Finanční krize, o níž se mluví s podobně nemístným fatalismem jako o velikonočních mrazech, udeřila na Kypru. Jelikož nejlepší vysvětlení tamějších událostí, které dokáže český postsovětský tisk nabídnout, je, že za to mohou kyperští komunisté, což už snad nedokážou strávit ani jeho poslední oddaní čtenáři, musíme počítat s tím, že protievropské nálady se tu zase o něco posílí.

Timothy Garton Ash v Guardianu hodnotí jako určitý pokrok uplynulého století, že obyvatelé evropských zemí nesvádějí své trable na židy, muslimy či zednáře, ale spirála stupňujících se evropských resentimentů si vybírá své terče o něco racionálněji: v Řecku Němce, v Německu Řeky. Ale ani on jako hluboký znalec evropských poměrů nedokáže — v textu jinak v řadě ohledů pronikavém — nakonec nabídnout jiné východisko, než v podstatě montypythonovskou tezi: potřebují-li Evropané na někoho svést své trable, proč ne nás, na Brity? Jsou na to prý zvyklí.

Chytneme-li současnou evropskou debatu za realističtější konec, smutná pravda je taková, že Evropská unie dnes slouží takřka ve všech evropských politických prostředích, ba i pro většinu evropských sdělovacích prostředků jako vhodný a neobyčejně tichý fackovací panák. Cokoli zbabrá domácí politika, od zemědělství, přes energetiku až po finanční regulace, vždycky se najde dost rozumbradů, kteří s gustem vysvětlí, že za to může Brusel.

A když životem unavení editoři vysátých, na dřeň osekaných, a tudíž reálného zahraničního zpravodajství již dávno zbavených médií nevědí kudy kam, štěstím bez sebe vyjdou vstříc popleteným pseudovlastencům, divoce rozhořčeným z toho, že se náhražkám vyvinutým — mimochodem za jindy tak hanobeného socialismu — zdejším chemicko-potravinářským průmyslem díky Evropskou unií garantovanému civilizačnímu pokroku v ochraně spotřebitele nemůže už říkat máslo nebo rum. Nemluvě o zakřivených banánech či okurkách, o nichž se tu vyprávějí skazky v jiné všem vlastencům drahé tradici Barona Prášila.