Nechal jsem se přemluvit k týdenním toulkám po Bretani. Bez cestovky, bez auta a v posledních dnech vinou roztržitosti naší dvoučlenné výpravy i bez mapy. Tím víc jsem ale bohatý, plný dojmů. Ne, nebojte, nespustím ani veselé historky, ani líčení cestopisu. Nebyl jsem ani prvním, ani posledním Čechem na nejzápadnějším výběžku Francie. Ale o stěžejní vjem, přesahující malebnou přírodu, pestrou historii a impozantní kulturu, se podělit musím.

První pocit člověka, který je přesvědčen, že míří na konec světa, se dá shrnout výrazem „dokonalá společnost“. V Bretani vládne klid. Nikdo nikam nespěchá. Pomalu se pracuje i jí. Pozdě se vstává a pozdě usíná. Ani tento kraj se neochuzuje o odpolední siestu. Přesto — nebo právě proto — věci běží, jak mají.

Na nádraží bez problémů vyhledáte svůj spoj a v automatu jej elektronicky zaplatíte. Máte-li potíže, ochotně — byť lámanou angličtinou — vám personál poradí. Když se chcete na pár hodin zbavit batohu a nenajdete úschovnu, nabídne vám přednosta stanice, že se o zavazadlo postará ve své kanceláři. Vlaky odjíždějí přesně, ba přijíždějí dřív. Síť spojů veřejné dopravy je hustá, vše na sebe navazuje, zkoordinovány jsou vlaky i autobusy. V rychlících i osobácích je čisto, včetně prostorných toalet, a lístky štípou usměvaví průvodčí.