Stále mi leží v hlavě titulek povolebního portrétu nyní nastoupivšího amerického prezidenta od Jiřího Pehe: Joe Biden byl ideální Trumpův protikandidát, říká. Kdo se seznámil s Bidenovou politickou historií a kdo koukal na primárkové debaty, cítí, jak moc škube daná charakteristika za uši. Unavený, opotřebovaný, místy i zmatený, zaplacený, se starými názory, hájící status quo a slibující jen polovičaté reformy. To byl Joe Biden ucházející se o kandidaturu; Joe Biden razící naivní představu, že nejlepší cesta vpřed je skrze kompromisy s dravými republikány. Byl to Joe Biden, za něhož museli v primárkách intervenovat na poslední chvíli Barack Obama a Jim Clyburn.

Sám jsem ještě na konci loňského října napsal: Letošní debaty především ukázaly, proč by Trump ani Biden prezidenty být neměli. A myslel jsem to skutečně. Jenomže věci se změnily. Trumpův útok na volby, dvouměsíční mobilizace stoupenců soustavným lhaním, a pak vpád trumpovců do Kapitolu… úplně jinak zní dnes Bidenovy fráze o potřebě vítězství světla nad temnotou, o sjednocení ve společném boji s covidem, o semknutí se kolem pravdy, kolem ústavy.