Politujte umělecké ředitele, stylisty, vizážisty a scénografy. Kolik jen úsilí, vkusu, strategie a peněz vynaložili do plánování sémiotiky inaugurace Joea Bidena! Jaký jen přesně odstín královské fialové barvy zvolit? (Ve Vogueu se můžou jít vycpat i s jejich odfláknutou obálkou!) Volba jedné z menších newyorských značek pro oděv Jill Bidenové v oceánské modři (To je mi aspoň panečku způsob, jak během pandemie podpořit drobné podnikatele!). Ohromující velikost brože zlaté holubice, s níž se zjevila Lady Gaga (A všechna s tím spojená legrace s odkazy na Hladové hry!).

A všechna ta snaha přišla vniveč. Protože v moři překrásně vyladěných make-upů všem daly na frak umolousané staré palčáky Bernieho Sanderse, jež se vmžiku staly nejdiskutovanějším, nejobdivovanějším a nejpřekrucovanějším obrazem z historické události. Co si z toho odnést? Z jakého důvodu se miliony a miliony lidí byly s to napojit na onu tajuplnou řeč, v níž k nám staré palčáky promluvily?

Byl to horečnatý stav pandemie — v níž jsme si všichni projektovali vlastní sociální izolaci do nejizolovanější osoby mezi shromážděnými? Byl v tom sexismus a rasismus, Bernieho braši už zase neschopní ocenit subversivní poselství ukrytá ve filigránských módních volbách žen rozbíjejících s gustem „skleněný strop“? Anebo v tom bylo, jak mi právě v tuto chvíli napsal v textovce kamarád, „tajné přání celého světa, aby se naším prezidentem stal Bernie“?

Kde hledat smysl, palčákologii toho všeho? Tak jako v tolika jiných věcech souvisejících s nastupující vládou je ještě příliš brzy na definitivní úsudek. Následuje pět možných výkladů.

1. Palčáky jako výraz rezervovanosti

Velká část mediálního zájmu se upírala na palčáky jako takové, na původ jejich vzoru v běžkařské kontrakultuře sedmdesátých let. Na jejich rukodělný charakter v čase masové výroby. Na nahodilost, s jakou se ocitly v tak prominentní úloze, a na fakt, že Bernie evidentně nezatížil ani jednu svou mozkovou buňku jinou úvahou než prostým: „Venku je zima a tyhle jsou teplé.“

Jenomže neméně významné je gesto jejich nositele: sedí tam schoulený, s rukama složenýma křížem, ve zjevné izolaci od rozjuchaného houfu. Nepůsobí jako člověk, který byl opomenut či záměrně ponechán stranou, ale — povězme si to upřímně — spíše jako člověk, který se mezi ostatní dvakrát nehrne.

Na akci, která byla koncipována především jako manifestace nadstranické jednoty, Bernieho palčáky zastupovaly každého, kdo nikdy do konsensu vyráběného mocenskou elitou nepatřil.

Nebyl to bojkot události jako takové; nikdo si nepřál Trumpův konec tolik jako Bernie. Ale vyjadřovalo to jednoznačnou rezervovanost v úsudku o tom, co přichází. Ruce složené křížem nechávaly palčáky promluvit takto: „Nejdřív se podíváme na to, co budete doopravdy dělat, a pak si promluvíme o jednotě.“

2. Palčáky jako varování

Ale bylo v tom ještě i víc. Při bližším pohledu v Bernieho rukavicích bylo schováno i vlněné varování. Svět se mohl pominout z Bernieho zasmušilého výrazu při inauguraci, poněvadž v něm přetrvává naděje, že tu zůstává při životě principiální opozice ke koncentraci moci a bohatství ve Spojených časech, a to v době, kdy je takového odporu zapotřebí více nežli kdy dřív.

V oné chvíli, Bernieho zkřížené ruce a oděvní disonance jako by říkaly: „Nechtějte si to s námi rozházet.“ Pokud po všech velkých slovech, vláda Bidena a Harrisové nepřijde s dalekodůsažnými transformačními činy pro zemi i planetu v agónii, bude to mít následky. A nebudeme na ně čekat tak jako během Obamovy éry celé roky — protože revoluční duch už je tady; a na sobě má palčáky.

3. Palčáky jako svědomí liberálů

Bernieho palčáky ale neokouzlily jen nás senátorovy věrné, nás, kteří jsme tak hluboce doufali, že bychom onen kus ošuntělé vlny mohli dříve v tomto týdnu spatřit při přísaze položený na Bibli. Staly se překvapivým hitem i pro liberály — z nichž mnozí strávili podstatnou část primárek veřejným odfrkáváním si nad možností, že by se Sanders stal prezidentem (tak ukřičeně, tak vyhroceně, tak zlostně). A vida najednou je tu máme, jak přeposílají memy s palčáky a sdílejí půvabné příběhy o tom, že rukavice upletla učitelka (šikovná!), nebo o tom, jak je Bernie půjčil promrzlé zdravotní sestře (příběh „pro zahřátí“!)

Co že tak nejednou? Jakpak to přijde, že Bernie, nebezpečný socialista, se znenadání proměnil ve všeobecně oblíbeného dědečka? Z určitého pohledu je to vlastně prostinké: dokonce i jako předseda mocného senátního rozpočtového výboru, je Sanders pro ně všechny mnohem méně nebezpečný nežli jako prezidentský kandidát slibující masivní redistribuci bohatství a zrušení tržních principů ve zdravotnictví. Jinak řečeno, pro elitu Demokratické strany je snadné milovat Bernieho, dokud redistribuuje ručně pletené palčáky, ale nesahá jimi na miliardy jejich donorů.

V některých ohledech je dokonce užitečné tolerovat ošuntělé křídlo Demokratické strany přesně z toho důvodu, že její vedení je již zcela odtržené od voličské základny tvořené pracujícími lidmi. V daném kontextu, veřejně se ztotožnit s Berniem v takto pozdní fázi plní podobnou roli, jakou v raných fázích kampaně hraje veřejné pojídání smažené stravy, kterou z duše nenávidíte, anebo nošení stejných oděvů jako normální lidé.

Což nás přivádí k souvisejícímu významu: