Třikrát o médiích
Lukáš JelínekJe podstatně snazší — a pro politiky to platí dvojnásob — hlasitě přemítat o novinářském aktivismu či přímo zlobování, než měnit kontext, v němž se média pohybují. Pro lepší a objektivnější zpravodajství je však potřeba něco dělat.
Sdělovací prostředky se stále častěji stávají nikoli pozorovateli, nýbrž přímými účastníky, ba hybateli politických dějů. Smysl to má u investigativních kauz, bez ohledu na pozdější nářky potrefených hus nad „novinářskými provokacemi“. V jakékoli jiné situaci je ale žurnalista aktivně zasahující do politiky — a zneužívající svého specifického postavení — zjev neprofesionální a nedůvěryhodný.
Minulé dny přinesly pár zajímavých příkladů. Tím spíš mrzí, že hromadnému výlovu malých ryb, v podstatě zpestřujících tuzemské vody, je věnována větší pozornost než okolo kroužícím žralokům.
Nezaslouženě to schytávají Hospodářské noviny, částečně též Respekt. Do posledních detailů ve svém zpravodajství mapují pražské povolební vyjednávání. V glosách a komentářích pak zřetelně vyjadřují názor, že nejvíce by voličské vůli po změně odpovídalo odstavení zkompromitované ODS od moci. Naopak zlý sen spatřují ve velké koalici občanských a sociálních demokratů. „Dienstbier ml. si myslel, že se má chovat jako čestný muž, což je pro angažmá v pražské politice ta vůbec nejméně upotřebitelná kvalifikace. Dienstbier je pryč, ČSSD může začít prosazovat své ,programové priority‘. U Hulinského s Březinou jsou nám jasné,“ napsal například po vystrnadění Jiřího Dienstbiera z vyjednávacího týmu Jindřich Šídlo.
A víte, proč se takto Hospodářské noviny (a Respekt) podle řady politikou žijících občanů chovají? No přece proto, že plní zadání svého majitele, Zdeňka Bakaly, sympatizanta TOP 09 a přítele Zdeňka Tůmy. Jak jinak, pokud nemá zrovna čas sedět u klávesnice a psát sám žlučovité texty, alespoň k tomu horkou linkou ponouká své zaměstnance…
Není pochyb o tom, že Zdeněk Bakala, temná postava českého kapitalismu, hraje nečistou hru s nájemníky bytů OKD. Vlastní vypovídací hodnotu mají také milióny sponzorsky rozdělené pravicovým stranám. Bakala však jako správný byznysmen určitě ví, že politické ovlivňování jím vlastněných titulů (beztak „samospádem“ inklinujících k liberální pravici) by mohlo být kontraproduktivní. V první řadě přece jde o inzerenty a čtenáře. Vykládejte to však u nás těm, kteří dodnes straší sudetoněmeckou lobby údajně zakuklenou v majitelích MF Dnes a Lidových novin!
Je věcí každého z nás, kterým novinovým titulem necháme ovlivňovat své postoje. Společným zájmem by však měla být kvalita médií veřejné služby.
Česká tisková kancelář vydala nedávno zprávu, v níž si zaspekulovala nad tím, pro kterého z uchazečů o post předsedy ČSSD je výhodnější přímá volba, a vykreslila konstrukci domnělé zákulisní dohody mezi hejtmanem Michalem Haškem a véčkařským ministrem Vítem Bártou. Spekulace, anonymní zdroje, nadto neznalost situace uvnitř sociální demokracie. A to vše v rámci standardního zpravodajského servisu. Zatímco deníkáři se horko těžko učí oddělovat zprávy od komentářů, ČTK kráčí opačným směrem. V „lepším“ případě za to může neschopnost zaplatit si kvalitní redaktory, v případě horším její politizace.
Ještě dál zašla Česká televize. Tradicí se již staly Otázky Václava Moravce vysílané z afghánského Lógaru. O víkendu jsme byli opět podrobeni masáži, jak že je nezbytná česká vojenská účast v této části světa. Zapojili se ministři zahraničí a obrany, armádní špičky i jeden krotký sociálnědemokratický senátor. Nechci zde nyní polemizovat o smyslu vojenské mise samotné. Nechápu však, proč veřejnoprávní televize dělá „píár“ tak politicky vyhraněnému projektu. Chápu, že debata o Afghánistánu z Kavčích hor by zaujala málokoho, kdežto přímý přenos z exotické země vyznívá dobrodružně. Ovšem už samotné improvizované studio v Lógaru působí manipulativně. Nemluvě o — omlouvám se za onen zprofanovaný výraz — „nevyváženosti“ debaty. Když už má být řeč o afghánské misi, čekal bych též účast politických odpůrců.
O tom, že jsem vůči České televizi nespravedlivý, by mne přesvědčily pouze brzké Otázky Václava Moravce z Kosova (na tomto exponovaném místě s řadou bezpečnostních a kulturních souvislostí máme také vojenské zastoupení) nebo třeba z Haiti, těžce zkoušené země v hledáčku hlavních světových televizí. Jistě, bylo by to drahé. A kolikpak stojí Českou televizi afghánské výlety? Nebo že by ČT ušetřila a o náklady se dělila s ministerstvem obrany? Tím by se však definitivně přiblížila roli státní televize vysílající na objednávku vládnoucích politických špiček.
Ozvaly se už hlasy vyzývající k bojkotu koncesionářských poplatků. To je hloupost: podfinancovaná televize je zralá na zestátnění a následnou privatizaci. Potom si o objektivitě zpravodajství a publicistiky budeme teprv moci nechat zdát. Řešením televizních potíží není změna vlastníka, ale důsledná kontrola. Selhává-li i ona, je třeba upravit legislativu a najít radní odpovědné a kvalifikované.
Je podstatně snazší — a pro politiky to platí dvojnásob — hlasitě přemítat o novinářském aktivismu či přímo zlobování, než měnit kontext, v němž se média pohybují. Pakliže se ale nemáme stát bezmocnou obětí manipulací, musíme zanechat hospodských řečí a začít důsledně využívat mechanismy formující a hlídající veřejnou službu, jež je nám poskytována.
Rada Českého rozhlasu je ovšem už několik měsíců nekompletní a v parlamentu zřejmě není síla ani velké nadšení ji konečně dovolit. I to svědčí o tom, jaký zájem mají politikové na existenci veřejnoprávních médií.
Tedy znovu: není-li divák spokojen s prací České televize a její objektivitou, má se obracet na Radu České televize. Podobně to platí o rozhlase nebo o ČTK. Nebo jsou ještě jiné možnosti?
Jo a nehynoucí umělecko-strategický l zážitek byl K.Schwarzenberský v přilbici.
... jinou, ač související otázkou je, zda bychom si spíš neměli zvykat, že některé média píší s tím ideopolitickým předporozuměním a jiná zase s jiným.