Alena Zemančíková ve svém článku Vánoční zahrada vyzývá čtenáře Deníku Referendum „k zamyšlení nad tím, zda by nestálo za pokus alespoň jeden nezávislý deník vlastními silami udržet. A to i tehdy, když jim jdou někteří přispěvatelé na nervy svými posedlostmi.“

Zamyslel jsem se, a výsledkem je toto novoroční přání komunitě Referenda — redakci, autorům, účastníkům diskusí a čtenářům.

Deníku Referendum si velmi cením; nejen proto, že je nezávislý, ale také kvůli tomu, že je to projekt, dokazující, že skutečné virtuální diskusní fórum nemusí být oxymóron. Líbí se mi například, že redaktorka a redaktoři vstupují do diskusí u vlastních i cizích článků. Také jsem ocenil, když se do diskuse zapojil šéfredaktor jiného periodika.

Alena Zemančíková jmenuje celou řadu vynikajících autorů, kteří do Referenda psali a možná přestali. Doufám, že jejich odmlčení je jen dočasné, že snad jen v předvánočním shonu neměli čas a že se zase ozvou. Málokdo má chuť psát do prázdna, bez odezvy, bez vědomí, že ho někdo čte a o jeho myšlenkách přemýšlí.

Kdo chce jen své myšlenky publikovat nebo vyvěsit na web a vystavit komentářům nahodilé sešlosti čtenářů, tak k tomu DR nepotřebuje, příležitostí má dost, dobrým autorům občas i něco málo zaplatí. Referendum je pro ty, kdo chtějí se svými názory na agoru, je to především diskuse.

Velmi souhlasím s Alenou Zemančíkovou v tom, že bychom měli Referendum udržet právě proto, že je krize a kdeco se omezuje a ruší. Není krize toho druhu, kdy bychom měli rezignovat na diskusi, zejména ne proto, že někteří přispěvatelé mají své posedlosti, které nám jdou na nervy. Nějakou posedlost či umanutost máme občas všichni.

Všichni jsme také v pokušení podlehnout dojmu, že diskuse nemá smysl, protože oponent je posedlý svým názorem či klamem, to, co říká, nedává žádný smysl, je součástí spiknutí za potlačení pravdy, má nějakou mentální vadu, která činí diskusi s ním nemožnou. My bychom rádi diskutovali, ale s někým jiným, s někým, kdo aspoň chápe, co říkáme.

V debatách o novinařině či historii zde v Referendu i jinde se objevují termíny objektivita, nezávislost, nezaujatost, neutralita. Má být novinář či historik nezaujatý a neutrální? Je to vůbec možné? Jistě, nemůžeme se ze své subjektivity sami vymanit, jako se baron Prášil vytáhl za vlastní vlasy z bažiny. Ale zdá se, že kdyby to šlo, ne každý by to chtěl.

Leckomu připadá snaha o nezaujatost či neutralitu podezřelá. Neutralita, nezaujatost mu zní jako lhostejnost, která navíc možná své pravé záměry skrývá. Čestné a správné je za svým názorem stát. Představme si ale skupinu lidí, jak pevně stojí každý za svým názorem na náměstí jako pomníky těch názorů. Dokud stojí a ani se nehnou, tak by mohli stát každý na jiném náměstí. Co s tím?

Obvykle svou profesi psychologa do debat o obecných tématech netahám, tentokrát to ale udělám. V devadesátých letech minulého století se rodinní terapeuti přeli o pojem neutrality terapeuta. Ten požadavek neutrality byl původně formulován tzv. Milánskou školou rodinné terapie: terapeut se má chovat tak, aby po ukončení sezení nikdo neměl dojem, že se postavil na něčí stranu proti někomu jinému.

Námitky proti konceptu neutrality byly podobné jako ty, které se uvádějí v neprospěch možnosti neutrality či nezaujatosti v žurnalistice či historii: neutralita je neuskutečnitelná, zakrývá skrytou podporu mocenské nerovnováhy v rodině atd.

Jeden z původních autorů konceptu neutrality, Gianfranco Cecchin, se s těmito výhradami ztotožnil; podle něj je nejhorším předsudkem předsudek, že žádné předsudky nemám. Navrhoval mluvit raději o postoji zvědavosti; neutrální být nemůžeme, ale můžeme být zvědaví i na pohledy, které nám nejsou snadno blízké a přijatelné.

Postoj zvědavosti doporučuji i pro diskusi ve veřejném prostoru. Ta se může stát utrpením, když nás někdo nechápe v tom, co je pro nás jasné, a říká něco, co se nám zdá nepochopitelné. V tom vzájemném nepochopení se můžeme bahnit: „nechápu, jak si někdo může myslet...“ se stává argumentem.

Tím se ale toho utrpení nezbavíme, a tak jsme v pokušení odejít do ústraní, na diskusi rezignovat. Nebo si najít vlastní náměstí, kde nás přílišná odlišnost názorů nebude rušit v hlásání těch našich; ale ani tím té nevyhnutelné rozličnosti lidských pohledů neunikneme. Na tom malém náměstíčku se možná sejdou lidé, kteří spolu nějakou dobu komunikují hlavně souhlasným mručením, ale nakonec se nějaká odlišnost objeví a není rozdíl názoru příliš malý na to, aby se kvůli němu lidé nedovedli na smrt rozhádat.

Tady pomáhá zvědavost. Když něco nechápu, můžu to zkusit pochopit. Být zvědavý na toho druhého není zrada vlastního názoru, není to lhostejnost, ba naopak. Zvědavost není lhostejná, je trpělivá. Pokud si opravdu kladu otázku, „jak si někdo může myslet...?“, můžu si zkusit najít odpověď. Jaké by to bylo, kdybych si tuhle zcela absurdní věc myslel? Co by mě k tomu vedlo, co bych z toho vyvozoval, jaké bych používal argumenty?

Zvědavost není snadná a vyžaduje odvahu vystavit se odlišnému názoru bez brnění mravního rozhořčení, silných slov a nezvratného přesvědčení o zavilosti oponenta. Hrozí riziko, že tomu absurdnímu odlišnému pohledu porozumíme natolik, že vlastní názor změníme. Příliš často se to nestává, takže se zas tak bát nemusíme, leda když si svým názorem tak moc jisti nejsme a  silná slova tu nejistotu zakrývají.

Zvědavost je otevřená změně. Té se nemusíme bát, protože zvědavost nám zůstane i po té, co poznání bude překonáno.

Přeji všem zajímavý nový rok 2014.