Za domem rodičů je zahrada. Nestojí za moc, celé dopoledne na ní leží stín domu, k němuž patří, takže tam nic zvláštního nekvete ani neuzraje. Naopak v tom stínu se výborně daří šnekům, kteří spasou všechno, co tam člověk, když to byl předpěstoval na slunci, zasadí. Ale co se dá dělat, jinou zahradu nemáme, tak se o ni starám.

Pozoruji, jak se bez mého přičinění proměňuje. Listopadky se rozrostly po celém záhoně, na kterém moje matka ještě pěstovala jahody, ale já už jimi šneky krmit nechci. Tolik listopadek ovšem nechci také a nechápu, jak se mohlo stát, že náhle zamořily celý záhon, když ještě vloni stály celkem ukázněně v řadě, uzavírající skalku (no, skalku, takový násep osázený skalníkem a jakýmsi jalovčím).

Jahody zplaněly a nastěhovaly se pod popínavý trubač, kam jsme dřív vysazovali afrikány. Trubač utlačuje popínavou rudou růži a hodlá svalit opěru. Ta čeká, až kolem půjde nějaký silný muž, který vezme palici a párkrát do ní praští, aby se lépe zakotvila v zemi.

Takovým mužem je třeba Ondřej, jenže ten buď nejde kolem, nebo strašně spěchá. Taky můj syn by kůl dokázal zarazit do země napevno, ale ten je daleko, až v Chebu. A ten trubač, který máma kdysi přivezla z Valtic a dlouho jsme ho tahaly očima ze země, je teď už tak drzý, že ho musím krátit (nebo krotit?).

Dvojice popínavých růží u plotu, růžová a čajová, letos v plném květu ten plot rozvalily. Východočeská výtvarnice a loutkářka Hana Voříšková se rozzářila — to je krása, vítězství růže nad plotem!. Ale tak velké vítězství to nebylo, nemůžeme přece svalený plot a rozdivočelou růži nechat válet na sousedově zahradě.

Tak jsem růži, poté, co odkvetla, ostříhala, vypletla z jejích trnitých šlahounů plaňky a celou tu obrovskou hromadu trní o poslední adventní neděli spálila na kompostě, i když se to nesmí. Krev mi z rukou crčela proudem, trny byly ostré jako nože.

Bratr naší sousedky, takový dosud mladý penzista nebo postarší nezaměstnaný (ptát se nechci) opravil ten plot podobným způsobem, jak byl i zbudován — z řídce nasázených planěk, vodorovné rýgle všelijak sestavil ze zbytků stavebních trámků, celkem si poradil a udělal to z toho, co se na zahradě a ve sklepě našlo.

Ten plot má tu výhodu, že je skrz něj krásně vidět do okolních zahrad, jež mají výhodnější polohu a kde rostou a kvetou všelijaké krásy — šeřík, tulipány, meruňka, gladioly. Meruňky přes plot tajně trhám, když jsem na zahradě sama.

Když tohle píšu, cítím stále hořící růžové dřevo okořeněné jalovčím a celkem bez soucitu myslím na to, že se mi tím ohněm možná podařilo zdecimovat pár přezimujících šneků, kteří vždycky zalezou do takové nějaké hromady roští a tam čekají na příležitost, která nastane na jaře s prvními listy. Vloni mi sežrali už fazolové klíčky, ty dvouděložné výhonky, na nichž nám v přírodopise paní učitelka demonstrovala klíčení.

O té zahradě píšu proto, že nechci úplně hned psát o Deníku Referendum, ale teď už se to nedá odkládat. Chtěla bych o poslední adventní neděli říct, že s tímto internetovým periodikem je to velice podobné jako s tou naší zahradou. Člověk by řekl, že když už je to založeno a stále to vychází, že tomu celkem nic nechybí a není třeba se o to starat.

Že příspěvek, který člověk poslal vloni, byl dost velký a teď už ať se starají sami. Že se to nemusí nijak zvlášť přihnojovat, když to žije jen na internetu a to přece nic nestojí, žádnou tiskárnu ani papír. A kromě toho je člověk udivený a někdy i naštvaný, když se tam něco náhle rozroste jako ty naše listopadky do nemožné šíře, a kolikrát celé týdny nemá vůbec čas to otevřít.

Taky máme sklon se zlobit, když někdo napíše něco, s čím zrovna nesouhlasíme, ale zatímco takové Lidové noviny člověk jen tak neodhlásí, i když se nad nimi stále rozčiluje, zde na internetu je ochoten se hned urazit a přestat diskutovat, když se za to platí.

Chtěla bych připomenout, že o deník, byť „jenom“ internetový, je třeba se starat stále a že ta péče může být zajištěna jenom tak, že se složí dohromady prostředky. Za Deníkem Referendum nestojí žádný uhlobaron ani aristokrat či mediální magnát, nevydává ho žádná politická strana a každý, pokud se chová slušně a nešíří myšlenky odporující zákonu a slušnému vychování, má přístup do diskuse i mezi autory.

Velice bych si přála, aby k novému roku všichni sloupkaři a komentátoři, kteří z různých důvodů přestali psát své sloupky a komentovat, napsali aspoň jeden: Jaroslav Veis, Jiří Pehe, Pavel Šaradín, Rút Kolínská, Táňa Fischerová, Zuzana Válková, Roman Sikora, Zdeněk Bárta, Jan Beránek, Markéta Hrbková a třeba ještě Ivo Bystřičan a Vít Janeček.

Velice si vážím mírumilovných a věcných diskusních příspěvků, jejichž autory nebudu jmenovat, protože to by se tenhle sloupek změnil ve výčet jmen. Osobně zdravím Zdeňka Vyšohlída, s nímž jsem spolupracovala v plzeňském rozhlase a dozvěděla se od něj mnoho nejen o česko-německém pohraničí, ale i o chodské mentalitě.

A laskavé čtenáře vyzývám k zamyšlení nad tím, zda by nestálo za pokus alespoň jeden nezávislý deník vlastními silami udržet. A to i tehdy, když jim jdou někteří přispěvatelé na nervy svými posedlostmi.

Deník Referendum oslavil na přelomu listopadu a prosince čtyři roky svého trvání. Je nejvýše potřeba ho držet dál, nikoli navzdory, ale právě proto, že je krize, že se všude ubírá, kdeco se ruší a omezuje.

Ta růže u plotu se zjevně míní vzpamatovat, plot je dobrý, listopadky vyryju, ale ne všechny. U bedny na nářadí se rozrostla máta, to mám radost, a jsem moc zvědavá, kde se na jaře objeví bludný hyacint a jestli mezi růžemi zase vyrazí petržel — to bych si přála.

Šťastné a veselé Vánoce!