„Z vložek Always zmizí symbol ženského pohlaví, výrobce vyslyšel aktivisty,“ hlásal titulek zprávy na iDnes.cz, kterou na svém Twitteru sdílel Petr Gazdík. „Tak přemýšlím, kdy z mé pěny na holení zmizí ‚for men‘… Svět se zbláznil…“ glosoval bývalý předseda STAN.

Mužská pěna na holení je zřejmě úplně jiná než ženská, musí patrně obsahovat řadu mužských esencí, které vytvořila sama příroda pro muže, aby souzněla s jejich vnitřním mužstvím a poskytla mužské pokožce nekompromisní péči, kterou potřebuje: drsnou tvář Petra Gazdíka, ošlehanou léty na šachtě, prokládanými snad jen příležitostnými dřevorubeckými brigádami a několika sezónami v NHL, by ženská pěna prostě neoholila.

Když už na to ale Gazdík upozornil: ve skutečnosti jsou ženské kosmetické přípravky od holicí pěny přes šampony až po žiletky průměrně dražší než ty mužské, aniž by pro to byl objektivní důvod. Tedy jiný důvod než patriarchální ideologie, podle níž je hygiena pro ženu zcela určující, zatímco pro muže jen nutné zlo, za něž není ochotný utrácet. V tomhle smyslu se svět skutečně zbláznil, akorát už dávno.

Gazdík však měl na mysli bláznovství jiného druhu. Nejen on totiž dychtivě vyhlíží každou další „genderistickou šílenost“ ze zahraničí, vůči které by se mohl jeho vlastní postoj, ať už jakýkoli, jevit jako zdravý rozum. Není náhoda, že ten postoj bývá antifeministický. Jelikož ale nad některými výstřelky západní politiky identit kroutí hlavou i jedinci veskrze liberální a genderové rovnosti naklonění, je třeba se na celý problém podívat blíže. Abychom zbytečně nevráželi klíny mezi ty, kteří by spolu měli v těchto těžkých časech spíš kamarádit.

Otěže příčetnosti v moři šílenství

Zásadní roli v celém rituálu vzájemného ujišťování sehrávají česká média hlavního proudu, jež českou poptávku po slaměném panáku sloužícímu k ospravedlnění vlastních postojů ochotně zásobují nabídkou. Kdykoli editor v některém z hojně čtených internetových médií definitivně odklikne titulek začínající zpravidla „V Londýně“, „V New Yorku“ nebo „Ve Francii“ a pokračující zhruba ve stylu „zakázali Šípkovou Růženku“, „spouští genderově korektní oslovení v metru“ nebo „zavedli společné záchodky“, strhne se lavina totožných komentářů. S převahou nejčastější je gazdíkovské „svět se zbláznil“, následují variace téhož: „Tak tohle už je trochu moc!“ Třetí kategorie je v české společnosti také velmi oblíbená — jedná se o vlastní tvorbu „vtipné“ reakce: „A příští James Bond bude černoška na vozíku…“

↗

Blbost? Foto Twitter

Někomu možná přijde, že usilovat o vlastní sebeurčení skrze obaly produktů v obchodě je podivná zbytečnost. Musíme mít na paměti, že kulturní dialog je v západních zemích v jiné fázi, než u nás. To, co naše média označují za ojedinělý aktivismus, je třeba v Americe nebo Británii poměrně silná lobby, jejíž agendou je kromě legislativy i mediální tlak na korporace, které mají ohromný vliv na podobu veřejného prostoru.

Korporace v poslední době tomuto tlaku často ustupují, ale nejen proto, že by se obávaly hlučné hrstky aktivistů, ale především proto, že spotřebitelky i spotřebitelé s genderově korektními požadavky jednoduše vesměs souzní — v tomto případě zkrátka respektují lidi, kteří menstruují, přestože se necítí být ženou.

U nás to může působit nezvykle, protože podobné kroky podporují skutečně jenom desítky aktivistek a aktivistů, kteří u veřejnosti žádné spojence nenachází, a jsou naopak využíváni jako odstrašující případy, vůči nimž se lze snadno vymezit a vydávat tak svůj postoj za přirozený, střízlivý, rozumný, uvážlivý.

