Minulý čtvrtek (6. 12., pozn. red.) poslala vláda do Sejmu návrh zákona, kterým se ratifikuje fiskální smlouva. Vše ukazuje, že smlouva ratifikována bude. Proti chtějí hlasovat pouze Právo a spravedlnost a Solidární Polsko, hlasy Občanské platformy, Polské lidové strany, Svazu demokratické levice a Hnutí Palikota dají dohromady mnohem víc než bezpečnou většinu. A přece je trvající debata nad smlouvou něčím víc než parlamentním rituálem. Když se zaposloucháme do hlasů z různých stran, můžeme si všimnout, kde se ocitla naše debata o Evropě. Fiskální smlouva totiž přinesla reakce, které můžeme považovat za příznak hlubších trendů.

Přehled postojů začněme zprava. Poslanec Práva a spravedlnosti Krzysztof Szczerski přesvědčoval, že fiskální smlouva je „skutečné zlo pro Evropu, psaná pod tlakem krize, ratingových agentur a bank“. Stojí za to se zamyslet nad tím, že pohled, který ve většině zemí zastupují levicové strany, a to nejenom ty radikální (ještě nedávno to byl leitmotiv volební kampaně Françoise Hollanda), v Polsku můžeme slyšet jen z pravice. Ještě větší pozornost si ale zaslouží struktura argumentace, kterou pravicový poslanec použil. Předsunul vyjádření starosti o dobro Evropy, a až pak přešel k tématům skutečně spojeným se svou stranou — obraně polských zájmů a obraně důstojnosti.

Můžeme to samozřejmě považovat za rétorickou figuru. Tak či onak je to ale dobrá příležitost k otázce, co se stalo v Polsku s euroskepticismem. V době přístupového referenda spor o to, zda vstoupit nebo nevstoupit do Evropské unie, vyvolával politické vášně. V Sejmu byly po léta přítomny strany, které své politické vystupování stavěly do velké míry na nedůvěře k evropské integraci — Liga polských rodin a Sebeobrana. Evropské volby v roce 2009 ukázaly, že v Polsku už důrazně euroskeptické strany nejsou potřeba. Posuny na politické scéně tak ukazují změny v emocích a ve zkušenostech polské společnosti.

Po vstupu Polska do Unie většina z nás přímo nebo nepřímo pocítila dobrodiní unijních fondů i usnadněného pohybu za prací. V době krize Evropa, i když tu krizi sama zakouší, dává přese všechno nějakou stabilitu a pocit, že nejsme se svými problémy sami. To vytváří podmínky, když ne k nadšení, tak v každém případě k vlídnému souhlasu. Tato atmosféra má křehký základ. Kdyby se pramen fondů někdy ztenčil, tak se i postoje lidí začnou znovu měnit. Tady a teď je to ale reálný prvek, se kterým musejí počítat politici všech odstínů.

Výsledkem je zvláštní situace. Pravicové strany (Právo a spravedlnost a Solidární Polsko) pravidelně předvádějí více nebo méně teatrální euroskepticismus, ale zároveň dobře vědí, že bez unijních fondů a geopolitické stability zajišťované stabilitou unijních struktur by dnes Polsko bylo ve vážných potížích. Když se podíváme na politiku, kterou ve skutečnosti prováděli nebo provádějí, objevuje se věrohodná vize Evropy: mezivládní spíše než společné, solidární v tom smyslu, v jakém solidarita znamená fondy pro Polsko, a zároveň opřené o minimalistické chápání lidských práv (bez práv sexuálních menšin, práv zaměstnanců nebo reprodukčních práv žen) a bez ekologie.

Největší starost Práva a spravedlnosti, pokud jde o evropskou politiku, spočívá v tom, že právě takovou představu realizuje Občanská platforma. To je další důvod pro suverenistická gesta. Nejenom, že si tak udržují loajalitu euroskeptické části vlastních voličů, ale také jim to umožňuje rétoricky se odlišit od vládnoucí strany.

Diskuse o fiskální smlouvě říká důležité věci také o Občanské platformě. Když argumentoval ve prospěch fiskální smlouvy, vyvolával premiér Donald Tusk pocit, jako kdyby to byl současně dokument bez většího významu (který nezakládá pro Polsko „žádné — podtrhuji žádné — povinnosti, dokud se Polsko nestane členem eurozóny“) a zároveň nesmírně důležitý, na kterém záleží „udržení Polska v centru Evropy“).

