Palčákologie. Pět možných významů Bernieho rukavic

Naomi Kleinová

Ikonickým obrazem Bidenova nástupu k moci se staly palčáky Bernieho Sanderse. Jak to? Tak jako v tolika jiných věcech souvisejících s nastupující vládou je ještě příliš brzy na definitivní úsudek. Následuje pět možných výkladů.

Během pár hodin se ocitl vmontovaný do tisícovek ikonických snímků, vstřižen do filmů a jeho palčáky začaly trendovat všude, kde je to jen na internetu možné. Zde sedí před brněnskou redakcí Deníku Referendum. Foto bernie-sits.herokuapp.com

Politujte umělecké ředitele, stylisty, vizážisty a scénografy. Kolik jen úsilí, vkusu, strategie a peněz vynaložili do plánování sémiotiky inaugurace Joea Bidena! Jaký jen přesně odstín královské fialové barvy zvolit? (Ve Vogueu se můžou jít vycpat i s jejich odfláknutou obálkou!) Volba jedné z menších newyorských značek pro oděv Jill Bidenové v oceánské modři (To je mi aspoň panečku způsob, jak během pandemie podpořit drobné podnikatele!). Ohromující velikost brože zlaté holubice, s níž se zjevila Lady Gaga (A všechna s tím spojená legrace s odkazy na Hladové hry!).

A všechna ta snaha přišla vniveč. Protože v moři překrásně vyladěných make-upů všem daly na frak umolousané staré palčáky Bernieho Sanderse, jež se vmžiku staly nejdiskutovanějším, nejobdivovanějším a nejpřekrucovanějším obrazem z historické události. Co si z toho odnést? Z jakého důvodu se miliony a miliony lidí byly s to napojit na onu tajuplnou řeč, v níž k nám staré palčáky promluvily?

Byl to horečnatý stav pandemie — v níž jsme si všichni projektovali vlastní sociální izolaci do nejizolovanější osoby mezi shromážděnými? Byl v tom sexismus a rasismus, Bernieho braši už zase neschopní ocenit subversivní poselství ukrytá ve filigránských módních volbách žen rozbíjejících s gustem „skleněný strop“? Anebo v tom bylo, jak mi právě v tuto chvíli napsal v textovce kamarád, „tajné přání celého světa, aby se naším prezidentem stal Bernie“?

Kde hledat smysl, palčákologii toho všeho? Tak jako v tolika jiných věcech souvisejících s nastupující vládou je ještě příliš brzy na definitivní úsudek. Následuje pět možných výkladů.

1. Palčáky jako výraz rezervovanosti

Velká část mediálního zájmu se upírala na palčáky jako takové, na původ jejich vzoru v běžkařské kontrakultuře sedmdesátých let. Na jejich rukodělný charakter v čase masové výroby. Na nahodilost, s jakou se ocitly v tak prominentní úloze, a na fakt, že Bernie evidentně nezatížil ani jednu svou mozkovou buňku jinou úvahou než prostým: „Venku je zima a tyhle jsou teplé.“

Jenomže neméně významné je gesto jejich nositele: sedí tam schoulený, s rukama složenýma křížem, ve zjevné izolaci od rozjuchaného houfu. Nepůsobí jako člověk, který byl opomenut či záměrně ponechán stranou, ale — povězme si to upřímně — spíše jako člověk, který se mezi ostatní dvakrát nehrne.

Na akci, která byla koncipována především jako manifestace nadstranické jednoty, Bernieho palčáky zastupovaly každého, kdo nikdy do konsensu vyráběného mocenskou elitou nepatřil.

Nebyl to bojkot události jako takové; nikdo si nepřál Trumpův konec tolik jako Bernie. Ale vyjadřovalo to jednoznačnou rezervovanost v úsudku o tom, co přichází. Ruce složené křížem nechávaly palčáky promluvit takto: „Nejdřív se podíváme na to, co budete doopravdy dělat, a pak si promluvíme o jednotě.“

2. Palčáky jako varování

Ale bylo v tom ještě i víc. Při bližším pohledu v Bernieho rukavicích bylo schováno i vlněné varování. Svět se mohl pominout z Bernieho zasmušilého výrazu při inauguraci, poněvadž v něm přetrvává naděje, že tu zůstává při životě principiální opozice ke koncentraci moci a bohatství ve Spojených časech, a to v době, kdy je takového odporu zapotřebí více nežli kdy dřív.

V oné chvíli, Bernieho zkřížené ruce a oděvní disonance jako by říkaly: „Nechtějte si to s námi rozházet.“ Pokud po všech velkých slovech, vláda Bidena a Harrisové nepřijde s dalekodůsažnými transformačními činy pro zemi i planetu v agónii, bude to mít následky. A nebudeme na ně čekat tak jako během Obamovy éry celé roky — protože revoluční duch už je tady; a na sobě má palčáky.

3. Palčáky jako svědomí liberálů

Bernieho palčáky ale neokouzlily jen nás senátorovy věrné, nás, kteří jsme tak hluboce doufali, že bychom onen kus ošuntělé vlny mohli dříve v tomto týdnu spatřit při přísaze položený na Bibli. Staly se překvapivým hitem i pro liberály — z nichž mnozí strávili podstatnou část primárek veřejným odfrkáváním si nad možností, že by se Sanders stal prezidentem (tak ukřičeně, tak vyhroceně, tak zlostně). A vida najednou je tu máme, jak přeposílají memy s palčáky a sdílejí půvabné příběhy o tom, že rukavice upletla učitelka (šikovná!), nebo o tom, jak je Bernie půjčil promrzlé zdravotní sestře (příběh „pro zahřátí“!)

