↗

Jak se Trumpův vzor stal před čtyřmi lety táhnoucím příkladem pro celý svět, nyní se stane takovým příkladem jeho pád. Není to dobrá zpráva pro Orbána, Netanjahua, Duterteho, Bolsonara, Erdogana či Putina, ani pro Zemana a Babiše. Repro DR

Když se Donald Trump před čtyřmi lety stal prezidentem, napsali jsme, že zdaleka nejhorším účinkem jeho vlády bude princip „příklady táhnou“: „Není náhoda, že panteon těch nejtemnějších postav evropského politického suterénu, v němž nestojí český prezident Zeman na nijak druhořadém místě, se mohl přetrhnout neskrývanou radostí a obřadnými gratulacemi.“

Současně jsme se netajili vírou v sílu americké protestní a emancipační tradice, která může ze zápasu s trumpismem stvořit silnější Ameriku. „Určité naděje lze spatřovat v tom, že se fatální civilizační střet o budoucí charakter západních demokracií nyní rozvine právě ve Spojených státech. Je to země, která kromě tradice temné, jež nyní převážila, disponuje i jednou z nejobdivuhodnějších tradic spontánní občanské sebeorganizace a ryze idealistického humanistického smýšlení.“

Právě ta se promítla do epochální události, jež se vinou neuvěřitelných obrazů z washingtonského Kapitolu ocitla na druhém místě dnešních zpráv: je jí vítězství demokratických kandidátů do Senátu v Georgii, které dává Demokratické straně kontrolu Senátu. A zejména vítězství reverenda Warnocka, kazatele v kostele Martina Luthera Kinga, představuje historický mezník nedocenitelné hodnoty.

Po Trumpově volební porážce a jeho dětinských tirádách, jež následovaly, se dlouho vedly spory o to, co přesně to vše bude pro budoucí americkou politiku znamenat, jaké bude Trumpovo dědictví. Přežije trumpismus jako politická koncepce, nebo bude porážkou zlomen a republikánská strana bude nucena k sebereflexi a vnitřní proměně?

Pitoreskní útok nejhorlivějších Trumpových stoupenců na jeden ze symbolů americké demokracie, jenž si mezi nimi vybral i několik lidských životů, nás paradoxně přibližuje ke druhé možnosti. Surrealistické obrázky z Kapitolu republikánskou stranu vnitřně rozštěpí — pro mnoho politiků druhdy Lincolnovy a Eisenhowerovy strany doposud loajálně stojících za Trumpem budou včerejší události a Trumpova psychopatická reakce na ně už nestravitelné.

Také se může do určité míry ulevit všem, kteří se obávali, co ještě poslední týdny Trumpa v úřadě přinesou. Spekulovalo se o tom, že bude hledat záminku k vyhlášení výjimečného stavu, že možná zaútočí na Irán a vyvolá konflikt, který mu dovolí zdůvodnit, že bude pokračovat ve funkci. To se nyní stalo mnohem méně pravděpodobným. Je docela dobře možné, že instituce, v Americe přece jen vcelku silné a sebevědomé, mu nyní budou prostě už vypovídat poslušnost.

Po středečním pikniku v Kapitolu je o mnoho pravděpodobnější, že trumpismus jako politický vzor spíše nepřežije. A stane-li se to, je kouzelné i mrazivě příznačné, že mu hrob vykopali sami jeho nejzarytější příznivci: jejich poblouzněnost si snad ani nemohla postavit výmluvnější pomník, než jakým bude náhrobek hnutí, k němuž se tak odhodlaně hlásili. Je to námět na satiru.

Nejpravděpodobnější důsledky středečních událostí jsou dva, oba velmi dobré. Za prvé nová demokratická vláda bude ve větší míře inspirována k systémovým změnám, které vyženou pravicové fanatiky zpět na okraj společnosti, kam patří. Lze čekat zavádění různých občanských i federálních programů, jež budou mýtit i zdroje, z nichž se tmářské smýšlení takového typu sytilo. Amerika bude ještě více motivována k péči o svůj liberální, multikulturní, svobodomyslný, občanský charakter. Napomáhá tomu i demografie.

Za druhé, jak se Trumpův vzor stal před čtyřmi lety táhnoucím příkladem pro celý svět, nyní se stane takovým příkladem jeho pád. Není to dobrá zpráva pro Orbána, Netanjahua, Duterteho, Bolsonara, Erdogana či Putina, ani pro Zemana a Babiše. Biden se s nimi bratříčkovat nebude.

Strukturální příčiny, z nichž trumpismus, tedy prolhaný, identitářský, profašistický pravicový populismus vyrostl, tu ovšem zůstávají. Nevznikl sám od sebe, nezrodil se ze srážení vzdušných par. Příčiny Trumpova vzestupu uložené v dysfunkcích globálního kapitalismu, v jeho systematické produkci hlubokých nerovností, v sebevražedném technologickém a ekonomickém samopohybu, trvají a na jejich překonání nás čeká ještě mnoho práce. Jen po středě k ní budeme mít o něco lepší podmínky. Hej rup.