Argumentace zdůvodňující škrty leží v ruinách. Ukázalo se, že harvardští ekonomové Carmen Reinhartová a Ken Rogoff, kteří jako první přišli s tezí, že příliš velký poměr státního dluhu k HDP vždy nevyhnutelně vede k ekonomickému úpadku — a kteří tuto tezi vehementně prosazovali v době Rogoffova působení ve funkci vrchního ekonoma Mezinárodního měnového fondu —, celou svou argumentaci opírali o výpočetní chybu.

Dnes tak již víme, že základní teoretické předpoklady, z nichž vychází celá doktrína škrtů, byly mylné. Ve skutečnosti nedisponujeme ničím, co by dokazovalo, že vysoká míra veřejného dluhu nutně vede k hospodářské recesi.

Můžeme tedy čekat změnu politiky? Budou se nám o překot omlouvat politici, kteří posledních několik let strávili tím, že vysvětlovali postiženým penzistům, proč už nemohou cestovat zdarma, a chudým studentům, proč si mají odpustit vzdělání? To se nejeví příliš pravděpodobné. Konec konců jak jsem spolu s mnoha kolegy od počátku tvrdil, škrty nikdy nebyly koncipovány jako ekonomická politika, nýbrž jako morální imperativ.

Mluvíme tu o politice zločinu a trestu, hříchu a pokání. Pravdou je, že nikdy nebylo tak docela jasné, v čem měl spočívat původní hřích: patrně se jednalo o určitou kombinaci daňových úniků, lenosti, zneužívání sociálních dávek a zvolení neodpovědných politiků. Ale v obecnějším smyslu slova se nám sdělovalo, že naše vina spočívá v touze po sociálních jistotách, lidských pracovních podmínkách, důchodech, sociální a ekonomické demokracii.

Moralizování o dluzích se prokázalo jako podivuhodně účinná politika. Ukazuje se, že skvěle poslouží, ať už ji uchopíte z jakéhokoli konce. Jako fiskální sadismus: nizozemští a němečtí voliči skutečně věří tomu, že řečtí, španělští a irští občané jsou kolektivně vinni, dopustili se „hříchu zadluženosti“, a tak přislibují podporu politikům, kteří jsou odhodláni je za to potrestat. Anebo jako fiskální masochismus: příslušníci britské střední vrstvy jsou skutečně ochotni volit kandidáty, kteří jim vyprávějí, že vláda hýřila, že si proto musejí utáhnout opasky, a ač to bude těžké, je to oběť, kterou mohou všichni přinést pro blaho svých vnoučat.

Politici si vybírají ekonomické teorie, které jim poskytují odborně vyhlížející závěry, podporující prosazovaná opatření. Jejich autoři jako Rogoff bývají uctíváni jako orákulum, ale nikdo už si nedá práci, aby si ověřil, zda jim vůbec sedí čísla.

A pokud bylo zapotřebí podat důkaz, že teorie se vybírají podle toho, jak mohou posloužit politickým záměrům, stačí se podívat na způsob, jímž politici reagují na ekonomy, kteří se osmělili nadhodit, že celý tento moralizující rámec není zapotřebí, či dokonce podotknout, že tu mohou být řešení, jež neobnášejí tak hroznou míru lidského trápení.

Ještě předtím, než jsme se dověděli, že studie Reinhartové a Rogoffa byla prostě mylná, mnozí upozorňovali na to, že jejich historický rozbor nečiní rozdílu mezi účinky dluhů v zemích jako Spojené státy či Japonsko, které vydávají vlastní měnu, a tudíž mají své dluhy vyjádřeny v ní, a zeměmi jako Řecko či Německo, které svou vlastní měnu nemají. Jenomže skutečné řešení krize evropských dluhopisů podle názorů mnohých spočívá právě v této distinkci.

Proč je Japonsko v jiné situaci nežli Španělsko a Itálie? Má jeden z nejvyšších veřejných dluhů v poměru k HDP (například dvojnásobně vysoký oproti Irsku), a běžně se o něm mluví v časopisech typu The Economist jako o zářném příkladu ekonomického zoufalce, anebo přinejmenším jako o výstavním vzoru toho, jak moderní ekonomiku rozhodně neřídit.

