Minulý čtvrtek (6. 12., pozn. red.) poslala vláda do Sejmu návrh zákona, kterým se ratifikuje fiskální smlouva. Vše ukazuje, že smlouva ratifikována bude. Proti chtějí hlasovat pouze Právo a spravedlnost a Solidární Polsko, hlasy Občanské platformy, Polské lidové strany, Svazu demokratické levice a Hnutí Palikota dají dohromady mnohem víc než bezpečnou většinu. A přece je trvající debata nad smlouvou něčím víc než parlamentním rituálem. Když se zaposloucháme do hlasů z různých stran, můžeme si všimnout, kde se ocitla naše debata o Evropě. Fiskální smlouva totiž přinesla reakce, které můžeme považovat za příznak hlubších trendů.

Přehled postojů začněme zprava. Poslanec Práva a spravedlnosti Krzysztof Szczerski přesvědčoval, že fiskální smlouva je „skutečné zlo pro Evropu, psaná pod tlakem krize, ratingových agentur a bank“. Stojí za to se zamyslet nad tím, že pohled, který ve většině zemí zastupují levicové strany, a to nejenom ty radikální (ještě nedávno to byl leitmotiv volební kampaně Françoise Hollanda), v Polsku můžeme slyšet jen z pravice. Ještě větší pozornost si ale zaslouží struktura argumentace, kterou pravicový poslanec použil. Předsunul vyjádření starosti o dobro Evropy, a až pak přešel k tématům skutečně spojeným se svou stranou — obraně polských zájmů a obraně důstojnosti.

Můžeme to samozřejmě považovat za rétorickou figuru. Tak či onak je to ale dobrá příležitost k otázce, co se stalo v Polsku s euroskepticismem. V době přístupového referenda spor o to, zda vstoupit nebo nevstoupit do Evropské unie, vyvolával politické vášně. V Sejmu byly po léta přítomny strany, které své politické vystupování stavěly do velké míry na nedůvěře k evropské integraci — Liga polských rodin a Sebeobrana. Evropské volby v roce 2009 ukázaly, že v Polsku už důrazně euroskeptické strany nejsou potřeba. Posuny na politické scéně tak ukazují změny v emocích a ve zkušenostech polské společnosti.

Po vstupu Polska do Unie většina z nás přímo nebo nepřímo pocítila dobrodiní unijních fondů i usnadněného pohybu za prací. V době krize Evropa, i když tu krizi sama zakouší, dává přese všechno nějakou stabilitu a pocit, že nejsme se svými problémy sami. To vytváří podmínky, když ne k nadšení, tak v každém případě k vlídnému souhlasu. Tato atmosféra má křehký základ. Kdyby se pramen fondů někdy ztenčil, tak se i postoje lidí začnou znovu měnit. Tady a teď je to ale reálný prvek, se kterým musejí počítat politici všech odstínů.

Výsledkem je zvláštní situace. Pravicové strany (Právo a spravedlnost a Solidární Polsko) pravidelně předvádějí více nebo méně teatrální euroskepticismus, ale zároveň dobře vědí, že bez unijních fondů a geopolitické stability zajišťované stabilitou unijních struktur by dnes Polsko bylo ve vážných potížích. Když se podíváme na politiku, kterou ve skutečnosti prováděli nebo provádějí, objevuje se věrohodná vize Evropy: mezivládní spíše než společné, solidární v tom smyslu, v jakém solidarita znamená fondy pro Polsko, a zároveň opřené o minimalistické chápání lidských práv (bez práv sexuálních menšin, práv zaměstnanců nebo reprodukčních práv žen) a bez ekologie.