Závěry Nejvyššího kontrolního úřadu o efektivitě využívání financí na vědu říkají v zásadě to, co řada vědců již léta ví, ale co někteří akademičtí představitelé odmítají akceptovat. Mezi tyto nepohodlné pravdy patří i kritika stavu aplikovaného výzkumu a inovací.

Nejvyšší kontrolní úřad trochu překvapivě vstoupil na území, které obvykle spravuje Rada pro výzkum, vývoj a inovace. Jeho závěrečná zpráva přináší celou řadu poměrně radikálních závěrů, které jsou v kontrastu s víceméně pozitivním výkladem, jakým Rada stav české vědy obvykle prezentuje.

Na jednu stranu to naznačuje, že prostor pro opravdu kritickou analýzu je v Radě pro výzkum, vývoj a inovace pravděpodobně značně omezený. Jejími členy jsou totiž zástupci velkých výzkumných organizací. Na druhou stranu můžeme NKÚ podezřívat, že ze svého externího pohledu zaměřeného na kvantitativní ukazatele — nebo alespoň něco co by se jim mohlo blížit — nedokáže postihnout specifika prostředí výzkumu, vývoje a inovací.

Podívejme se ale na závěrečnou zprávu NKÚ blíže. Úřad v ní například kritizuje fungování systému hodnocení výzkumných organizací, takzvaného kafemlejnku. V tomto směru přichází trochu s křížkem po funuse, protože od letošního roku již nabíhá nový způsob hodnocení, Metodika 2017+, který by měl být po mnoha stránkách komplexnější.

Náš spolek Věda žije! zanedlouho oslaví devět let své existence, přičemž již začátky našeho působení byly spojeny s kritikou kafemlejnku jako primitivního nástroje, který nedokáže rozlišit skutečně kvalitní vědecké výstupy. Po letech jeho implementace se ukázalo, že má i neblahé vedlejší důsledky, jako je nadbytečná produkce odpadních publikací v časopisech nevalné kvality, v nejhorším případě i v takzvaných predátorských nakladatelstvích.

NKÚ ale kritizuje něco jiného — vadí mu, že kafemlejnek je orientovaný jen na vědecké publikace, a nezohledňuje například výstupy typické pro aplikovaný výzkum, jako jsou patenty.