Potíže s identitou

Jiří Kubička

O identitě v posledních letech mluví kdekdo. Píše se o identitární panice, krizi identity, identitárních hnutích, identitářích, konzervativní identitární kontrarevoluci. Vedou se spory o genderovou identitu. Co vlastně identita může být?

Identita je jako čas, o kterém svatý Augustin píše: „Když se mne nikdo neptá, vím dobře, co je čas; když se mne někdo zeptá, nevím, co bych odpověděl.“

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V základním slova smyslu je identita prostě totožnost. Například: ty, já, on, ten v červeném svetru, inženýr Novák, Pavel Novák, r. č. 710620/1821, ten nácek Novák. Všimněme si, že v identifikaci nemusí být obsaženy trvalé či důležité vlastnosti osoby. Nemusí být dokonce ani pravdivé. I když třeba nesouhlasím s tím, že Pavel Novák je nácek, vím, kdo je myšlen. Stačí, když v daném kontextu identifikace jednoznačně určuje právě jednu osobu.

Místo pojmenování bychom také mohli na pana Nováka ukázat prstem. Konkrétní osobu neurčujeme definicí jako pojem, ale ukazujeme na ni prstem nebo slovy. Mimo konkrétní kontext ukázání prstem či slovy jako „já“, „ty“ „on“ nic neznamená. Neexistuje žádná množina Pavlů Nováků, která by měla vlastnosti odlišné od Václavů Dvořáků.

Prostor, ve kterém ukazujeme (deiktický prostor) není abstraktní fyzikální prostor, ale prostor zabydlený a konkrétní, který má vždy svůj pohyblivý střed („origo“ dle Karla Bühlera) V tomto středu je „já“ (my) „tady“, „teď“, O něco dále je „ty“, „tam“ a „tehdy“, nejvzdáleněji je „on“, „kdesi“ a „kdysi“.

„Tady“ může znamenat „tady na mé dlani“, „tady v této místnosti“, „tady v České republice, „tady v Evropě“. Kdo je „já“, kdo „ty“ a kdo pan Novák, je v běžné konverzaci obvykle jasné. Už tříleté děti obvykle chápou, že jsou „já“, když mluví samy, „ty“, když je někdo oslovuje.

Ve středu deiktického prostoru je „já“ (my) „tady“ a „teď“, O něco dále je „ty“, „tam“ a „tehdy“, nejvzdáleněji je „on“, „kdesi“ a „kdysi“. Grafika Miriam Kubičková

Skupinové a společenské identity

Potíže s identitou začínají, když se dostaneme ke skupinovým a společenským identitám, k „my“ a „oni“. V ideologickém diskursu se „my“ vymezuje proti „oni“, ale „vy“ chybí. Například populismus je založen na polaritě „my, obyčejní lidé“ a „oni, elity“. Za obyčejné lidi chce mluvit kdekdo, zatímco za elity skoro nikdo, takže chybí „vy“, se kterým by si mluvčí „obyčejných lidí“ mohli nebo chtěli popovídat. Nepočítám rétorické my, jaké použil například Ladislav Bátora na svém transparentu: „Intelektuálové, běžte konečně do hajzlu“. Takové „my“ není podobné „ty“ v dialogu, není jeho součástí, ale odmítnutím dialogu, což Bátora doložil svým druhým transparentem, na kterém stálo „Dazangal: Hetý sach 2011! Oruma?“

Dialog znamená mluvit s lidmi, ne pouze o nich. Dalo by se namítnout, že elity, pražská kavárna, neoliberálové, pravdoláskaři, xenofobové existují bez ohledu na to, zda se tak sami nazývají, nebo ne. Slon je přece slon, i když si tak neříká. Neptáme se slonů, zda jim máme říkat sloni. Proč bychom se měli zajímat o názor těch, které označujeme za pražskou kavárnu?

Dialog znamená mluvit s lidmi, ne pouze o nich. Grafika Miriam Kubičková

Esencialismus identit

Odpověď záleží na tom, zda tu kterou identitu považujeme za realitu nezávislou na lidském mínění, zda má svou esenci, soubor nezbytných atributů, bez kterých by nebyla tím, čím je. O esencialismu se nejčastěji mluví v souvislosti s genderem a na příkladu genderu se také nejlépe ilustruje.

Skoro všichni lidé se hlásí k tomu, že jsou buď muži, nebo ženy, včetně většiny transgender lidí. Na rozdělení lidstva na muže a ženy panuje zatím vlastně téměř úplná shoda, ale vůbec není shoda na tom, co toto rozdělení znamená, není shoda na jeho esenci. Zastánci „mužského a ženského principu“ říkají například: ženy mají přirozenou potřebu pečovat a mají vlastnosti k tomu vhodné: jsou empatické, nedělá jim obtíže soustředit se na více věcí najednou, ale mají horší orientační schopnosti, jsou bojácnější. Muži mají přirozenou potřebu bojovat a prosazovat se, soustřeďují se na jeden cíl, více riskují, dobře zvládají prostorové vztahy.

