Takřka bez povšimnutí sdělovacích prostředků prošel hlasováním zákonodárců dne 27. března letošního roku návrh zákona o Českém národním povstání a změně stávajícího zákona o státních svátcích (č. 245/2000 Sb.). Z jakého důvodu média k prosazování dalšího zákona upravujícího minulost mlčí, není jasné. Kauza Jana Palacha zřejmě zcela vyčerpala jejich zájem o výklady minulosti. Veřejnost má právo se dozvědět, že Miroslav Grebeníček „zpochybnil“ oběť Jana Palacha. Změna názvu státního svátku a s tím spojený drobný zákon jsou pouze kosmetické či ryze technické/odbornické záležitosti, kolem nichž není třeba vést diskuzi?

Ačkoli k samotné změně názvu státního svátku nakonec nedojde, domnívám se, že i takto krátký a zdánlivě neproblematický zákon zasluhuje zvýšenou pozornost veřejnosti. Hlavním důvodem je opakovaný vstup zákonodárců na půdu minulosti, který má napravit nespravedlnosti spáchané na určité skupině občanů a zároveň zajistit neznásilňování výkladu v budoucnosti. Dějinné příběhy musí být údajně důsledně očištěny od mýtů a ideologického nánosu „minulého režimu“.

Návrh zákona o Českém národním povstání

V preambuli návrhu zákona stojí: „Parlament České republiky, jsa veden vůlí vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období nacistické okupace s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie, jsa odhodlán trvale připomínat ideály vlastenectví, cti, statečnosti a sebeobětování dalším generacím se usnesl (…)“ Za povšimnutí stojí individualizující přístup k jednání odbojářů: jedinci „nasazovali“ vlastní život, osobní svobodu i majetek, tedy individuální hodnoty. Ještě důležitější však je formulace, že aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie. Nemám v úmyslu něco takového popírat. Ale pomocí krátkého vhledu do historie se za okamžik pokusím naznačit rozdíl mezi svobodou a demokracií, kterou myslí dnešní zákonodárci, tj. svobodu a demokracii současného (neo-)liberalismu, a svobodou a demokracií poválečné společnosti třetí republiky.

K současnému pojetí svobody a demokracie

Svobodou, o níž mluví poslanci, se dnes většinou myslí naplnění historického vývoje po roce 1989: je to svoboda jako individuální hodnota, svoboda coby volnost rozhodování. Je to individuální možnost, která dává smysl sama o sobě a není třeba ji něčím doplňovat („svoboda bez přívlastků“).

Zřetelně toto pojetí svobody vyjádřil premiér Petr Nečas na konferenci ke stému výročí narození Ronalda Reagana: „Díky tomu — a především díky němu — se dnes tady můžeme svobodně, ve svobodné zemi a jako svobodní občané, sejít a připomínat si jeho dědictví a jeho úspěchy.“ Tato svoboda se propojuje s ekonomickými postuláty volné konkurence a individuálního výkonu. Úspěch pak podmiňuje svobodu. Není vůbec s podivem, že taková svoboda již nepotřebuje svého dvojníka v podobě lidských práv. V „naší“ svobodě hrají lidská práva podřízenou roli — spojují se spíše s údajným kulturním či civilizačním postavením.

Demokracií se v současném liberálním vydání rozumí především státní forma či mechanismus („režim“) zajišťující jedincům svobodu. Praxe, fungování takového mechanismu, z porozumění pojmu demokracie mizí, a to i na levici, která tradičně vyjadřovala setrvalé napětí mezi formou a jejím prováděním. Právě levice historicky poukazovala na rozpor mezi formální a skutečnou demokracií, odhalovala skrytou falešnost údajně demokratického režimu.

