátidolarovek i symbolem identity Spojených států vůbec.

Co je tak útok na volby na poli „demokratického rituálu“, to je útok na Kapitol na poli „americké sakrální architektury“. Ne, že by útoky na „posvátné články víry“ nebyly možné, a z úplně jiných pozic někdy i žádoucí, když se ale na ně útočí ve jménu těch samých posvátných článků, tak to z počínaní Trumpa a jeho přívrženců činí celkem absurdní drama. Na kost se tak odhalila určitá symbolická schizoidnost, která v Trumpovém počínaní tikala jako časovaná bomba.

Bizarní fotky a kostýmy Trumpových fanoušků, obsazujících Kapitol, jsou tak výsostně příznačnou ilustrací bizarnosti situace, kdy establishment vyzývá ke svržení establishmentu, kdy pod velkohubým slibem, že Ameriku učiní znovu velikou, nakonec prezident zaútočí právě na ty hodnoty, na nichž Amerika svou velikost zakládá, kdy si ultimátní patriot za své vlády nechá vlastními podporovateli (poprvé od roku 1814) dobýt srdce patriotizmu, kdy se lidé s plackami „Blue Lives Matter“ („Na modrých životech záleží“, to jest podporovatelé policie vůči hnutí Black Lives Matter) mlátí s policií.

Jak byl tento Trumpův domácí „symbolický terorismus“ kontraproduktivní, je zjevné. Ačkoli někteří republikánští senátoři a kongresmani zůstali zatvrzele lpět na trumpovských pozicích, mediální prostor zahltila inflace obratů jako „útok na srdce americké demokracie“ a proti Trumpovi vystoupili jeho bývalí klíčoví spojenci jako předseda většiny Senátu Mitch McConnell či viceprezident Mike Pence.

Nejlépe snad dokládá naprostou nepřijatelnost těchto symbolických aktů to, že se k nim nedokážou přihlásit ani mnozí hardcore Trumpovi fanoušci. A namísto toho splétají konspirace, jak za událostmi ve skutečnosti stála Antifa, aby Trumpa diskreditovala.

Zdá se tak, že konkrétní fantom amerického fašismu se neutralizoval sám svým symbolickým diletantstvím, když projevil kompetenci na úrovni nacistů, kteří by vypálili Reichstag ve vlastních uniformách, případně v neutrálnějším přirovnání na úrovni kandidáta na papeže, který by zpochybňoval legitimitu římskokatolické církve. Žel to, že se tato epizoda trumpismu zjevně obejde bez zásadnějších důsledků, samozřejmě neznamená, že fašistické a autoritářské proudy, které se v ní zobrazily, přestávají existovat a být strašlivě nebezpečnými.

A po krátkodobém vydechnutí může hrozit, že se dlouhodobě ve skrytu posílí, protože se utvrdí Bidenovým narativem o vytouženém návratu do normálu, kde se teď ještě výrazněji celá trumpovská éra může odškrtnout jako nepochopitelná úchylka v jinak vzorných amerických dějinách. O to víc se teď může „bělit“ éra starých dobrých republikánských prezidentů, přičemž se zahladí, že odsudek Trumpa přišel jedině kvůli tomu, že porušil posvátné tabu, nikoli kvůli jeho politickým krokům a názorům, v nichž se od řady svých předchůdců příliš neliší.

Ono „staré dobré republikánství“ tak zůstává stále silně přítomné, a na rozdíl od Trumpa svoje autoritářství dělá dlouhodobě obratněji: nikoli otevřenými útoky na posvátné symboly, ale strukturálně, to jest plně podle pravidel a v hávu demokracie, kdy se hlasy marginalizovaného elektorátu nezpochybňují, ale staví se jim do cesty — skrz překreslování volebních okrsků a mazání z voličských seznamů — překážky, aby se vůbec mohly do voleb promítnout.

Může tak být jen otázkou času, kdy se fašistické alt-right kruhy, které se už teď nestydí za otevřeně nacistickou a otrokářškou symboliku (a vystavovali ji na odiv i v Kapitolu), plně odstřihnou od oficiální mytologie Spojených států s vítězným liberálním Severem proti ultrakonzervativnímu otrokářskému Jihu, a zcela se obrátí na pěstovaní alternativní svébytné mytologie fašismu v amerických konfederačních odstínech. Protože kde „pochod na Washington“ nemohl vyjít Trumpovi jako prezidentovi národa, který se pyšní svou bytostnou demokracií, může vyjít nějakému americkému Mussolinimu, který by národ koncipoval v jiných rámech. A to už by byla hra, v níž by zteč Kapitolu mohla být funkčním tahem.

Diskuse