Nejvyšší kontrolní úřad zveřejnil výsledky šetření dvou nejdůležitějších agentur poskytujících projektovou podporu vědy v této zemi — Grantovou agenturu (GAČR), zaměřující se na oblast základního výzkumu, a Technologickou agenturu (TAČR), orientovanou na aplikovaný výzkum.

Závěry nejsou příliš optimistické — česká věda ve své kvalitě nadále zaostává za západními zeměmi, klesá zapojení soukromého sektoru do aplikovaného výzkumu i publikační činnost ve výzkumu základním, chybí podpora orientovaného základního výzkumu ve strategických oblastech a tak dále.

Zatímco s těmito závěry se dá v obecné rovině souhlasit a přináší svěží pohled na stav české vědy — zvlášť v porovnání s nekončícím tokem sebechvalných PR zpráv jednotlivých vědeckých institucí —, podrobnější pohled do zprávy NKÚ odhaluje, že způsoby, jak k nim úřad dospěl, jsou často problematické. Zpráva také ignoruje některé podstatné okolnosti, které českou vědu v posledních letech ovlivnily.

Nesmrtelný „kafemlejnek“ a počítání čárek

V oblasti základního výzkumu správně konstatuje změnu metodiky hodnocení výzkumných organizací, kdy se od počítání čárek za veškeré vědecké publikace — systém nechvalně známý jako „kafemlejnek“ — přechází k systému, který klade větší důraz na kvalitu publikovaných prací, jak jej popisuje dokument Metodika 2017+, letos pozměněný na Metodiku 2025+. S tím je spojen i celkový pokles vydaných publikací, což je ale vlastně dobrá zpráva.

Místo toho, aby vědci po vzoru prof. Adama z Mendelovy univerzity vyráběli články jako na běžícím pásu, více se soustřeďují na to, aby jejich publikace měly přínos pro vědeckou komunitu, a tím pádem měly šanci na zveřejnění v renomovanějších časopisech. Je proto trochu překvapující, že tento fakt prezentuje tisková zpráva NKÚ jako kritiku české vědecké obce.

Bohužel, některé instituce se stále od kafemlejnkové mentality nedokázaly odpoutat a vnitřně ji nadále aplikují. Do počítání čárek ale místo všech impaktovaných publikací často počítají jen ty publikované v nejlepších 25 procentech vědeckých časopisů v daném oboru. To vytváří nadále tlak na množství publikací a nelze se pak divit, že publikací v nejlepších deseti procentech odborných periodik — což je metrika, kterou využívá NKÚ — je ve srovnání s evropským průměrem stále málo.

Počítání publikací je škodlivé nejen u hodnocení institucí, ale i u projektového financování. Vědecká činnost je z logiky věci průzkumem neznámého teritoria, a nelze tudíž dost dobře předvídat, kolik důležitých poznatků z daného projektu vzejde, natož pak kolik vznikne publikací. Stejně tak není aplikovaný výzkum výrobní linkou, do které nalejete peníze a vypadne vám z ní předpokládaný počet patentů. Bohužel NKÚ k hodnocení obou agentur přistupuje přesně takto: z pozice byrokratického počítání čárek.

Málo peněz a nezájem soukromého sektoru

V případě TAČRu se Nejvyššímu kontrolnímu úřadu celkem oprávněně nelíbí, že u projektů aplikovaného výzkumu klesá zapojení soukromého sektoru, což je způsobeno změnou podmínek v jednotlivých grantových soutěží. Podle mého názoru to dobře ilustruje chronický problém, na který český aplikovaný výzkum naráží.

Domnívám se, že český průmysl zkrátka nemá dostatečnou schopnost absorbovat výsledky aplikovaného výzkumu a přetavit je do praxe. Továrny na autodíly nějaké inovace příliš nezajímají, zatímco podniky vlastněné mezinárodními koncerny využívají výstupy vlastních inovačních center — které se ovšem obvykle nacházejí v zahraničí.

Další věcí je, že při posuzování publikační aktivity by se měly zohledňovat také dostupné rozpočtové prostředky. Česká republika dlouhodobě zaostává za západními zeměmi v tom, jaké procento HDP vynakládá na vědu. V posledních letech s toto číslo vlivem stagnace vědního rozpočtu a enormní inflace ještě více zhoršovalo — pro ČR je aktuálně okolo 0,5 procent hrubého domácího produktu, zatímco sousední Německo vynakládá skoro dvojnásobek (0,93 procent).

Tuto skutečnosti zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu zcela přehlíží, přestože se zjištěnými nedostatky úzce souvisí. Například GAČR skutečně formálně zavedl program na podporu orientovaného základního výzkumu, ovšem kvůli nedostatku financí neměl možnost v této oblasti vypsat jedinou výzvu — čemuž se Nejvyšší kontrolní úřad ve své zprávě diví. Pokud česká věda místo dohánění západu neúspěšně dohání inflaci, nelze se divit, že její výkon není světový.

Krize důvěry a zátěž byrokracie

Na druhou stranu nelze pominout, že česká věda trpí zásadním strukturálními problémy, které ji brzdí v rozvoji. Ten asi nejvýznamnější je popisován jako krize důvěry. Vědci musí trávit významnou část svého pracovního času přípravou a administrací projektů, protože úroveň institucionálního financování je chronicky nedostatečná a poskytovatelé projektové podpory mají přehnanou potřebu kontrolovat na co se jejich prostředky používají.

To se týká především ministerstva školství, které rozděluje prostředky z operačních programů a jemuž se z administrace přidělených projektů podařilo vytvořit nefalšované byrokratické peklo — škoda, že se Nejvyšší kontrolní úřad touto institucí nezabýval.

Zároveň ale existují i značné rezervy ve fungování některých vědeckých institucí. Do této úrovně problémů české vědy ale Nejvyšší kontrolní úřad skrze svoje statistiky bohužel nedohlédl.