Co že tak nejednou? Jakpak to přijde, že Bernie, nebezpečný socialista, se znenadání proměnil ve všeobecně oblíbeného dědečka? Z určitého pohledu je to vlastně prostinké: dokonce i jako předseda mocného senátního rozpočtového výboru, je Sanders pro ně všechny mnohem méně nebezpečný nežli jako prezidentský kandidát slibující masivní redistribuci bohatství a zrušení tržních principů ve zdravotnictví. Jinak řečeno, pro elitu Demokratické strany je snadné milovat Bernieho, dokud redistribuuje ručně pletené palčáky, ale nesahá jimi na miliardy jejich donorů.

V některých ohledech je dokonce užitečné tolerovat ošuntělé křídlo Demokratické strany přesně z toho důvodu, že její vedení je již zcela odtržené od voličské základny tvořené pracujícími lidmi. V daném kontextu, veřejně se ztotožnit s Berniem v takto pozdní fázi plní podobnou roli, jakou v raných fázích kampaně hraje veřejné pojídání smažené stravy, kterou z duše nenávidíte, anebo nošení stejných oděvů jako normální lidé.

Což nás přivádí k souvisejícímu významu:

4. Palčáky jako nositel kredibility před obyčejnými lidmi

Liberální média vzala týden inaugurace jako příležitost vrátit se s jančením do Obamových časů, v nichž se o prvním páru psalo jako o celebritách davoského typu. Představuje Bidenův rotoped značky Peloton bezpečnostní riziko? U koho se Jill Bidenová obléká? Viděli jste, jaké dělá Kamalina sestra šmrncovní mikiny?

Lajfstajlový způsob psaní o politice neměl během Trumpovy éry příliš mnoho prostoru. Není pochyb o tom, že Bílý dům byl obýván řadou bohatých a štíhlých lidí, odívajících se do drahých a přitažlivých modelů a vyznačujících se elitním spotřebním chováním. Jenže to byli proto-fašisti a bezostyšní podvodníci, takže rozplývat se nad Melaniinými klobouky či Ivančinými šperky by působilo nevkusně.

Ale už jsou pryč. Jenomže pořád jsou tu z hlediska veřejného obrazu přece jen jisté nesnáze. Konec konců žijeme v čase globální pandemie, počty hladovějících Američanů prudce rostou, zatímco ultramajetní v tomto čase masového umírání ohromně zvýšili svá jmění. A tak na scénu přicházejí palčáky.

Je jasné, že aspoň někteří lidé ve vyšších patrech Demokratické strany chápou, že pokud by se chtěli začít oddávat nablýskanému návratu k neoliberální „normálnosti“, budou potřebovat aspoň nějaké pouto k realitě. A fakt, že tam mezi nimi seděl Bernie, ve vlněném kabátě, s palčáky a nejprostší rouškou, se rychle uplatnil jako právě takové pouto.

Ale tím se nenechte ošálit. Poněvadž je tu ještě jeden, vůbec nejdůležitější smysl palčáků.

5. Palčáky jako popíchnutí: jsme tu

Máme tu palčáky jako palčáky. Ale pak tu máme také palčáky jako mem; a to je fenomenálně mocná symbolika palčáků, která nezadržitelně vtrhla do celého světa jen několik vteřin po jejich vstupu na scénu. Ještě než Gaga odzpívala národní hymnu a ještě než Biden stihl říct devětkrát slovo „jednota“ a nádavkem třikrát slovo „jednotní“, Bernieho palčáků byl plný internet. Během pár hodin se ocitl vmontovaný do tisícovek ikonických snímků, vstřižen do filmů a jeho palčáky začaly trendovat všude, kde je to jen na internetu možné.

Je důležité pochopit, že to nemělo vůbec žádnou souvislost s čímkoli, co Bernie udělal — kromě toho, že byl Berniem, oním jedinečným způsobem, jakým to svede pouze on. Tak jako mnoho jiných motivů v jeho historicky významné primární kampani roku 2020, symbolická moc jeho palčáků leží ve slově „my“ z jeho ústředního sloganu „Nikoli já, my“ (Not me, us), spočívá v decentralizovaném hnutí složeném z dílčích hnutí, jež reprezentují tisíce komunitních iniciativ a desítky milionů voličů, a které stojí za politickými požadavky, jež podle průzkumů podporuje většina demokratických voličů, leč stranická elita jim stále vzdoruje. Jedná se o zdravotní péči zdarma pro všechny, Green New Deal, zrušení studentských dluhů, vysoké školy zdarma, daň z bohatství a tak dále.

V Bidenův velký den, naše hnutí, které je nositelem uvedených politických požadavků a jež stojí na popsaných hodnotách, nalezlo svůj smysl v páru starých palčáků. Bylo to přátelské popíchnutí s ne tak docela přátelským podtextem. Ty palčáky vám přišly říct, že jsme pořád tady. Zkuste nás přehlížet, a příště už nebudeme sedět ani zdaleka tak tiše.

Z anglického originálu The Meaning of the Mittens: Five Possibilities vydaného magazínem The Intercept přeložil JAKUB PATOČKA.

Diskuse