Přesto Japonsko vůbec nemá potíže dostat se k penězům. Úrok na jejich desetileté dluhopisy zůstává pod jedním procentem. Proč? Poněvadž se nikdo neobává, že by jim hrozil bankrot. Každý ví, že když bude nejhůř, japonská vláda prostě nechá natisknout nějaké další peníze. A japonské peníze budou mít svou cenu tak dlouho, dokud se po nich budou poptávat lidé, kteří v nich musí platit japonské daně.

A přesně toto je věc, kterou Irsko, Španělsko, či kterákoli z dalších zemí jižního pásu eurozóny udělat nemohou. Poněvadž eura může natisknout jen Německem ovládaná Evropská centrální banka, investoři se bojí, že Irsko zbankrotuje a jeho dluhopisy mají tomu odpovídající úrok. A tak vzniká bludný kruh škrtů.

Čím více musejí vlády vydávat na úrokové sazby, tím více musejí škrtit veřejné rozpočty, propouštět zaměstnance, a tím také ekonomika hubne, a s ní i daňová základna, což opět snižuje vládní příjmy, a tudíž zvyšuje hrozbu bankrotu. Takže nakonec jsou političtí reprezentanti věřitelů nuceni nabídnout „záchranné balíčky“, přičemž vlastně říkají, že pokud je hříšná země ochotna dostatečně ztrestat své staré a nemocné obyvatele a rozdrtit sny dostatečného počtu své mládeže, postarají se o to, že nezbankrotuje.

Warren Mosler a Philip Pilkington jsou dva z ekonomů, kteří přemýšlejí mimo rámec spoutaný rogoffovskou škrtací teorií. Patří k moderní škole monetaristů, kteří vycházejí z toho, jak se peníze skutečně chovají, namísto svých představ o tom, jak by se chovat měly. Na tomto základě přesvědčivě ukazují, že kdybychom se soustředili na základní otázku tvorby peněz, snadno bychom zjistili, že nic z toho, co nyní tropíme, by vůbec nebylo zapotřebí. V součinnosti s Levyho Institutem na Bardově vysoké škole navrhují důmyslné a elegantní řešení krize evropských dluhopisů.

Proč — řekněme například — irské dluhopisy prostě nedovybavit trochou právnického jazyka, takže v případě bankrotu by ony samy mohly být použity k placení irských daní? Investorům by se dostalo jistoty, že jejich dluhopisy si uchovají „cenu peněz“ i v nejhorším z možných případů, poněvadž, i kdyby nepodnikali v Irsku a nepotřebovali platit irské daně, mohli by je prodat někomu, kdo potřebuje. Jakmile by investoři pochopili nové podmínky, úrokové sazby by spadly ze současných čtyř až pěti procent na jedno až dvě procenta, a kruh škrtů by se prolomil.

Proč se to nepodařilo prosadit? Když se návrh v květnu 2012 objevil v irském parlamentu, ministr financí Michael Noonan ho bez jakýchkoli promyšlených argumentů odmítl (tvrdil, že přijetí plánu by znamenalo zvýhodnění vlastníků některých dluhopisů oproti jiným: přitom vztažení stejného právního statusu na již vydané dluhopisy, případně jejich výměna, by bylo maličkostí). A nikdo tak nechápe, oč mu doopravdy šlo; snad za tím byl jen instinktivní byrokratický strach z neznámého.

Dokonce se zdá, že uskutečnění takového plánu by vůbec nikomu nemohlo ublížit. Investoři by byli šťastní. Občanstvu by se ulevilo. Konečně by nebylo proč dál škrtat. Možná by to nevyřešilo všechny potíže Řecka, kde je — řekněme to mírně — výběr daní méně spolehlivý, takže by zde krize nepominula zcela. Ale v každém případě by to přineslo řadu blahodárných účinků.

Pokud o tom politici odmítají vůbec jen uvažovat, jak posud činí, těžko za tím hledat cokoli sofistikovanějšího než prostou neochotu uznat, že veliké morální drama moderní doby nevzniklo z žádných vážnějších příčin, než kvůli špatné teorii opřené o chybná data.

Článek There's no need for all this economic sadomasochism vyšel 21. dubna v deníku The Guardian. V Deníku Referendum jej zveřejňujeme se svolením autora. Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice. Přeložil Jakub Patočka