Jan Rychlík je jedním z mála veřejných intelektuálů mezi českými historiky. Přednáší na pražské Filozofické fakultě. Věnuje se dějinám česko-slovenských vztahů a jihovýchodní Evropy. Jeho přednášky bývají suché v jednoznačnosti svých závěrů a až nepříjemně přesvědčivé, když popisují pragmatismus reálpolitiky.

Na konci srpna vyšel v Právu Rychlíkův komentář „Rozpad EU by byl obrovskou katastrofou“. Reaguje v něm na slova Václava Klause, podle kterého by rozpad EU mohl proběhnout podobně klidně jako rozpad Československa před dvaceti lety.

Rychlík odpovídá, že rozdělení Československa podle něj zabránit nešlo — určitě ne dlouhodobě. Že ale i přes svůj „relativně hladký průběh (…) přineslo pro Václava Klause těžko představitelné komplikace desetitisícům lidí, kteří s ohledem na místo svého narození a místo pobytu náhle měli problémy se svým státním občanstvím, zaměstnáním, studiem na vysokých školách, majetkovými nároky na území druhé republiky a bůhví čím ještě“. Citlivost rozdělení státu dokládají třeba i čtyřleté třenice kolem příslušnosti osady U Sabotů. Ty se táhly, přestože nešlo o místo nijak strategicky významné ani početně osídlené.

Že problémy s životem ve druhém státě více méně zmizely, upozorňuje Rychlík, je dáno společným členství České a Slovenské republiky v Evropské unii. Pokojné rozdělení státu bylo možné díky perspektivě tohoto společného členství. A všechny problémy, které měli občané obou států (v administrativě, obchodu, překračování hranic ad.) by vyvstaly znovu, pokud by jeden nebo oba naše státy z EU odešly, nebo kdyby se EU rozpadla. „Rozpadne-li se EU, dodává Rychlík, „pak už opět nebude jedno, komu patří Alsasko-Lotrinsko či Jižní Tyrolsko.“

Ve svém článku Rychlík také správně upozorňuje, že ekonomická spolupráce je politické rozhodnutí. Pokud dnes (nejen) Klausovská pravice říká, že nechce doplácet na Řecko, Španělsko nebo bruselské úředníky, tak dokazuje, že se s projektem Evropské unie neztotožňuje. Nic tím ale neříká o kvalitě evropského projektu.

„Dnešní Česká republika se vůči evropským mocnostem chová v podstatě stejně, jako se chovala slovenská reprezentace vůči Československu. To, co je společné, chápe jako nepřátelské,“ říká Rychlík zase v sobotních Lidových novinách v rozhovoru s Petrem Zídkem. A dodává: „V každém moderním státě se musí peníze přerozdělovat přes státní rozpočet, to jinak nejde. První, kdo přišel s myšlenkou, že někdo na někoho doplácí, a předložil idiotský nápad, že si má každý žít za své, což v rámci jednoho státu není možné, tak zahájil demontáž státu.“

A pokud někdo vypoví dohodu o politické integraci, tak opatření ekonomická — často skloňovaný hospodářský protekcionismus, celní bariéry a znovubudované celnice, manipulace měnovými kurzy po rozpadu eura — budou následovat v těsném závěsu. Válka je podle Rychlíka dnes o to snazší, že kvůli ní není potřeba mobilizovat masy, protože je záležitostí profesionálů. „Prostě jim řeknete, tady máte peníze a bojujte: dneska proti Eskymákům, zítra proti Indiánům a pozítří třeba proti Angličanům. Práce jako každá jiná.“

Rychlík interpretuje politický vývoj v minulém i tomto století optikou vývoje národních hnutí. Jeho teze jsou přímočaré a jednoznačné. Na řadě jeho popisů dění v jihovýchodní Evropě jsme si zvláště v devadesátých letech mohli i v předstihu ověřit, že použití této optiky pomáhá dění nejen chápat, ale v hlavních tendencích i předvídat.

Tím spíše je třeba, aby veřejnou debatou zněly hlasy proevropské a eurofederalistické. Sluší se napsat: Já jsem Evropa. Moji přátelé a známí v Polsku, na Slovensku i jinde jsou Evropa. Nedoplácíme na sebe. V míře, na které se dohadujeme, sdílíme, co každý z nás může dát. Budujeme společnou identitu založenou na dělení politickém, ne národním. Podařit se nám to nemusí. Ale baví nás to.