Na nedávném setkání lídrů zemí Visegrádu se hodně mluvilo o tom, jak Evropská unie musí stimulovat růst, přičemž prý bude pro země visegrádské čtyřky důležité, aby nadále pokračovaly kohezní programy a vyplácely se peníze ze strukturálních fondů.

Nějakou zásadní vizi budoucího evropského uspořádání středoevropští politici nenabídli, ačkoliv si někteří z nich neustále stěžují, že EU je v krizi, a že jsou jejich i další země obcházeny německo-francouzským tandemem.

Slovenský premiér Robert Fico varoval před možnými nástrahami bankovní unie, o které se mluví v Bruselu. Český premiér Nečas se pro změnu vymezil proti rychlému postupu ve směru fiskální a politické unie, o níž například nedávno mluvila německá kancléřka Angela Merkelová.

Prý nemůžeme připustit, „abychom byli někdy pozdě v noci tlačeni k tomu, abychom přijali nějaký politický závazek“. Česká vláda si prý nemyslí, že jsme pod takovým časovým tlakem, aby byla přijímána rozhodnutí již na příští Evropské radě, která se bude konat na konci června.

Zdá se, že Nečas a další lídři Visegrádu trochu podceňuji, že Merkelová jedním dechem s názorem, že je žádoucí politická a fiskální unie, pokud má Německo přistoupit na myšlenku společných evropských dluhopisů, také řekla, že země, které se pro větší integraci rozhodnou, nebudou čekat na „váhající“.

Je zajímavé, že této zcela zásadní poznámce německé premiérky se věnuje tak málo pozornosti. Znamená totiž, že o zásadních institucionálních reformách se v EU už nejspíš nebude rozhodovat jednomyslně, ale budou se jimi řídit jenom ty země, které je schválí. Příkladem je způsob, jakým bylo nedávno rozhodnuto o přijetí tzv. fiskálního paktu.

Leckdo v této souvislosti mluví o tom, že toto je skutečný začátek dvourychlostní EU, jenže pojem „dvourychlostní“ nevystihuje přesně, oč jde. Pokud totiž Merkelová a další lídři prosadí, že při přijímání zásadních institucionálních reforem EU se už nebude čekat na „váhající“, vznikne spíše něco jako nová EU, složená z „neváhajících“ a jakýsi zbytek.

Můžeme si sice představit, že tento „zbytek“ bude pouze na jakési pomalejší koleji, a jinak se mu nebude dít žádné příkoří, jenže pravděpodobnější je, že z „neváhajících“, pokud by se skutečně rozhodli vytvořit politickou a fiskální unii, vznikne cosi jako nový „superstát“, a že onen zbytek „váhajících“ bude pro něj stále více jakýmsi „zahraničím“. Že se tedy vytvoří cosi na způsob současného vztahu mezi EU a například Tureckem.

Vznikla by tak zcela nová geopolitická situace, v níž by ti členové současné EU, kteří se k novému celku nepřipojí, byli tak trochu uvnitř a tak trochu mimo novou entitu, která by jim ovšem ujížděla stále větší rychlostí.

Je samozřejmě možné, že k uskutečnění takové vize se ani na příštím summitu, ani na těch dalších nenajde nakonec shoda, a že EU i její eurozóna budu dál klopýtat směrem k rozpadu. Jenže právě poznámka Merkelové o „váhajících“, z níž lze dovodit, že Německo bude prosazovat, aby vpřed postupovaly jen ty země, které se pro to rozhodnou, znamená, že se určité tvrdé jádro zformuje, a přinejmenším několik zemí se na cestu k politické unii vydá.

V takové situaci je pro takové tvrdé jádro v podstatě nedůležité, co si myslí česká vláda a její premiér. Jisté je, že jakákoliv případná politická a fiskální unie, složená z nejvyspělejších zemí současné EU, Českou republiku ve svých řadách nijak moc nepotřebuje. To spíš čeští lídři si budou muset odpovědět, tentokrát ve vší serióznosti (a nikoliv je v jakémsi fanfarónském euroskeptickém gestu), zda si naše země může dovolit zůstat mimo.

Poznámka Merkelové je důležitá zejména proto, že přijetí rozhodovacího mechanismu, který by už nevyžadoval souhlas všech zemí EU, by zásadním způsobem rozvázalo ruce zemím, které si přejí těsnější spolupráci.

Je sice jasné, že i představitelé těchto zemí by museli vstup do politické a fiskální unie obhájit před svými voliči, ale zároveň by i v tomto ohledu bylo v Evropě jaksi „dýchatelněji“. Pokud by voliči některé země, jejíž lídři by sice do politické a fiskální unie vstoupit chtěli, vstup odmítli, například v referendu, zůstala by taková země prostě mimo.

Nikdo by si tedy nemohl stěžovat na ohýbání demokracie v podobě opakovaných referend či různých politických obchodů s tou kterou zemí výměnou za souhlas. A i čeští premiéři by si museli v budoucnosti odpovědět, zda se jim vyplatí přijmout „nějaký politický závazek“, třeba pod časovým tlakem.

V obecné rovině lze argumentovat, že odklon od jednomyslnosti v rozhodování EU o zásadních institucionálních změnách je krok správným směrem. EU sedmadvaceti, a brzy osmadvaceti zemí je v podstatě nefunkční, pokud má rozhodovat jednomyslně spolu se zeměmi, jako je Česká republika,Velká Británie, anebo v minulosti Polsko za vlády bratrů Kaczynských.

V současnosti jde o záchranu evropské myšlenky, nikoliv o to, aby si různé země mohly v podobě euroskepse léčit svoje mindráky. Mají-li je, ať si je léčí mimo případnou fiskální a politickou unii.

EU už mohl a být v tomto směru mnohem dále. Bohužel udělala zásadní chybu, když se rozhodla před deseti letech diskutovat o nové evropské ústavě a těsnějším uspořádání v kontextu rozšíření o deset zemí. Zejména postkomunistické demokracie nebyly na konstruktivní jednání připraveny, navíc strach z východoevropanů byl hlavním faktorem při odmítnutí euroústavy ve Francii a Nizozemsku.

Už tehdy existovala možnost, kterou v trochu jiné podobě nastínila nyní Merkelová. Tehdejší EU patnácti vyspělých západních zemí měla přijmout nové instituční uspořádaní a nováčkům jednoduše sdělit „berte nebo nechte být“.

Podobným heslem by se nyní řídila i skupina „neváhajících“. Ti z nás, kdo si myslí, že sjednocená Evropa je příliš důležitý projekt na to, aby utonul například v  české politické bramboračce, tento přístup nepochybně vítají i za cenu, že právě jejich země zůstane mimo.