Takřka bez povšimnutí sdělovacích prostředků prošel hlasováním zákonodárců dne 27. března letošního roku návrh zákona o Českém národním povstání a změně stávajícího zákona o státních svátcích (č. 245/2000 Sb.). Z jakého důvodu média k prosazování dalšího zákona upravujícího minulost mlčí, není jasné. Kauza Jana Palacha zřejmě zcela vyčerpala jejich zájem o výklady minulosti. Veřejnost má právo se dozvědět, že Miroslav Grebeníček „zpochybnil“ oběť Jana Palacha. Změna názvu státního svátku a s tím spojený drobný zákon jsou pouze kosmetické či ryze technické/odbornické záležitosti, kolem nichž není třeba vést diskuzi?

Ačkoli k samotné změně názvu státního svátku nakonec nedojde, domnívám se, že i takto krátký a zdánlivě neproblematický zákon zasluhuje zvýšenou pozornost veřejnosti. Hlavním důvodem je opakovaný vstup zákonodárců na půdu minulosti, který má napravit nespravedlnosti spáchané na určité skupině občanů a zároveň zajistit neznásilňování výkladu v budoucnosti. Dějinné příběhy musí být údajně důsledně očištěny od mýtů a ideologického nánosu „minulého režimu“.

Návrh zákona o Českém národním povstání

V preambuli návrhu zákona stojí: „Parlament České republiky, jsa veden vůlí vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období nacistické okupace s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie, jsa odhodlán trvale připomínat ideály vlastenectví, cti, statečnosti a sebeobětování dalším generacím se usnesl (…)“ Za povšimnutí stojí individualizující přístup k jednání odbojářů: jedinci „nasazovali“ vlastní život, osobní svobodu i majetek, tedy individuální hodnoty. Ještě důležitější však je formulace, že aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie. Nemám v úmyslu něco takového popírat. Ale pomocí krátkého vhledu do historie se za okamžik pokusím naznačit rozdíl mezi svobodou a demokracií, kterou myslí dnešní zákonodárci, tj. svobodu a demokracii současného (neo-)liberalismu, a svobodou a demokracií poválečné společnosti třetí republiky.

K současnému pojetí svobody a demokracie

Svobodou, o níž mluví poslanci, se dnes většinou myslí naplnění historického vývoje po roce 1989: je to svoboda jako individuální hodnota, svoboda coby volnost rozhodování. Je to individuální možnost, která dává smysl sama o sobě a není třeba ji něčím doplňovat („svoboda bez přívlastků“).

Zřetelně toto pojetí svobody vyjádřil premiér Petr Nečas na konferenci ke stému výročí narození Ronalda Reagana: „Díky tomu — a především díky němu — se dnes tady můžeme svobodně, ve svobodné zemi a jako svobodní občané, sejít a připomínat si jeho dědictví a jeho úspěchy.“ Tato svoboda se propojuje s ekonomickými postuláty volné konkurence a individuálního výkonu. Úspěch pak podmiňuje svobodu. Není vůbec s podivem, že taková svoboda již nepotřebuje svého dvojníka v podobě lidských práv. V „naší“ svobodě hrají lidská práva podřízenou roli — spojují se spíše s údajným kulturním či civilizačním postavením.

Demokracií se v současném liberálním vydání rozumí především státní forma či mechanismus („režim“) zajišťující jedincům svobodu. Praxe, fungování takového mechanismu, z porozumění pojmu demokracie mizí, a to i na levici, která tradičně vyjadřovala setrvalé napětí mezi formou a jejím prováděním. Právě levice historicky poukazovala na rozpor mezi formální a skutečnou demokracií, odhalovala skrytou falešnost údajně demokratického režimu.

Národně osvobozovací boj

Důvodová zpráva k uvedenému návrhu zákona uvádí, že Českým národním povstáním vyvrcholil „národně osvobozovací boj našeho národa proti nacismu“. Povstání také nevypuklo pouze v Praze. To je dílčí argument namířený proti označování události z konce druhé světové války jako pražské povstání. Mohla by tím vznikat mylná představa, že povstání neproběhlo na jiných místech než v Praze. Důležitá pasáž sestává z poukazu na zneuznání účastníků povstání v letech 1945-1989. Význam události byl zmenšován na úkor zvyšování role Rudé armády. Účastníky povstání navíc za socialistické diktatury postihla perzekuce.

Ústřední argument však spočívá v tvrzení, že událost podléhala „politickému hodnocení“. Tím autoři myslí hodnocení minulého režimu, hodnocení komunistické. Vznikaly mýty a výklad se ideologicky ohýbal už za třetí republiky kvůli slabosti prezidenta Beneše a dalších demokratů. Proto zákon z roku 1946, který se týká druhého (protinacistického) odboje, neuznává všechny účastníky povstání z května 1945, ale pouze padlé a zraněné. Zde má tento starý a politicky poplatný zákon vytvářet zneuznání, protože účastníci povstání z května 1945 na území Protektorátu Čech a Moravy nebyli oceněni stejně jako například povstalci na Slovensku.

Důvodová zpráva pokračuje zlepšující se situací po roce 1989, ale: „Přesto lze konstatovat, že historický i politický pohled na toto období stále ještě nedoceňuje hrdinství těch, kdo tenkrát za naši svobodu a samostatnost pokládali své životy.“ Nápravu má zjednat zákon. Zákonodárci tedy tvrdí, že nejen politici a široká veřejnost, ale i historici nemluví o účastnících povstání coby hrdinech a je to špatně. Opět stojí za pozornost formulace, že povstalci bojovali za „naši svobodu a samostatnost“. Jak dnešní zákonodárci vnímají svobodu, jsem naznačil výše.