Národně osvobozovací boj

Důvodová zpráva k uvedenému návrhu zákona uvádí, že Českým národním povstáním vyvrcholil „národně osvobozovací boj našeho národa proti nacismu“. Povstání také nevypuklo pouze v Praze. To je dílčí argument namířený proti označování události z konce druhé světové války jako pražské povstání. Mohla by tím vznikat mylná představa, že povstání neproběhlo na jiných místech než v Praze. Důležitá pasáž sestává z poukazu na zneuznání účastníků povstání v letech 1945-1989. Význam události byl zmenšován na úkor zvyšování role Rudé armády. Účastníky povstání navíc za socialistické diktatury postihla perzekuce.

Ústřední argument však spočívá v tvrzení, že událost podléhala „politickému hodnocení“. Tím autoři myslí hodnocení minulého režimu, hodnocení komunistické. Vznikaly mýty a výklad se ideologicky ohýbal už za třetí republiky kvůli slabosti prezidenta Beneše a dalších demokratů. Proto zákon z roku 1946, který se týká druhého (protinacistického) odboje, neuznává všechny účastníky povstání z května 1945, ale pouze padlé a zraněné. Zde má tento starý a politicky poplatný zákon vytvářet zneuznání, protože účastníci povstání z května 1945 na území Protektorátu Čech a Moravy nebyli oceněni stejně jako například povstalci na Slovensku.

Důvodová zpráva pokračuje zlepšující se situací po roce 1989, ale: „Přesto lze konstatovat, že historický i politický pohled na toto období stále ještě nedoceňuje hrdinství těch, kdo tenkrát za naši svobodu a samostatnost pokládali své životy.“ Nápravu má zjednat zákon. Zákonodárci tedy tvrdí, že nejen politici a široká veřejnost, ale i historici nemluví o účastnících povstání coby hrdinech a je to špatně. Opět stojí za pozornost formulace, že povstalci bojovali za „naši svobodu a samostatnost“. Jak dnešní zákonodárci vnímají svobodu, jsem naznačil výše.

Pozoruhodné je také samotné zájmeno naše. Tvrzení předpokládá nějaký současný kolektiv, o jehož samostatnost se vedl v minulosti boj. Jak se vymezuje? O jaký subjekt se jedná?

Zdlouhavé čtení v parlamentu

V parlamentu se o návrhu zákona o Českém národním povstání příliš řečí nevedlo. Předkladatelem byla stranicky různorodá skupina senátorů. Navrhovatelé se ve druhém čtení (5. února 2013) snažili odůvodnit změnu názvu. Květnové povstání prý příliš zužuje chápání „úsilí Čechů proti nacistické zvůli“. Odpor byl mnohem silnější a dlouhodobý. Již nepředání kasáren ve Frýdku-Místku v roce 1938 bychom měli chápat jako odbojové jednání. Avšak odlišné posudky historiků z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a z Ústavu pro studium totalitních režimů nakonec vedly k odročení jednání.

Pokračovalo se 20. března 2013. Navrhovatelé citovali z příznivého posudku Eduarda Stehlíka (ÚSTR a Vojenský historický ústav): „Změnou názvu Květnového povstání českého lidu na České národní povstání ve spojení s významným dnem 5. května bude významně oceněn celonárodní charakter českého ozbrojeného vystoupení proti nacistickému režimu na konci druhé světové války a může se tak napomoci i lepšímu docenění jednoho z nejvýznamnějších domácích odbojových aktů naší moderní historie.“ Proti návrhu ostře vystoupil Miroslav Grebeníček (KSČM), který naopak citoval posudek z Ústavu pro soudobé dějiny. Apeloval na zákonodárce, aby pravdu o minulosti přenechali historikům a jejich vědeckým metodám. Proti návrhu se vyslovil také Walter Bartoš (ODS) s poukazem, že v Polsku se slaví Varšavské povstání, ačkoli povstání probíhalo v širším rozměru.

Třetí čtení žádné výrazné diskuze nepřineslo. Zákon prošel s pozměňovacími návrhy, které upravily název zpět do původní podoby: Květnové povstání českého lidu. Miroslav Grebeníček návrh díky návratu názvu podpořil.

