Co je úkolem politického publicisty aneb nesnadný pohled do zrcadla

Ivan Štampach

Na úloze politického publicisty autora trápí to, že kolegové i čtenáři očekávají happy end. I když jinak mají dobrý vkus, doléhá i na ně estetika amerických mýdlových oper.

Dříve jsem se tu i tam jako občan vyslovil, třeba i písemně, k otázkám, které můžeme označit za politické. Koneckonců každý smí a každý by měl aspoň jako volič uvažovat o tom, který politický program si zaslouží podporu, nebo jaká konkrétní politická opatření podpořit a jaká odmítnout. Je-li navíc někdo ochoten a schopen zformulovat několik souvislých vět, nic nebrání, aby nabídl spoluobčanům řešení, které pokládá za správné a odůvodnil to, aby diskutoval s jinými návrhy a vysvětlil, proč je pokládá za nepřijatelné.

Když mne šéfredaktor Deníku Referendum ve zrodu někdy na podzim předloňského roku požádal, abych psal každý týden sloupek do rubriky Názory, a když jsem to odsouhlasil, netušil jsem, do čeho jdu. Něco jsem si představoval, ale je to trochu jinak.

Jako člověku z takřečené akademické sféry mi záleželo na tom, jaký mé psaní bude mít vztah k vědě, která je spolu s výukou mým údělem v posledních dvou desetiletích. Mám kolegy politology a k těm se počítat nemohu. Politologii jsem nestudoval a politologickou odbornou literaturu (a literaturu z jejího blízkého sousedství, např. historickou nebo sociologickou) čtu jen příležitostně. Neumím dobře odlišit, co je politologie jako tvrdá věda a co politická filosofie. Tuto otázku jen mírně obměněnou znám z vlastního oboru, jímž je religionistika. Šlágrem nemalého počtu českých religionistů je prohlásit své zaujetí proti náboženství za neutralitu a jiné postoje prohlašovat za „kryptoteologické“. To si nevymýšlím. Zvláště z jednoho religionistického pracoviště už padlo těchto obvinění na adresu kolegů nemálo. Smířil jsem se s tím, když studuji tematiku náboženství jako kulturního fenoménu empaticky, s porozuměním, s respektem, a když usiluji o nesnadnou kombinaci participace a kritického odstupu, že nejsem všemi brán vážně.

×
Diskuse
AZ
September 5, 2011 v 22.54
Vážený pane Štampachu,
člověku trvá dlouho, než pochopí, že být intelektuálem je úděl, který s sebou nese i nutnost vyrovnat se s některými nedostupnostmi. Vy už jste si svoje zažil v oblasti, do níž nevidím, mám na mysli oblast bytelných struktur, s nimiž člověk buď musí umět nějak vycházet, nebo se musí zříci, chce-li "žít v pravdě" i jejich záštity.
Moje zkušenost osoby skrz naskrz světské je ale podobná - několik let jsem nemohla pochopit, že mě v oborech, kterým rozumím a mám v nich prokazatelné výsledky, nechtějí do pozic, v nichž je možno mít vliv na chod těch institucí, na jejich obsahovou náplň a personální složení. Až při podrobném zkoumání nejen skutečnosti, ale i vlastních pocitů jdem dospěla k závěru, že ani sama o ty pozice tolik nestojím, ne tolik, abych se o ně ucházela i nepozvána. Dnes jsem si jistá, že příčinou je právě to, že člověk je intelektuál, že se nedokáže spojit s žádnou mocí ani se dát do jejích služeb. Ačkoliv mnohdy s myšlenkou souhlasí a rád ji podpoří. Možná je to i slabost, určitě nevýhoda, ale hlavně je to vlastnost, kterou když člověk odloží, přestává být intelktuálem.
Někdy mám pocit,. že se okolí intelktuálů bojí, že se bojí nezávislého myšlení a proto bu´d mlčky (v lepším případě) chodí okolo, v horším případě útočí, shazuje, dělají z intelektuálů slabochy nebo veřejné nepřátele, nepraktické šílence, exkluzivní vyšinuté podivíny, nepoužitelné pro běžný život.
Souhlasím s vámi, že službou moci (jakékoli, i té, s níž člověk sympatizuje) se intelektuál zpronevěřuje své nezávislosti a sloužit proto nedokáže. Přesto je tragické, že současná moc nezávislé intelektuály úplně ignoruje, nechce je ani za poradce, neradí se s filozofy, nevnímá umění. Je to samozřejmě pro společnost škoda, a největší neštěstí je v tom, co píšete ve svém textu na konci - že vlivem všch možných jiných než intelektuáních vlivů vymáháme na osudu happy end, který nemůžeme dostat ani za nic na světě. Jenže smlouva s happy endem je bláznovským cárem naší současnosti, v níž nebude mít vliv nikdo, kdo ji nepodepíše. Bohužel.
September 6, 2011 v 5.29
Možná ten falešný optimismus plyne právě ze skutečnosti, že doba je nad jiné vážná. Lidé tomu pocitu nechtějí propadnout úplně a tak se navzájem utěšují očekáváním happyendu, i když na něj nikdo nevěří. Pouze doufají, že to nebude nakonec "tak hrozné". Je to něco podobného jako tolikrát v DR diskutovaná politická korektnost, kterou se snažíme udržovat, abychom nesklouzli nakonec někam, kam jsme vůbec nechtěli.