Před téměř dvěma týdny to byly články Petra Hampla a Tomia Okamury, kterým se za využívání minimálně problematických zjištění sociologa Murrayho ohledně vlivu sociálního zabezpečení na rozvoj chudoby a nezaměstnanosti dostalo zasloužené kritiky (například zde nebo zde), minulý týden zase vyšlo najevo, že poměrně důležitá studie harvardských ekonomů Carmen Reinhart a Kena Rogoffa, o kterou se opíraly politiky šetření a škrtů, stojí na nepřesných výpočtech. Expertní vědění, a to i to společenskovědní, představuje poměrně důležitý argument v politických debatách. Tváří se neutrálně, objektivně, systematicky a vůbec tak nějak, jako by existovalo mimo svět laiků nebo spíš nad tímto světem. V tom tkví určité nebezpečí, jak pro společnost, tak pro vědu a expertní vědění samotné.

„Neutralita“ společenských věd

Možná je to nepříjemnou zkušeností české společnosti s velmi úzkým vztahem politiky a vědeckosti, kterou se zaštiťoval minulý režim, ale o společenské situovanosti nebo dokonce možné angažovanosti společensko-vědního poznání se v české společnosti příliš nemluví. Nikoliv nesmělé pokusy o diskusi o veřejném významu společenských věd tu pochopitelně jsou - krásným příkladem je kniha socioložky Terezy Stöckelové s poetickým názvem Nebezpečné známosti, která se vztahem společenských věd a společnosti zabývá, nebo aktuální číslo Sociologického časopisu věnované veřejné sociologii.

Je to právě Stöckelová, která ve své publikaci poměrně přesně analyzuje na příkladu ekonomie postavení společenských věd v české společnosti. Toto postavení, a u mnohých i sebeporozumění, by se dalo charakterizovat jako objektivistické, neutrální a rozhodně nijak výrazně ovlivněné sociální zkušeností nebo kontextem, ve kterém daný vědec žil a žije. V tomto uchopení i poptávce po expertním vědění jako nástroji řízení státu, které je v jisté části české společnosti velmi aktuální a žádané, se zrcadlí právě absence reflexe hodnotové zakotvenosti vědeckého bádání. Ta se projektuje už jen do otázek, které si společenský vědec klade (a považuje je tedy za důležité jak pro vědu, tak pro společnost), ale i přístupů, které k řešení těchto otázek používá. Jak konstatoval jeden můj nejmenovaný vyučující: „Abyste mohli zkoumat sociální hnutí, musíte být minimálně liberální pluralista.“

Nevykládáme, měníme

Společenské vědy společenskou realitu nejen vykládají, ale to jisté míry také ovlivňují nebo napomáhají její proměně. Koneckonců právě studie Carmen Reinhart a Kena Rogoffa určitě představovala důležitý argument v celém pokrizovém škrtacím běsnění. V českém kontextu není od věci připomenout metodologicky kontroverzní studii Petra Matějů a jeho týmu, která měla na úkol vědecky podpořit připravovanou reformu terciárního vzdělávání velmi pochybným přenesením důsledků, jaké mělo zavedení školného v Nizozemsku, do České republiky. Jenže co se stane, když pod rouškou „prokázaných vědeckých výsledků“ dochází k politickým krokům a změnám, které neutrální a pro všechny dobré být prostě a jednoduše nemůžou? Nepřiznávaná falešná neutralita vědeckého poznání může být právě tady poměrně nebezpečná, neboť slouží jako autoritativní argument. Do rukou vědce to dává pochopitelně také určitou moc, se kterou může naložit skutečně velmi různým způsobem.

Angažovanost společenských věd není sama o sobě zavrženíhodná, ba naopak. Společenské vědy, pokud se snaží vyzývat a kriticky reflektovat realitu (i když, pochopitelně, i ono vymezení předmětu kritiky není a nemůže být neutrální a odmyslet samotnou pozici vědce či vědkyně v sociálním poli je rovněž nemožné), mohou zajímavým způsobem přispívat k pluralitě pohledů na společnost jako takovou. Důležitá ale je právě sebereflexe, která si plně uvědomuje fakt, že věda jako taková není společnosti vnější, ale je její součástí. „Nevýhodou“ této přiznané reflexe je pochopitelně ztráta jisté části moci a autoritativní pozice, kterou vědecké poznání může mít.