„Pražské povstání bylo dílo všeho lidu a celého národa“

Nyní se pro srovnání pokusím nabídnout stručný historický vhled do chápání významu událostí z května 1945. Odkazuji na knihu Pražská květnová revoluce 1945 (Sborník statí o pražském povstání a jeho ohlasu) z roku 1946. Základní rozdíl spočívá v popisování odporu vůči nacismu v rámci boje národů. Místo nacistů, se ve třetí republice hovořilo o Němcích. Odboj byl národně osvobozovací zápas vedený s Němci coby okupanty. Povstání se považovalo za projev národa, který se sjednotil napříč vrstvami a třídami. Jednalo se o revoluční vystoupení českého lidu. Ve stručnosti lze říci, že aktérem povstání z května 1945 byl podle výkladu třetí republiky veškerý lid a celý národ. Byl to aktér kolektivní a provedl národní revoluci. Zápasil s Němci za svou svobodu, avšak svobodu národní, tedy kolektivní hodnotu.

Z podobného pohledu lze pak snadno pochopit současnými zákonodárci kritizovaný zákon č. 255/1946 Sb., který oceňoval pouze padlé či zraněné účastníky květnového povstání. Pokud by měl ocenit všechny, musel by ocenit celý národ a veškerý lid. Za hrdiny se proto ve třetí republice považovali pouze padlí a zranění. Že byl vítězným hrdinou především národ, se rozumělo samo sebou stejně, jako že šlo o národ český.

Taková relativně široká definice však zároveň z lidu a národa vyřazovala velké množství obyvatel. Kde existoval, byť kolektivní vítěz, musel být také identifikován poražený. Nešlo pouze o nacisty, ale spíše o Němce jako skupinu, zrádce národa čili kolaboranty a mnohé další. Černobílý pohled uchopený v národních kategoriích (vítěz = český národ x kolaborant = zrádce českého národa + nepřítel = Němec) pak často znemožňoval pochopit odboj občanů německé národnosti. O tom, jak těžké bylo zůstat po válce v Československu s označením německý antifašista není potřeba dále mluvit (odkazuji na projekt Zapomenutí hrdinové Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Květnové povstání českého lidu

Brožura z období normalizace Československého svazu protifašistických bojovníků z roku 1985 se snaží onu poválečnou širokou koncepci vítěze poněkud zúžit. Lid či národ stále zůstává kolektivním aktérem události, ale v jeho rámci hraje hlavní roli dělnická třída a její avantgarda, Komunistická strana Československa. Přesto jsou květnové události považovány za „vyvrcholení národně osvobozeneckého boje a vítězné završení národní a demokratické revoluce“. Takový výklad samozřejmě počítal s jistou polovičatostí revoluce z roku 1945. Polovičatost spočívala v neustálém sváření dvou odlišných principů odboje: kolaborující buržoazie doufala v poklidné předání moci do rukou exilové vlády, avšak dělnická třída a její avantgarda (KSČ) naopak vyvolala národně revoluční hnutí. Revoluční proces byl však dokončen až v roce 1948.

Srovnání

Primárním spojujícím článkem všech textů je národní rámec. Výklad z roku 1946, stejně jako normalizační text i současný návrh zákona o Českém národním povstání chápou odbojovou činnost jako národně osvobozovací boj. Boj českého národa s okupanty. Nacisté stále navozují Němce. Dokonce posudek historika z ÚSTRu Eduarda Stehlíka počítá s koncepcí dějin, která pomocí národa navazuje na výklad ze třetí republiky. Říká, že název České národní povstání by docenilo celonárodní charakter této události z naší moderní historie. Je to historie českého národa, dlouhý příběh útlaku demokratického českého národa národem německým a poté národem ruským. Eduard Stehlík nepočítá s tím, že by současný kolektiv mohl mít pestřejší složení. Slovenští, němečtí, romští a jiní odbojáři se do jeho pojetí nevejdou. Uznání si zaslouží pouze povstání českého národa. Obecně totiž druhým odbojem míní národní, český odpor (viz jeho rozhlasový rozhovor).