Je doopravdy zarážející, že právě fiskální smlouva má Polsku zaručovat příslušnost „k centru Evropy“. Je na místě připomenout, že během vlád Občanské platformy stále zůstáváme mimo skupinu 25 států Unie, které přijaly Chartu základních práv — i když vzdát se hanebného „britského protokolu“ se nezdá být nějakou velkou výzvou. Polsko se také nachází mezi zeměmi, které se staví proti připravovanému evropskému nařízení, které by upravovalo majetková práva lidí z partnerských svazků uzavřených obyvateli různých zemí. Náměstek ministra spravedlnosti Michał Królikowski řekl evropským kolegům (chtěl bych vidět jejich kyselé výrazy), že polská ústava nařizuje „podporu manželství“.

Nepřidali jsme se také do skupiny jedenácti členských zemí, které navázali „posílenou spolupráci“, aby zavedly daň z finančních transakcí — řešení, které by opravdu posunulo evropský projekt dopředu. Místo toho, abychom se objevili v této jedenáctce, zároveň s mj. Německem a Francií, připojilo se Polsko k pětičlennému táboru jeho protivníků. To je dost zvláštní představa bytí „v centru Evropy“.

O tom, jak Občanská platforma posiluje Evropu a místo Polska v Evropě, nejlépe svědčí fakt, že Polsko zůstává jedinou zemí Evropy, která důsledně odporuje provádění ambiciózní společné politiky ke klimatické krizi. To znamená, že jsme se nepřipojili k 26 zemím, které jsou připraveny takovou politiku provádět. Naposled to bylo vidět o víkendu během klimatického summitu v Dauhá. Zástupci 27 států Unie museli na delší čas opustit plenární zasedání, protože Polsko zastupující ministr Martin Korolec se začal vyvazovat z dřívějších dohod.

Sledoval jsem průběh jednání na twitteru. V jedné chvíli se objevila informace, že Polsko neuznává za platnou vzájemnou koordinaci (s dalšími státy EU, pozn. red.), protože naši zástupci správně nerozuměli některé drobným písmem napsané klauzuli. Twitter v té chvíli začal debatovat, zda Poláci opravdu neumějí číst dokumenty s porozuměním, nebo jestli se jenom hloupě vymlouvají (nechávám na čtenáři, která interpretace je pro naši zemi vlídnější).

Na argumentu, že ratifikace fiskální smlouvy Polsku usnadní být tam, kde se bude rozhodovat o osudu Evropy, něco je. Ale postoj vlády k evropským standardům lidských práv, ekologii, registrovanému partnerství nebo dani z finančních transakcí nutí pochybovat o upřímnosti takového argumentu. A především neposiluje důvěru, že by představitelé Polska mohli do takové debaty přinést konstruktivní vklad…

Třeba by ale šanci na pozitivní příspěvek Polska Evropě přinesla změna vlády? A tak přicházíme k levé straně současného Sejmu. Zde se setkáváme nejen s podporou fiskální smlouvy, ale přímo s nadšením. Pokud Občanská platforma měla o fiskální smlouvě nějaké pochyby — hned po jejím oznámení o ní ministr financí Jacek Rostowski hovořil poměrně skepticky. Ve Svazu demokratické levice ani v Hnutí Palikota místo na pochybnosti není. Palikot hned zaútočil na Právo a spravedlnost, když mu předhodil, že chce „zničit Evropu“, Miller po něm zaútočil na Občanskou platformu výtkou vládě, že nepředložila harmonogram přijetí eura.

Nadšení parlamentní levice, i kdyby bylo upřímné, je popravdě stejně teatrální jako pravicový skepticismus. Jak Hnutí Palikota, tak SLD vyznávají imitační proevropskost, a místo Polska v Evropě definují podle pravidla „kopíruj-vlož“.

Ve většině států Evropy se na levici vede živá a inspirativní debata. Přou se mezi sebou levicoví federalisté, levicoví euroskeptici nebo zastánci a zastánkyně postoje, který bychom mohli nazvat „alterfederalismem“, hlásící se k Evropě sociální a radikálně demokratické. Stojí za to i v Polsku začít takovou debatu, poněvadž bez rozdílu v názorech neexistuje intelektuální život a bez intelektuálního života se politika mění v od života odtržené divadlo.

V Deníku Referendum vychází článek Kto naprawdę jest „w centrum Europy”? v rámci projektu Evropa a my ve spolupráci se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

Přeložil Patrik Eichler.

Adam Ostolski (1978), sociolog, filozof a překladatel. Člen Krytyky Polityczna a politik polské politické strany Zelení 2004. Přednáší na Varšavské lékařské universitě.