člověku trvá dlouho, než pochopí, že být intelektuálem je úděl, který s sebou nese i nutnost vyrovnat se s některými nedostupnostmi. Vy už jste si svoje zažil v oblasti, do níž nevidím, mám na mysli oblast bytelných struktur, s nimiž člověk buď musí umět nějak vycházet, nebo se musí zříci, chce-li "žít v pravdě" i jejich záštity.
Moje zkušenost osoby skrz naskrz světské je ale podobná - několik let jsem nemohla pochopit, že mě v oborech, kterým rozumím a mám v nich prokazatelné výsledky, nechtějí do pozic, v nichž je možno mít vliv na chod těch institucí, na jejich obsahovou náplň a personální složení. Až při podrobném zkoumání nejen skutečnosti, ale i vlastních pocitů jdem dospěla k závěru, že ani sama o ty pozice tolik nestojím, ne tolik, abych se o ně ucházela i nepozvána. Dnes jsem si jistá, že příčinou je právě to, že člověk je intelektuál, že se nedokáže spojit s žádnou mocí ani se dát do jejích služeb. Ačkoliv mnohdy s myšlenkou souhlasí a rád ji podpoří. Možná je to i slabost, určitě nevýhoda, ale hlavně je to vlastnost, kterou když člověk odloží, přestává být intelktuálem.
Někdy mám pocit,. že se okolí intelktuálů bojí, že se bojí nezávislého myšlení a proto bu´d mlčky (v lepším případě) chodí okolo, v horším případě útočí, shazuje, dělají z intelektuálů slabochy nebo veřejné nepřátele, nepraktické šílence, exkluzivní vyšinuté podivíny, nepoužitelné pro běžný život.
Souhlasím s vámi, že službou moci (jakékoli, i té, s níž člověk sympatizuje) se intelektuál zpronevěřuje své nezávislosti a sloužit proto nedokáže. Přesto je tragické, že současná moc nezávislé intelektuály úplně ignoruje, nechce je ani za poradce, neradí se s filozofy, nevnímá umění. Je to samozřejmě pro společnost škoda, a největší neštěstí je v tom, co píšete ve svém textu na konci - že vlivem všch možných jiných než intelektuáních vlivů vymáháme na osudu happy end, který nemůžeme dostat ani za nic na světě. Jenže smlouva s happy endem je bláznovským cárem naší současnosti, v níž nebude mít vliv nikdo, kdo ji nepodepíše. Bohužel.