Důležitým spojujícím bodem je rozlišení jednání na odboj a kolaboraci. Zatímco starší koncepce (1946 a 1985) jsou otevřenější v definici odboje, v současné době se tato sféra spíše uzavírá. V duchu představ individualizovaného jednání se z kolektivního „celonárodního“ odboje stává boj hrstky hrdinů za „naše“ (neo-liberální) pojetí svobody. Důraz na hrdinství na druhou stranu může napomoci přemýšlení o různorodosti aktivního jednání proti nacismu: vykreslit odbojáře nejen jako zastánce národní suverenity a boje národů, ale i jako bojovníky za rovnost a lidská práva bez národního rozdílu. V současných veřejných debatách však stále silněji zaznívá problém kolaborace.

Dále, současný návrh zákona chápe události května 1945 jako boj jednotlivců nasazujících svůj „vlastní život, osobní svobodu i majetek“ proti nacistické totalitní moci. Takový boj tito hrdinní jedinci údajně vedli za „naší svobodu a samostatnost“. Účastníci květnových událostí jsou spojeni s bojem za současnou podobu neo-liberální svobody a české národní samostatnosti. I letmý pohled do roku 1945 však naznačuje, že svoboda byla chápána odlišně. Byla spojena s kolektivem, etnicky vymezeným národem, a jeho bojem za vnitřní i mezinárodní rovnost. Současná interpretace pak hovoří o boji několika aktivních jedinců za liberální práva: osobní svobodu a majetek. Právě nasazení osobní svobody a majetku je předmětem ocenění, úcty, kterou je třeba konečně po tolika letech útlaku projevit.

Nespravedlnosti

Podobně jako současní předkladatelé návrhu zákona se domnívám, že starý zákon z roku 1946 zakládá ve vztahu k určitým skupinám nespravedlnosti. Stejně jako většina zákonodárců se nestavím proti ocenění bojovníků proti nacismu. Avšak nerozumím, proč musí být vydán speciální zákon, který si navíc vůbec nevšímá všech ostatních nespravedlností starého zákona.

Nechápu, proč zákonodárci přehlíží trvalé zneuznání německých antifašistů. Výklad května 1945 vycházející ze současného parlamentu, který má konečně očistit stávající historické i politické výklady od mýtů, se nutně stává pouze dalším z řady politických hodnocení událostí z května 1945. Toto hodnocení pokračuje v diskriminaci a zneuznávání bojovníků proti nacismu jiné národnosti než (etnicky) české. Ačkoli o odbojářích s romskou identitou víme jen velmi málo, měli bychom alespoň připustit možnost, že se na povstání podíleli. Zákonodárci naopak národní charakter události chtějí ještě více zdůraznit. Bojovníci proti nacismu jsou sice individualizováni na jednotlivé hrdiny, ale musí splňovat kritérium příslušnosti do českého národa, aby se mohli stát součástí našich moderních dějin.

Výklad minulosti v zajetí odboje a kolaborace

Jiná důvodová zpráva tentokrát k tolik diskutované novele zákona o státních svátcích uvádí: „Zařazení Dne památky Jana Palacha mezi významné dny ČR je projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu.“ Taková formulace se hodí spíše k vysvětlení činu Jana Opletala, studenta zabitého v listopadu 1939 nacisty. Ještě otevřeněji vyjádřil podobnost v porozumění socialistické diktatuře a nacistickému protektorátu ve svém projevu Lubomír Zaorálek. Obhajoval užitečnost rozdělování jednání v minulém režimu (1948-1989) buď na kolaboraci anebo (třetí) odboj.

