Nedávno jsem odpovídal v jedné anketě, jak bych se zachoval v pozici vydavatele, který má vybrat překladatelku slavné inaugurační básně Amandy Gormanové. Anketa reaguje na kauzu, ve které nizozemský nakladatel vybral překladatelku Marieke Lucas Rieneveld, ta však nakonec (ač sama nebyla terčem žádného útoku, to je třeba zdůraznit) odstoupila poté, co část veřejnosti upozornila, že překlad by měla obstarat ideálně černoška. Předně je třeba uznat, že to není nijak jednoduchá pozice. Přesto jsem přesvědčený, že v tomto problému lze najít konstruktivní dialog.

Problém je, že v českém mediálním prostoru je každý podobný spor pokaždé od samého začátku karikován a přetlumočen homogenní české veřejnosti jako spor mezi „zdravým rozumem“ a „postmoderní dekadencí“. I kdybych chtěl vystupovat jako kritik politiky identit, byl bych v českém kontextu automaticky zařazen do pozice zdravého rozumu. Máloco se mi ale příčí tolik, jako tahle česká provinční bohorovnost. Čili to neudělám.

Předně, je zajímavé, s jakou vehemencí Češi řeší kauzu jednoho nizozemského vydavatelství. O čem to vypovídá? Stejně jako v případě „trablů v ráji“ královského páru bych se podobné konflikty zdráhal označovat jako „pseudoproblémy“: cokoli se stane globálně medializovaným tématem, je skutečné a závažné ve svých příčinách i důsledcích — atraktivita obou kauz v mezinárodním kontextu přitom nesouvisí ani tak s „bulvárností“, jako spíš s univerzálním charakterem společenského konfliktu, z něhož tyto kauzy vyrůstají.

Skutečným ontologickým základem každé podobné kauzy je poměrně zásadní konflikt v pojetí a směřování společnosti. A sluší se říct, že ani jedna strana tohoto konfliktu není žádné čiré zlo, jak by se mohlo z vyhrocených debat na té či oné straně zdát. Je to spor mezi politikou identit a zbytkem politického spektra. Je to spor o to, zda existuje prostor, do něhož politika identit nemá právo/neměla by zasahovat, tedy zda existuje nějaká „objektivní“ rovina, která je těchto pravidel ušetřena. Je to spor mezi dvěma tábory, které uplatňují na společenskou realitu jiný stupeň abstrakce.

Neznamená to, že ta „abstraktnější“ strana je nutně chytřejší, jen podrobuje větší část skutečnosti dekonstrukci a z toho pro ni vyplývají normy, kterým druhá strana mnohdy nerozumí, a tak se před nimi často barikáduje a označuje je za pološílené, přehnané inkviziční a cenzorské. Jedna strana pak uvažuje nad politickou intervencí, která emancipuje, druhá strana se naopak snaží emancipovat od politických intervencí.

Nechtěl bych soudit zahraniční vydavatele, nesoudím ani české šéfredaktorky, které tento požadavek s různými argumenty odmítají. Ale stejně tak si netroufnu posuzovat ani pozici těch, kteří na barvě pleti (a s ní spojené identitě) překládající osoby lpějí. Proč? V první řadě už proto, že jsem nikdy nemusel řešit cokoli spojeného s barvou mojí pleti — ani doma, ani v zahraničí, v žádné instituci, ani při hledání pronájmu, ani při získávání práce, prostě nikdy a nikde. To je ten specifický kulturně historický kontext, který mně jako komentátorovi chybí — a proto se do původního sporu necpu sdělovat veřejnosti svá zásadová a jednoduchými argumenty podepřená stanoviska.

Může hrát barva pleti nějakou roli v překládání? Svým způsobem ano. Nemusíme přitom hned klást vazbu mezi pigment a schopnost přenosu významu z jazyka do jazyka. Rasa je ostatně především konstrukt — ale právě proto je součástí širšího souboru společensko-historických konstruktů, ve kterých jsou ukotvená desetiletí až staletí specifického zacházení, specifických osudů, segregace a dalších materializovaných důsledků, které se velkou měrou promítají i do fungování společnosti, která si je jistá, že je formálně překonala.

