Co je úkolem politického publicisty aneb nesnadný pohled do zrcadla

Ivan Štampach

Na úloze politického publicisty autora trápí to, že kolegové i čtenáři očekávají happy end. I když jinak mají dobrý vkus, doléhá i na ně estetika amerických mýdlových oper.

Dříve jsem se tu i tam jako občan vyslovil, třeba i písemně, k otázkám, které můžeme označit za politické. Koneckonců každý smí a každý by měl aspoň jako volič uvažovat o tom, který politický program si zaslouží podporu, nebo jaká konkrétní politická opatření podpořit a jaká odmítnout. Je-li navíc někdo ochoten a schopen zformulovat několik souvislých vět, nic nebrání, aby nabídl spoluobčanům řešení, které pokládá za správné a odůvodnil to, aby diskutoval s jinými návrhy a vysvětlil, proč je pokládá za nepřijatelné.

Když mne šéfredaktor Deníku Referendum ve zrodu někdy na podzim předloňského roku požádal, abych psal každý týden sloupek do rubriky Názory, a když jsem to odsouhlasil, netušil jsem, do čeho jdu. Něco jsem si představoval, ale je to trochu jinak.

Jako člověku z takřečené akademické sféry mi záleželo na tom, jaký mé psaní bude mít vztah k vědě, která je spolu s výukou mým údělem v posledních dvou desetiletích. Mám kolegy politology a k těm se počítat nemohu. Politologii jsem nestudoval a politologickou odbornou literaturu (a literaturu z jejího blízkého sousedství, např. historickou nebo sociologickou) čtu jen příležitostně. Neumím dobře odlišit, co je politologie jako tvrdá věda a co politická filosofie. Tuto otázku jen mírně obměněnou znám z vlastního oboru, jímž je religionistika. Šlágrem nemalého počtu českých religionistů je prohlásit své zaujetí proti náboženství za neutralitu a jiné postoje prohlašovat za „kryptoteologické“. To si nevymýšlím. Zvláště z jednoho religionistického pracoviště už padlo těchto obvinění na adresu kolegů nemálo. Smířil jsem se s tím, když studuji tematiku náboženství jako kulturního fenoménu empaticky, s porozuměním, s respektem, a když usiluji o nesnadnou kombinaci participace a kritického odstupu, že nejsem všemi brán vážně.

Politologie se mi jeví podobně málo imunní vůči politické filosofii nebo dokonce ideologii (čím míním ideové zdůvodňování nepřiznaných praktických zájmů). Nepředpojatí politologové dělají maximum pro zachování zdání neutrality a objektivity, ale jejich zaujetí pro či proti danému politickému programu čiší z volby témat, z výběru jedněch a potlačení jiných faktů, z prohlášení těchto jevů za typické a oněch a za výjimečné. Ale jejich představa o sobě je vždy představou nepředpojatého badatele, zatímco jiní kolegové prý dělají z vědy politiku. Ale přece jen, politologové, aby obstáli v odborné debatě, musí mít jistý odstup, musí jev důkladně studovat, zvažovat pro a proti, konfrontovat svá řešení s domácími i zahraničními kolegy, a to nějakou dobu trvá. Došlo mi, že v roli, do níž jsem se nechal vtáhnut, nejsem a nebudu politologem, ani třeba snaživým politologem amatérem. Má role obvykle vyžaduje rychlou reakci na události. Na studium podrobností a souvislostí není mezi jinou prací, jíž se živím, čas. Co tedy jsem?

Musel jsem se smířit s tím, že nejsem, jako ostatně ani v oblasti svého odborného zájmu, nade vše povzneseným, zcela nepředpojatým, chladně registrujícím, tedy nesubjektivním subjektem. Ale ještě víc, protože zachytávám tendence, hodnoty, děje a vztahy v pohybu, jsem chtě-nechtě účastníkem politického dění. Jako religionista sotva mohu ovlivnit chování náboženských subjektů. Těm religionistické hemžení tam kdesi dole starost nedělá. Politická publicistika však do politiky vstupuje a snaží se jí ovlivňovat. Zachovává-li si aspoň trochu cti, nečiní to v režii stranických sekretariátů. Politický publicista na rozdíl od stranického mediálního experta může a bývá kritický i ke straně či stranám, ke kterým má blíž, a dovede leccos ocenit i u vzdálenějších partnerů a protivníků.