Někteří současní historici se snaží upozornit, že jednání obyvatel Československa v období 1948-1989 bychom neměli rozumět pouze na základě jasné dělící linie mezi (třetím) odbojem a kolaborací. Samotný pojem odboj lze lépe uchopit pomocí pojmu odporu a otázky, jaké jednání „režimu“ odporovalo. Mohl by se tím otevřít obrovský prostor pro porozumění jednání obyvatel. Vyjádřením aktivního odporu obyvatel by tak nemuselo být pouze podříznutí hrdla funkcionáři KSČ. Jinak řečeno, narušila by se koncepce vedení otevřeného ozbrojeného boje, v němž existují pouze dvě strany a úspěch znamená počítání mrtvých těl nepřátel, bez počítání mrtvých civilistů — ti v totálních konfliktech nemají místo.

Posuneme-li se k historickým pracím o Protektorátu, kde se jednoznačné rozdělení jednání na (druhý) odboj a kolaboraci původně rozvíjelo, lze uvést příklad, který tuto pevnou hranici narušuje. Zahraniční autorka (Tara Zahra) v jedné práci poukazuje na to, že národní jednání obyvatel Protektorátu — konkrétně výchova dětí v českém národním duchu — nemuselo být nacisty vůbec chápáno jako odbojové a jako takové nežádoucí z pohledu válečných cílů třetí říše. To je zásadně odlišný pohled na druhý odboj než ten, který chtěli pováleční i současní zákonodárci prosadit, tj. skutečnost, že odboj byl celonárodním bojem proti nacistům (Němcům).

Tolik diskutovaný Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) má v popisu práce zkoumat i dobu Protektorátu, a to hlavně z perspektivy represivních nacistických složek. Mohl by se tedy zaměřit i na postoj těchto orgánů vůči odboji. Mohl by historikům a široké veřejnosti sdělit leccos nejen o perzekuci konkrétních osob, ale i o schopnosti třetí říše integrovat do svých válečných záměrů (státních politik) typicky národní strategie jednání.

Posudek Eduarda Stehlíka k návrhu zákona o Českém národním povstání poskytuje další pohled na ÚSTR. Mnohokrát již bylo řečeno, že ústav hraje roli ideologického nástroje (neo-)liberální pravice. Považuji za nutné dodat, že je zároveň institucí, jež skýtá pevný bod současné nacionalistické rétorice na obou stranách politického spektra. Myslím, že je důležité se ptát, jak spolu tyto dvě role souvisejí.

Lid — minulost a současnost levice

Že výklad minulosti není a nemůže být pouhým předmětem historiků-odborníků, plně ukázaly spontánní protesty na jihu i severu Čech. Také historie a její výklady jsou prostorem bojů o uznání nespravedlností, které byly spáchány na různých skupinách. Jestliže si neo-liberální pravice takový boj silně uvědomuje a vede ho právě proto, že cítí, jak antikomunismus, na jehož podkladě dosud čerpá svoji sílu, ve společnosti ztrácí hegemonii, musí levice, chce-li být skutečnou alternativou a nejen pouhým jinobarevným nátěrem téhož vládnutí, přijít s odlišným pojetím minulosti. Jakým?

Ve svém textu o populismu vyzývali autoři levici k formulování co nejotevřenější populistické strategie. Levice by podle nich měla mluvit o lidu tak, aby se s ním mohly identifikovat rozmanité skupiny obyvatel České republiky. Zde se vrací na scénu jedna z možných rolí historie a případně zcela přeměněného ÚSTRu. Umožňovat artikulaci paměti bezpráví a nespravedlností kupříkladu všech antifašistických bojovníků bez rozdílu národnosti, zmíněna byla i transformace 90. let atd. V prostředí, kde by byl hlas soustavně propůjčován dosud umlčovaným, by se mohlo podařit zformulovat otevřený a inkluzivní lid. Lid, který by nebylo možné vtlačit do výsledků průzkumu veřejného mínění. Lid, jenž není pouhým souhrnem jedinců.

Takový lid ovšem není možné zakládat na našem příběhu moderních dějin, na historii českého národa a jeho národního odboje proti totalitám.