V seznamu kandidátů na děkana FSV UK se objevilo jméno Alice Němcové Tejkalové, což mezi některými akademiky vzbudilo čilý rozruch. Není divu: ředitelka IKSŽ FSV UK a členka kolegia rektora UK neblaze proslula tím, že publikovala v tzv. predátorských a odpadních časopisech. Tedy v takových žurnálech, které otisknou v podstatě cokoliv. Celá kauza byla rámována i nuceným odchodem významného výzkumníka Václava Štětky ze školy. Štětka dlouhodobě na tuto praxi upozorňoval a nelze se tedy ubránit zřejmě oprávněné myšlence, že obě tyto skutečnosti souvisí.

Chtěl bych se aspoň v několika krátkých úvahách zamyslet nad podmínkami situace, o níž se dnes v oboru opět hovoří. Bohužel není ojedinělá a snad každý akademik se už někdy setkal s podobným případem. Co to hnije v základech našich univerzit, že se v nich stále ještě daří lidem, kteří neprodukují podstatná slova, ale jen zaplevelují odborné pole bezvýznamnými texty?

Dědictví „kafemlejnku“

Jedním z významných zdrojů financí pro mnohé univerzity nebo instituce je jejich vědecký výkon. Tedy schopnost produkovat takové publikace (a další výstupy, jako jsou například patenty), které odpovídají vládní metodice pro hodnocení vědy. Tradiční způsob, který se několik posledních let snaží stát reformovat, se vžil pod nepříjemným označením „kafemlejnek“. Znamenalo to v zásadě, že podle jasně daných pravidel byly výstupy (články, knihy, příspěvky na konferencích) oceňovány body stejně, jako se vydávají peníze ve sběrně železa a barevných kovů.

Existovala sice jistá kvalitativní škála, která pozitivněji hodnotila publikace v zahraničních nebo v oboru často citovaných žurnálech, ale v zásadě šlo o kvantitu. Pokud nějaký ústav vydal za rok pár knih prakticky o čemkoliv a jakékoliv kvality, dostal za to určitý počet bodů, který odpovídal jednomu kvalitnímu článku v impaktovaném časopise instituce jiné. Co nebylo v obsahu, dohnalo se počtem.

Tento režim již takto jednoduše nějakou dobu neplatí a nová metodika od roku 2017 preferuje studie indexované ve světových databázích, čili především anglickojazyčné výstupy v hojně citovaných žurnálech. Ostatní výstupy se mohou rovněž podílet na vědeckém výstupu instituce, ale podléhají již samostatnému hodnocení, které má zohledňovat jejich kvalitu. Mělo by se tak předejít nejen publikaci v odpadních časopisech nevalné kvality a nulového významu, ale především posílit mezinárodní relevanci české vědy.

I když na první pohled může vypadat tento posun jako řešení problémů s neetickou produkcí vědy na českých univerzitách, domnívám se přes všechna pozitiva, jež reforma přináší, že nejde o zásadní posun. Zůstává v ní totiž uložena ona hnilobu způsobující logika, že jistá instituce je tím lepší, čím více textů uplatněných v zahraničních, hojně citovaných žurnálech vyprodukuje. Jinými slovy, že smyslem práce na univerzitách je vytvářet texty pro do sebe zahleděné pole všeobecně přijímaných autorů a snažit se, aby ostatní zaujaly natolik, aby se autoři dostali do jejich „klubu výjimečných“.