Podstupovat všechen ten ekonomický sadomasochismus není proč

David Graeber

Ukázalo se, že základní teoretická práce, o kterou se opírá ekonomická doktrína škrtů, stojí na výpočetní chybě. Dočkáme se omluv politiků a odpovídajících změn v řízení ekonomiky?

Argumentace zdůvodňující škrty leží v ruinách. Ukázalo se, že harvardští ekonomové Carmen Reinhartová a Ken Rogoff, kteří jako první přišli s tezí, že příliš velký poměr státního dluhu k HDP vždy nevyhnutelně vede k ekonomickému úpadku — a kteří tuto tezi vehementně prosazovali v době Rogoffova působení ve funkci vrchního ekonoma Mezinárodního měnového fondu —, celou svou argumentaci opírali o výpočetní chybu.

Dnes tak již víme, že základní teoretické předpoklady, z nichž vychází celá doktrína škrtů, byly mylné. Ve skutečnosti nedisponujeme ničím, co by dokazovalo, že vysoká míra veřejného dluhu nutně vede k hospodářské recesi.

Můžeme tedy čekat změnu politiky? Budou se nám o překot omlouvat politici, kteří posledních několik let strávili tím, že vysvětlovali postiženým penzistům, proč už nemohou cestovat zdarma, a chudým studentům, proč si mají odpustit vzdělání? To se nejeví příliš pravděpodobné. Konec konců jak jsem spolu s mnoha kolegy od počátku tvrdil, škrty nikdy nebyly koncipovány jako ekonomická politika, nýbrž jako morální imperativ.

Mluvíme tu o politice zločinu a trestu, hříchu a pokání. Pravdou je, že nikdy nebylo tak docela jasné, v čem měl spočívat původní hřích: patrně se jednalo o určitou kombinaci daňových úniků, lenosti, zneužívání sociálních dávek a zvolení neodpovědných politiků. Ale v obecnějším smyslu slova se nám sdělovalo, že naše vina spočívá v touze po sociálních jistotách, lidských pracovních podmínkách, důchodech, sociální a ekonomické demokracii.

Moralizování o dluzích se prokázalo jako podivuhodně účinná politika. Ukazuje se, že skvěle poslouží, ať už ji uchopíte z jakéhokoli konce. Jako fiskální sadismus: nizozemští a němečtí voliči skutečně věří tomu, že řečtí, španělští a irští občané jsou kolektivně vinni, dopustili se „hříchu zadluženosti“, a tak přislibují podporu politikům, kteří jsou odhodláni je za to potrestat. Anebo jako fiskální masochismus: příslušníci britské střední vrstvy jsou skutečně ochotni volit kandidáty, kteří jim vyprávějí, že vláda hýřila, že si proto musejí utáhnout opasky, a ač to bude těžké, je to oběť, kterou mohou všichni přinést pro blaho svých vnoučat.

×
Diskuse
MT
April 24, 2013 v 11.33

Masochismem se škrtání stává zejména, když se fiskální multiplikátor pohybuje kolem jedničky a nad ní - což je dnes spíš pravidlem než výjimkou.

A Starý vyspělý svět je kapitálově saturovaný dost.
Vždycky je nějaké poprve a naposledy.

Fiskální multiplikátory budou asi už obecně vysoké trvaleji i kdyby se pomyslná dolní, tedy ta horizontální čárka pomyslného "L" "vlnila" ...

... protože jiný druh hospodářského cyklu nás asi dlouho (pořád?) nečeká ...