Nechal jsem se přemluvit k týdenním toulkám po Bretani. Bez cestovky, bez auta a v posledních dnech vinou roztržitosti naší dvoučlenné výpravy i bez mapy. Tím víc jsem ale bohatý, plný dojmů. Ne, nebojte, nespustím ani veselé historky, ani líčení cestopisu. Nebyl jsem ani prvním, ani posledním Čechem na nejzápadnějším výběžku Francie. Ale o stěžejní vjem, přesahující malebnou přírodu, pestrou historii a impozantní kulturu, se podělit musím.

První pocit člověka, který je přesvědčen, že míří na konec světa, se dá shrnout výrazem „dokonalá společnost“. V Bretani vládne klid. Nikdo nikam nespěchá. Pomalu se pracuje i jí. Pozdě se vstává a pozdě usíná. Ani tento kraj se neochuzuje o odpolední siestu. Přesto — nebo právě proto — věci běží, jak mají.

Na nádraží bez problémů vyhledáte svůj spoj a v automatu jej elektronicky zaplatíte. Máte-li potíže, ochotně — byť lámanou angličtinou — vám personál poradí. Když se chcete na pár hodin zbavit batohu a nenajdete úschovnu, nabídne vám přednosta stanice, že se o zavazadlo postará ve své kanceláři. Vlaky odjíždějí přesně, ba přijíždějí dřív. Síť spojů veřejné dopravy je hustá, vše na sebe navazuje, zkoordinovány jsou vlaky i autobusy. V rychlících i osobácích je čisto, včetně prostorných toalet, a lístky štípou usměvaví průvodčí.

Úsměvy a vstřícností nešetří ani lidé v obchodech, restauracích a dalších službách. Náš zákazník, náš pán. Vlídní jsou i běžní Bretaňci, staří i mladí. Kdykoli je třeba, pomůžou. Turistů si váží. Vezmou vás i stopem, a navrch třeba přidají okružní jízdu po okolí spojenou s poutavým výkladem. Pocit, že jste se ocitli v ráji na Zemi máte ve velkých městech (Rennes, Brest), střediskových obcích (Daoulas) i nejmenších vesnicích.

Střet s realitou nastal až při odjezdu z Paříže, na mne beztak již příliš rušné. To když se sprostý český pasažér hádal o banalitu s nervózním řidičem autobusu mířícího ku Praze. Vedle nepublikovatelných výrazů též zaznělo: „To se může přihodit jen s Čechem!“ Měl jsem podobný dojem, byť se obvykle laciné paušalizaci bráním.

A je v tom určitě něco hlubšího. Když zjednoduším již tak letmou zkratku, která mi v té chvíli proletěla hlavou, musím utrousit cosi o povaze a příběhu českého pohádkového Honzy. Nic moc neví, nezná, o nic se nestará, nic nechystá, ale když se ocitne ve zlomové situaci, správně — i když někdy až na opakovaný pokus - zareaguje a lehce přijde ke slávě i penězům.

Takto pobýváme v Evropské unii. Navrch jsme ješitní, hákliví, nervózní. Při první příležitosti propadáme vlastní důležitosti. My z pupku světa. V Bretani by to nechápali. A protože jsou vychovaní, ani by se nesmáli.

Bretaň má svoji pohnutou historii. Do francouzské náruče se jí v první půlce šestnáctého století nechtělo. Vojska před branami, vynucené sňatky — možná si to umíte představit. O separatisty tam ale dnes nezavadíte. O vypjatou hrdost na vlastní historii, kulturu, tradice a zvyky však nouze není. Všude narážíte na bretaňské vlajky a na vtipy na adresu jiných francouzských oblastí. Cítíte, že jste se ocitli ve svébytném regionu, který prožívá svoji existenci v hranicích Francie a Evropské unie.

Podobná „Evropa regionů“, do níž by vplula i Česká republika (nemůžu si pomoct, ale naše členství v EU na mne zatím působí jen jako formální), by mi nebyla proti mysli. Na tom by ale někdo „nahoře“ musel zapracovat.

Proto dlouhodobě tvrdím, že naším úkolem číslo jedna je sedět u jednacího stolu s partnery, mluvit, třeba se i přít, a hlavně formovat český zájem — v první řadě sociální, kulturní, ekologický, ale i ekonomický. „Nemůžeme přece spolknout všechno, co nám Brusel navaří,“ slýchám často. Jenže Brusel - to jsme my. My jsme jedněmi z kuchařů. A co si navaříme, to si i sníme. Proto je nejvyšší čas vymanit se z pozice těch, co s chutí rozhazují peníze z evropských strukturálních fondů, leč do rozpočtu EU přispívají velmi neochotně. A když slyšíme o bankovní unii, společné daňové či energetické politice, padáme bezmála do mdlob. Nedá se ani — viděno zleva - říct: „Dnes v Bruselu vládne neoliberalismus, tak tam nějaký čas nebudeme jezdit.“ Naopak: musíme. Zvlášť když chceme i v České republice časem nastolit standardy běžného evropského sociální státu. Takový mimochodem nenalezneme v Řecku, Španělsku či Portugalsku, zemích zvolna se transformujících jako my. To už spíš v oné Francii. Nebo v optimálně klapajících zemích Skandinávie.

Vypjatí národovci se na mne asi budou zlobit, ale musím se přiznat, že z „Evropy“ se mi zpátky do „Česka“ zrovna dvakrát nechtělo. Cože? Že jsme přece taky Evropa? Opravdu?