Není tohle vše ale další zrada intelektuálů? To se těžko posoudí, protože při rychlé barbarizaci jazyka se význam výrazu „intelektuál“ vytratil a plynule se promísil s jinými významy. Intelektuálem není takzvaný duševní pracovník, protože každá práce je duševní. Víceméně každá práce je totiž otiskem člověka jakožto duševní bytosti do hmoty světa a povýšenost bílých límečků nad baraby a manuály by měla jednou skončit. Nemělo by se nám to plést s výrazivem minulého režimu, který vedle tříd dělníků a rolníků kladl vrstvu pracující inteligence. Dnes snad už slovo „inteligence“ dostalo původní význam, i když rozpačitě definovaný jako rozumová schopnost řešit nově vzniklé nebo obtížné situace; schopnost učit se ze zkušeností; schopnost přizpůsobit se; schopnost správného určení podstatných souvislostí a vztahů, pomocí nichž řešíme nové problémy a orientujeme se v nastalých situacích. A tou zjevně nedisponuje jen jedna společenská vrstva, která by podle této vlastnosti měla být označována.

Intelektuálem by člověk neměl být zván proto, že je vzdělancem.

Vzdělání, bereme-li tuto činnost v původním smyslu jako kultivaci, je sice víc, než vycvičení, vyškolení, dodání informaci, poskytnutí kompetencí, jak dnes módní říkat, ale to pořád činí člověka člověkem vzdělaným, ale ne intelektuálem. Role intelektuála v obvyklém smyslu toho slova je užší. Asi předpokládá vzdělanost, i když ne nutně mnoho písmenek před jménem a za jménem a mnoho diplomů v šuplíku. Odvážím se vymezení intelektuála jako toho, kdo dává přednost intelektu před mocí. Spěchám dodat, že volbu moci nezpochybňuji. Kdo chce něco prosadit, musí mít v rukou prostředky. A zdaleka ne každý držitel moci je lump, i když je na to vždy třeba dávat pozor, protože moc korumpuje snad více než slast a bohatství.

Stane-li se člověk politikem, nepřestane být vzdělancem. Někteří byli souběžně s politikou, pokud jim to čas dovolil, vědci nebo umělci. Ale intelektuály přestali být. Logika moci je jiná, než logika ducha. Mohou koexistovat, mohou snad spolupracovat, ale neobejdou se bez konfliktu. Václav Havel byl v jisté etapě svého života intelektuálem. Nic mu neubylo z jeho přirozené, třebaže mimoškolní erudice, ani z jeho nadání pracovat se slovem a postřehovat neobvyklé souvislosti. Ale od prvního okamžiku byl vedle toho, že snad kdesi v hloubi duše zůstal filosofujícím spisovatelem, také vrchním velitelem armády, policie, tajných služeb, mužem, který svým podpisem vrhal české vojáky do bojových operací, který v okamžicích, kdy mu to ústavy platné v době jeho dlouhého působení umožňovaly, přejímal iniciativu v mezistranických tahanicích. A byl v tom doma. Stalo se to jeho světem. Mezi svými undergroundovými přáteli ze západní Evropy a Ameriky už působil nepatřičně a i oni postupně poznali, že je bráškou těch, které doma nenáviděli.

Je-li politický publicista účastníkem politického dění, a zdá se, že to jinak není možné, přestává také být intelektuálem, pokud se jím snad cítí být? Je tato jeho role zpochybněna? Možná se pohybuje na nebezpečném rozhraní mezi mocensky uplatňovanou politikou, která přece jen není jen patočkovskou péčí o obec (tou je možná spíše státní správa), ale i válkou vedenou mírnějšími metodami, a rolí nepředpojatého pozorovatele a glosátora. Snad lze razit program angažovaného intelektuála. Intelektuála, který si přestal dělat iluze, že chladná objektivita je možná. Není ostatně, jak už bylo řečeno, plně uskutečnitelná ani v humanitních vědách. Intelektuála, který netají své sympatie, svou víru a naději, své obavy, který chválí a kritizuje, ale hranicí pro něj je jakákoli jiná moc než moc bezbranného slova.