Jak se „materializují konstrukty“? Například konstrukt „barva pleti“ se i u nás stále materializuje třeba v tom, v jaké lokalitě patrně bydlíte. Existuje snad nějaká fyzická spojitost mezi pigmentem a místem bydliště? Ne. Ale existuje spojitost mezi romstvím a segregací.

Netvrdím, že by báseň černošky nemohla přeložit běloška, ale dovedu pochopit, proč to může být v něčem relevantní. Pokud jde o samotný překlad, dokonce bych se opovážil tvrdit, že v případě poezie vyvstává tato „materializace konstruktů“ s ještě větší naléhavostí. Překlad libovolného textu může být bezpochyby skvělý, aniž by překladatel disponoval nějakou konkrétní historicko-symbolickou zkušeností či identitou (ostatně Viktor Janiš, který se v této otázce dostal do křížku zejména s angloamerickou překladatelskou komunitou, je fenomenální překladatel a nepochybuji, že by si nějak poradil i s touto básní).

Není ale náhoda, že skvělé překlady básní beat generation přeložil do češtiny Jan Zábrana, sám takový beatnik, byť jej neodkázal do pro tento styl typického vnitřního vyhnanství americký konzumní imperialismus, ale ocelový československý komunismus. Odbornou esej ženské autorky dokáže skvěle přeložit muž, zná-li dostatečně pojmový aparát, mužský román dokáže skvěle přeložit žena, je-li například dostatečně tvůrčí v překládání idiomů apod. Poezie ale není jen záznamem myšlenek a konceptů, ale vyjádřením vnitřního světa autora či autorky. A překlad básně není jenom překlad, je to do velké míry tvorba úplně nového textu pro úplně nový kontext, který je zatížený svými historickými vrstvami konstruktů. Požadavek na barvu pleti pak může být snahou najít v těchto vrstvách něco společného s původní básní.

Báseň Amandy Gormanové skutečně do značné míry vyjadřuje vnitřní svět mladé ženy tmavé pleti, pro kterou je konec Trumpovy éry prostě něčím jiným než pro ostatní. Má případná překladatelka tmavé pleti v Nizozemsku s Amandou Gormanovou něco společného nad rámec fyzických rysů? „Materializuje“ se v něčem stejně konstrukt její „rasy“? Ano, například v tom, že podle všech dostupných statistik je pravděpodobnější obětí strukturálního rasismu, než by byla překladatelka bílé pleti. A systémové násilí už najednou takový konstrukt není.

Nejde navíc jen tak o ledajakou báseň. Jde o osobitý styl americké emancipační poezie, recitované ve stylu slam poetry (kterou si zde kdejaký glosátor lajznul označit za „špatnou“, stejně jako by tak mnozí z nich označili americký rap, přestože patří k nejúspěšnějšímu uměleckému žánru současnosti). To, že ji pro inauguraci nového prezidenta složila a přednesla básnířka tmavé pleti samozřejmě není náhoda. Ale není to ani žádná „propaganda“ nebo „ideologie“, jak si to škatulkují média typu Echo24, asi aby jejich čtenáři nebyli ze složitostí světa příliš zmatení.

Není to konkrétní biologický stav tmavé kůže, co činí rozdíl, je to symbolický akt ve jménu emancipace, který se odehrává ve specifickém historickém a politickém kontextu. A je legitimní klást do tohoto kontextu i jeho překlad. Proto je relevantní klást si otázku, kdo a proč by se ho měl ujmout. Tím neříkám, že bych se sám osobně rval za „odstranění“ bílé překladatelky. Jen se snažím vyjasnit cestu, která k takovým požadavkům mohla vést.

Primárním účelem aktivistické poezie je poselství — o naději pro ustrkované, o dalších krocích k rovnosti lidí, o utrpení a nespravedlnosti. Stejně jako je nedílnou součástí takového poselství i barva pleti autorky, může být její součástí i požadavek na barvu pleti překladatelky. Někomu to možná připadá jako malichernost, pro někoho je ale i takové posuzování, co je malicherné, a co ne, součástí problému.