Lze najít výzkumy, které takové rozdíly mezi muži a ženami potvrzují, ovšem vždy je zde velký překryv. Nedá se tedy říci, že každá žena je empatičtější než jakýkoliv muž, nebo že všichni muži mají silně vyvinutý prostorový faktor, jak by tomu muselo být, pokud by dělení na muže a ženy bylo na takových rozdílech založeno.

Mužský a ženský princip lze zachraňovat tím, že mužskost a ženskost chápeme jako kontinuum. Každý člověk má svou mužskou a ženskou složku, u někoho převažuje ta, u někoho ona. To se ale zase míjí s tím, o co v genderové debatě obvykle jde. Ženy nebojovaly za rovnoprávnost s tím, že jsou také trochu muži.

My a oni v politice

Erdoganovo Turecko, Módího Indie, Orbánovo Maďarsko, Kaczyńského Polsko, Putinovo Rusko, Alternativa pro Německo, Národní fronta Marine Le Penové, islámské fundamentalismy — zde všude se prosazuje politika založená na vytváření silné národní či náboženské identity odvolávající se na tradice a vnímající globalizaci jako nepřítele, proti kterému je třeba se vymezit. Společné mají tato hnutí také to, že největší oporu mají v méně rozvinutých regionech a u chudších a méně vzdělaných obyvatel. V Evropě se tato hnutí obracejí proti Evropské unii a přiklánějí se k Rusku, které je podporuje.

Protiklad „my Češi“ na jedné straně a „oni — EU, eurohujeři, vítači, muslimové, pražská kavárna“ na druhé — se stal základní osou politiky, která vystřídala protiklad levice-pravice. Obě parlamentní levicové strany se k národovectví hlásí čím dál tím více, zbytky liberální levice rozpačitě přešlapují.

U identit, jako je národnost či gender, se prosazuje názor, že je správné přijímat identitu, ke které se lidé sami hlásí. Pokud se někdo považuje za ženu, měli by ho tak brát i ostatní. U politických identit se to tak většinou nebere. Skoro nikdo o sobě nemluví jako o neoliberálovi, neomarxistovi, fašistovi, o těch se mluví v třetí osobě, které neodpovídá žádná první ani druhá. „My“ se konstituuje jako protiklad „oni“, základem politické identity je to, proti komu se vymezuji.

Skoro nikdo o sobě nemluví jako o neoliberálovi, neomarxistovi, fašistovi, o těch se mluví v třetí osobě, které neodpovídá žádná první ani druhá. Grafika Miriam Kubičková

Jan Šícha přirovnává současnou situaci k válce. Válka vede k k rozdělení na dvě strany a je důležité vědět, kdo s kým bojuje; bílí proti rudým nebo republikáni proti frankistům. Strany současného konfliktu se ale obecně přijatelnému pojmenování vzpírají, protože používáme jiných výrazů k vymezení vlastní identity než k označení nepřítele.

Identitární politika není založena na abstraktních myšlenkách a programech, ale na symbolech a charismatických osobách. Symboly toho, co „my“ odmítáme, jsou například: uprchlíci, islám, Brusel, práva homosexuálů, inkluze, neziskové organizace, Česká televize. Charismatické osoby jsou Zeman a Babiš. U obou je těžké říci, jaký mají vlastně program, a proto je také obtížné proti nim nějaký program postavit. Dala by se proti nim postavit nějaká jiná identita ostře se vymezující proti nepřátelům, například identita liberální či levicová? O tom třeba někdy příště.

    Diskuse
    JP
    January 7, 2018 v 12.45
    "My" a "oni"
    Tato úvaha mě nechala vzpomenout si na život v totalitním režimu, kdy "dolnímu lidu" nebylo ovšem dost dobře možno vládnoucí vrstvu (veřejně) jasně označit jako diktátory, utlačovatele; či vůbec jenom jako "komunisty", ačkoli to poslední by bylo napohled zcela nezávadné, ale už to by deklarovalo jasnou distanci.

    A tak v politických hovorech toho dolního lidu se zcela obecně používalo onoho označení "oni". Naprosto nenapadnutelné osobní zájmeno - ale každý věděl, co je tím míněno.

    A jako protipozice k tomu "oni" stálo "my". Přičemž toto "my" bylo skutečně identitární označení, na rozdíl od onoho vylučujícího "oni" tím byla označena komunita, názorová a jaksi potichu spiklenecká pospolitost lidu obecného, vymezujícího se takto proti útlaku a jeho nositelům.

    Tehdy se toto identitární "my" zdálo být zcela legitimním; za časů útlaku se všechno, co se proti tomu útlaku obrací, jeví být ryzím bojem za svobodu.

    Jenže jak se ukázalo po převratu, po svržení těch "oněch" - toto identitární "my" se po opadnutí revoluční euforie rozpadlo velice rychle, na přinejmenším dva zcela nesmiřitelné tábory.