Na úloze politického publicisty mne trápí to, že kolegové i čtenáři očekávají happy end. I když jinak mají dobrý vkus, doléhá i na ně estetika amerických mýdlových oper. V reálném životě mohou nastat smysluplné konce, ale vyladění do růžova při závěrečných akordech není povinné. Ano, věřím na možnost rozšíření demokracie z občanské i do sociálně-ekonomické oblasti, věřím na to v míře, jak se podaří lidi přesvědčit, že současná krize má východisko a není jim upalování nejslabších a jejich posílání do plynu. Že existuje demokratické východisko, které nakonec prospěje i politicky poraženým. Ale vůbec si nemyslím, že tím nastane ráj na zemi. Různé životní styly budou na sebe nepříjemně narážet. Budeme si i nadále chtít být blízko, ale budou nás od sebe vzdalovat různé bariéry času a prostoru, budeme narážet na fyzické i duševní překážky, budeme se zraňovat, příroda se nám bude dodatečně mstít za rány, které jsme jí dosud uštědřili a budeme umírat. Smrt nepřekoná politika, ale spočinutí v duchu a rozvoj ducha.

    Diskuse (2 příspěvky)
    AZ
    Alena Zemančíková
    September 5, 2011 v 22.54
    Vážený pane Štampachu,
    člověku trvá dlouho, než pochopí, že být intelektuálem je úděl, který s sebou nese i nutnost vyrovnat se s některými nedostupnostmi. Vy už jste si svoje zažil v oblasti, do níž nevidím, mám na mysli oblast bytelných struktur, s nimiž člověk buď musí umět nějak vycházet, nebo se musí zříci, chce-li "žít v pravdě" i jejich záštity.
    Moje zkušenost osoby skrz naskrz světské je ale podobná - několik let jsem nemohla pochopit, že mě v oborech, kterým rozumím a mám v nich prokazatelné výsledky, nechtějí do pozic, v nichž je možno mít vliv na chod těch institucí, na jejich obsahovou náplň a personální složení. Až při podrobném zkoumání nejen skutečnosti, ale i vlastních pocitů jdem dospěla k závěru, že ani sama o ty pozice tolik nestojím, ne tolik, abych se o ně ucházela i nepozvána. Dnes jsem si jistá, že příčinou je právě to, že člověk je intelektuál, že se nedokáže spojit s žádnou mocí ani se dát do jejích služeb. Ačkoliv mnohdy s myšlenkou souhlasí a rád ji podpoří. Možná je to i slabost, určitě nevýhoda, ale hlavně je to vlastnost, kterou když člověk odloží, přestává být intelktuálem.
    Někdy mám pocit,. že se okolí intelktuálů bojí, že se bojí nezávislého myšlení a proto bu´d mlčky (v lepším případě) chodí okolo, v horším případě útočí, shazuje, dělají z intelektuálů slabochy nebo veřejné nepřátele, nepraktické šílence, exkluzivní vyšinuté podivíny, nepoužitelné pro běžný život.
    Souhlasím s vámi, že službou moci (jakékoli, i té, s níž člověk sympatizuje) se intelektuál zpronevěřuje své nezávislosti a sloužit proto nedokáže. Přesto je tragické, že současná moc nezávislé intelektuály úplně ignoruje, nechce je ani za poradce, neradí se s filozofy, nevnímá umění. Je to samozřejmě pro společnost škoda, a největší neštěstí je v tom, co píšete ve svém textu na konci - že vlivem všch možných jiných než intelektuáních vlivů vymáháme na osudu happy end, který nemůžeme dostat ani za nic na světě. Jenže smlouva s happy endem je bláznovským cárem naší současnosti, v níž nebude mít vliv nikdo, kdo ji nepodepíše. Bohužel.
    Eva Hájková, penzistka
    September 6, 2011 v 5.29
    Možná ten falešný optimismus plyne právě ze skutečnosti, že doba je nad jiné vážná. Lidé tomu pocitu nechtějí propadnout úplně a tak se navzájem utěšují očekáváním happyendu, i když na něj nikdo nevěří. Pouze doufají, že to nebude nakonec "tak hrozné". Je to něco podobného jako tolikrát v DR diskutovaná politická korektnost, kterou se snažíme udržovat, abychom nesklouzli nakonec někam, kam jsme vůbec nechtěli.