Média hlavního proudu na tuto hru ráda přistoupila, protože z ní pochopitelně vždy kápne čtenost. České rámování zahraničních genderových sporů je tak silně zavádějící, protože o diplomatické a legislativní práci genderové lobby česká média nereferují. Nejenže podobné informace nejsou čtenářsky přitažlivé, nepomohly by ani opečovávané „české pravdě“ — čtenáři by se mohli taky dozvědět něco, co by se jim nemuselo líbit.

Českému čtenáři se tak nedostává kontextu, ale spíš terapie, servírované ve formě krátké zprávy o výstřelku, který v něm posiluje vnímání sebe sama jako ostrůvku zdravého rozumu, jenž v moři šílenství osamocen pevně svírá otěže příčetnosti. Politická reprezentace se situaci přizpůsobila svou pověstnou kluzkostí a my tak sledujeme každodenní klání o největšího strážce „selského rozumu“.

Problém je, že podobná témata u nás neotevírají ti, kteří by je chtěli prosazovat, ale naopak ti, kdo se vůči nim chtějí co nejviditelněji vymezit. To, že se naše veřejná debata na úkor podstatného hemží tématy, která jsou vedlejší i v zemích, ze kterých pocházejí, tedy není vinou aktivistů, kteří ztratili kontakt s realitou, ale jejich oponentů, kterým vyhovuje, když si veřejnost představuje feminismus jako lpění na šílenostech.

Kupříkladu sociální demokrat Jan Chvojka působil ve funkci ministra pro lidská práva sice pouhý rok, zato zvládl jeho podstatnou část věnovat komentování tématu společných záchodků. Kdyby je chtěl v České republice tak usilovně prosadit, že by nevěnoval pozornost ničemu jinému, dalo by se nad tím kroutit hlavou. Chvojka se ovšem s touto urputností snažil společným záchodkům naopak za každou cenu zamezit — aniž by měl ve svém boji oponenta.

Cui bono?

Část liberálně a levicově smýšlejících se tváří skepticky, když něco tak „nepokrokového“, jako je nadnárodní korporace, přijde s pokrokově vyhlížející novinkou z dílny oddělení sociální odpovědnosti. Samozřejmě že bychom neměli oslavovat nadnárodní koncern jenom proto, že ho vede žena, nebo že vyrobí edici čokoládových tyčinek s duhovým obalem. Svědomí těchto institucí totiž tíží jiné, většinou objektivně závažnější hříchy.

Sociálně ekologické organizace před časem čelily podobnému dilematu: společnost IKEA jde příkladem v tom, že používá k výrobě nábytku certifikované dřevo z ekologicky šetrného hospodaření — měli bychom ale dávat ostatním dřevozpracovatelům za vzor firmu, která se vyhýbá placení daní? Asi těžko.

Nikde však není řečeno, že bychom si nutně museli vybírat. Můžeme požadovat přechod na šetrné lesní hospodaření, aniž bychom plácali po zádech nadnárodní korporaci, která bohatne na úkor občanů. A stejně tak můžeme podpořit každou snahu menšin o uznání ve veřejném prostoru, aniž bychom se klaněli korporaci, která v tomto směru udělá vstřícný krok. Naopak je třeba mít se na pozoru, aby velký kapitál nevyprázdnil i ty poslední pojmy spojené s emancipací.

Tak či onak, pokud by nám mělo být „úplně jedno, co je na nějakém obalu“, pak bychom si myslím mohli dovolit naslouchat v takových věcech požadavkům lidí, kterým to je jedno o něco míň. Třeba proto, že pro ně je i obyčejné nakupování hygienických potřeb nesamozřejmé. A každá taková „blbost“ pro ně může být přinejmenším signálem, že jim vnější svět vychází o malý krok vstříc.

Pokud je nám zkrátka v principu jedno, jaké logo je nebo není na vložkách, mohli bychom se snažit pochopit požadavky těch, kteří o podobnou samozřejmost maličkostí vnějšího světa teprve usilují.