Sledovat záběry na protrumpovské protestující dobývající budovu washingtonského Kapitolu bylo pro mnohé šokující. Jak je něco takového vůbec možné v „kolébce demokracie“, ptá se asi leckdo. Násilné protesty s rasovým podtextem sice máme v čerstvé paměti, v tomto případě se ale chaos a násilí odehrávalo v samotném symbolickém centru politiky Spojených států, a to je přece jen něco jiného, nebo to tak alespoň působí.

Jisté je, že ačkoli se mnoho lidí nejen ve Spojených státech upřímně těší, až na vládu Donalda Trumpa bude moci šťastně zapomenout, tak jednoduché to v žádném případě nebude. To, co se odehrálo v budově Kapitolu, totiž není jeden náhodný incident, ale projev a důsledek něčeho hlubšího.

Trumpovi se podařilo využít a vydatně přiživovat už existující a rozšířenou nedůvěru ve volební proces, nedůvěru v soudy a spravedlnost, v média. Vytvořil z tohoto základu jakési hnutí všeobecně frustrovaných, které tu zůstane i po jeho odchodu. Toto hnutí má hlubší kořeny než jen poslední prezidentské volby. Ale jeho hnacím motorem je dnes představa o ukradených volbách, o volebním podvodu, který Donalda Trumpa připravil o vítězství.

Toto přesvědčení o vlastním volebním vítězství, o které ho připravil ďábelský podvod jeho nepřátel, opakoval Trump dokonce i v projevu, kterým se obracel ke svým stoupencům v Kapitolu a vyzýval je k ukončení násilí. To je na celé věci asi to nejvíc šokující. Je to jako hasit požár rozléváním benzínu.

Představa obrovského volebního podvodu, která není ničím konkrétním podložená, a která přesto v hlavách mnoha lidí je něčím naprosto reálným, je výsledkem dlouhodobého budování paralelní reality, na němž se podíleli a podílejí někteří politici a média. V USA typicky televizní stanice Fox News, která se nakonec sama tváří v tvář skutečnému výsledku voleb musela od Trumpovy paralelní reality odvrátit.

Je něco fascinujícího sledovat na sociálních sítích nesporně vzdělané lidi, jak rozvíjejí rafinované a rozvětvené úvahy potvrzující představu obřího volebního podvodu. Racionalita není přímo úměrná vzdělání, ani schopnost pracovat systematicky s informacemi nemusí být spolehlivou ochranou před teoriemi spiknutí. Stačí určitá dávka odporu vůči stávajícímu politickému, mediálnímu, společenskému mainstreamu, nebo jen vůči jedné jeho složce, a paralelní svět vítězí.

Na představě potlačované, zakrývané, utajované pravdy je něco přitažlivého odedávna, není až výdobytkem epochy sociálních sítí. Přesto se právě v současnosti a díky prostředkům dnešních médií a sítí stává zvláště závažnou, protože se jí dostává nových a dosud nejúčinnějších způsobů šíření. Doslova cokoli je možné jakýmkoli způsobem upravovat, multiplikovat, předávat dál. Je možné se uzavřít téměř všem informacím s výjimkou těch paralelních.

Je začátek roku, který bude celosvětově ve znamení vakcín proti covidu-19, a můžeme sledovat znepokojivé množství fám a konspiračních teorií spojených s vakcínami. Je to pestrá sbírka představ, které všechny tak či onak sdílejí stejné základní schéma: jde o spiknutí zlotřilých elit proti obyčejným lidem, cílem je ovládnout „nás“, v krajní variantě změnit lidskou DNA, v té méně vyhraněné prostě vydělat za jakoukoli cenu, poškodit naše zdraví.

Boj proti konspiračním teoriím nikdy nebude možné zcela vyhrát. Budou tu stále, jako jakýsi parazit se budou živit energií a samou podstatou světa masových médií a sociálních sítí. Čím agresivněji se proti nim bude vystupovat, tím přesvědčenější budou jejich stoupenci. Vědět o nich, ale neupadnout do jejich vlastní pasti, nepovažovat je za zcela fatální hrozbu, to je asi to nejlepší, co se proti konspiračním teoriím dá dělat.

Zpět k Donaldu Trumpovi a útoku jeho stoupenců na washingtonský Kapitol 6. ledna 2021. Doslova před zraky celého světa se ukázalo, jak blízko je od virtuálního chaosu a násilí k tomu skutečnému. Ukázala se křehkost demokracie ve Spojených státech, jak ve svém emotivním projevu řekl zvolený prezident Joe Biden. Neplatí ovšem další Bidenova slova, že to, co se právě odehrává v Kapitolu, neukazuje skutečnou tvář Spojených států. Ukazuje to přinejmenším jednu z tváří dnešních USA.

S érou Donalda Trumpa nebude možné snadno a jednoduše skoncovat. Stále bude například inspirativní vracet se k tomu, jakým způsobem Trump v roce 2016 naboural dosavadní politický establishment a ukázal jeho slabost a nedůvěryhodnost, a to postupně v obou táborech, republikánském i demokratickém. Jak dokázal mistrně využít zároveň nedůvěru k politice jako takové i mnohé postupy a metody, které politici a vlivná média už před jeho nástupem používali.

A také k tomu, jakým způsobem své prezidenství zakončil. Je to poučný příklad osobního selhání a nezodpovědnosti, cynického využívání lží a demagogie namísto služby pravdě, rozdmýchávání násilí namísto jeho uklidňování. Nadřazení vlastního ega všemu ostatnímu. Nejde jen o jednoho člověka, samo Trumpovo prezidentství je projevem něčeho hlubšího, ale na tento osobní rozměr by se přesto nemělo zapomenout.