    Ukázalo se tedy, že i v tomto - napohled zcela legitimním -
    případě toto "my" se svou bezrozpornou a harmonickou identitou bylo vlastně falešné. Že se pod ním skrývaly - nejenže politicky rozdílné názory, to by se ještě mohlo pokládat za přirozené, ale co hůře, pod tímto identitárním "my" se ukrývaly mnohdy postoje z mravního hlediska krajně pochybné, které právě jenom pod obecným tlakem totalitního útlaku mohly na čas nabýt nimbus ušlechtilého boje za svobodu.

    Takže, s tím identitárním "my" je skutečně nutno být krajně opatrný. Člověk přirozeně touží po identitě, po bezrozporném, harmonickém splynutí se svými blízkými, se svou komunitou, s těmi kdo sdílejí stejné názory a společné postoje; ale jakmile je tato pospolitost zbavena schopnosti vlastní sebereflexe a vlastního kritického přezkoumání, pak se velice rychle stává hnutím identitárním v onom negativním, do sebe uzavřeném a navenek agresivním smyslu.

    January 8, 2018 v 7.13
    Možná v tom "my" někteří hledají záchranu (spásu, jak říkáme my, křesťané). Jenže taková "spása" není možná. Každé politické (a možná i nepolitické) "my" je pomíjivé.
    Identita, kterou pan Kubička identifikuje jako identitu odmítání /uprchlíci, islám, Brusel, práva homosexuálů, inkluze, neziskové organizace, Česká televize a jiné symboly/, má základ v pocitu ohrožení, a to ohrožení druhu nikoli pouze materiálního čili existenčního, ale též, světe div se, v silné obavě z ohrožení identity, obvykle označované jako "národní".
    Co na tom, že příliš mnoho atributů této identity jsou implantované historické falsifikáty, obrozeneckým nadšením počínaje a komunistickými učebnicemi konče. Jsou tak zažrané, až se staly skutečným identitárním dědictvím. Každý, kdo si dovoluje zpochybnit jednotlivé komponenty či nově definovat pojem národa a jeho význam, se zařazuje mezi nepřátele a je odmítán v jedné řadě s uprchlíky a bruselskými diktátory.
    Co proti tomu může nabídnout chudák liberál, či dokonce levicový liberál?
    PK
    January 8, 2018 v 10.38
    Ještě jedna komplikace nastává
    Jestliže se mě někdo zeptá na národnost, odpovím "jsem Čech". Ovšem když někdo řekne "my Češi", cítím se čím dál méně součástí toho, co má na mysli.
    JN
    January 8, 2018 v 13.46
    Identita i diskurz
    jsou mocenské nástroje.
    January 9, 2018 v 19.9
    Identita za minulého režimu
    Ta otázka, jak to bylo s identitami za minulého režimu, je velmi zajímavá. Tehdy se možná tím způsobem tolik neuvažovalo.

    „Oni“ se v hovorové češtině často používá ve významu pasiva: Neříkáme „hospoda tady byla zrušena, ale „hospodu tady zrušili“, takže to "oni" často neznamená nikoho konkrétního.

    Je ovšem pravda, že nespokojenost s poměry byla všeobecná, ale komu lidé kladli poměry za vinu? Všem komunistům, straně jako celku, jejím vedoucím představitelům, úřadům?

    „My“ ve smyslu „my, co nechceme tento režim“ se řekl bych zformovalo až v průběhu demonstrací roku 1989 (zapomíná se, že probíhaly už od ledna). To „my“ bylo pochopitelně dočasné, protože po pádu režimu už lidi nemohl odpor k němu spojovat.

    Nevidím důvodu proto říkat, že bylo falešné. Moderní identity jsou fluidní a falešná či iluzorní je naopak představa, že je možné jakési pevné a neměnné „my“, které je stejně nepochybné jako identita kmenová či rodinná.

    My za minulého režimu jsme byli ti, co nejsou pupíci.
    Ty jsme si vypůjčili z Magorie Alexandry Berkové.
    "Pupíci seděli a vypouštěli mlhu."
    January 9, 2018 v 19.58
    Pupíci vypouštěli mlhu i nadále
    a dost se poučili, jsou mnohem chytřejší. Dnes se nepozná, kdo je pupík a kdo ne. Někdo třeba zvolí pupíka za prezidenta, protože si myslí, že je to něco proti pupíkům.
    January 10, 2018 v 0.41
    Možná pan Poláček myslel, že vedle "falešného my" existuje nějaké "pravé my", podobně jako vedle falešného já (což je ego) existuje pravé já :-)
    V každém případě chtěl tím slovem "falešné" asi naznačit, že to "my" bylo založeno jen na pocitech, na emocích.
    JN
    January 10, 2018 v 6.32
    Podlehnutí nevědomí a tragický nedostatek sebereflexe, nebo jasné vnímání funkce identity jako mocenského nástroje?
    Odsuzující postoj k zakořeněným starým identitám je možná nevědomé podlehnutí přirozené tvorbě nového "kmenového uspořádání společnosti" na základě silných identit nových, dosud vůbec nereflektovaných. Nevědomé podléhání těmto novým identitách je do budoucna stejně tragické, jako kdysi bylo nevědomé podléhání starému nacionalismu.
    + Další komentáře