Proč je těžké být v dnešní době vědcem

Michael Komm

Přestože snad každá vláda definuje podporu vědy a výzkumu jako svoji prioritu, vědci dnes musí bojovat s tlaky, které se snaží charakter vědecké činnosti deformovat nebo na něm parazitovat. Na samotnou vědu jim pak zbývá stále méně času.

Vědecké povolání nikdy nepatřilo k nejpohodlnějším profesím, a kromě opravdu řídkých výjimek na vědce nečeká ani pohádkové zbohatnutí. Je to práce, která vyžaduje kontinuální studium a trpělivé úsilí často s velmi nejistým výsledkem. Vývoj společnosti v posledních letech navíc vědcům a vědkyním kromě těch tradičních potíží přinesl i nové, u kterých musí hledat způsoby, jak je překonat.

Vědci nedůvěryhodní

Na vědecké pracovníky a pracovnice doléhá krize důvěry v elity, která je průvodním jevem současných turbulentních politických změn, které mimo jiné vynesly do funkce současného amerického i českého prezidenta. Doby, kdy objevy vědeckých týmů prezentované médii skrze generické články „Američtí vědci zjistili, že…“ laická veřejnost nekriticky přijímala, jsou minulostí.

Systém síťového přenosu informací pomocí webových stránek byl původně vyvinut v CERNu, aby usnadnil sdílení vědeckých poznatků. S jeho globálním rozšířením se ale ukázalo, že jde o dobrého sluhu, ale špatného pána.

V době velkého množství snadno dohledatelných (ale často pochybně přesných a pravdivých) informací na internetu je snadné nabýt dojmu, že i velmi komplikovaným problémům lze rychle porozumět bez znalosti odborné literatury. Zároveň se svobodné online prostředí stalo podhoubím pro různé alternativní teorie všeho možného, nad kterými člověk z oboru může jen nechápavě kroutit hlavou.

Nejvíce se s tímto fenoménem potýkají lékaři. Ať už jde o homeopatika, vliv očkování na rozvoj autismu nebo účinky tradiční čínské medicíny, řada pacientů neváhá nadřazovat svůj rychle načtený názor nad posudek odborníka, který se opírá o výsledky systematického vědeckého výzkumu. Ovšem ani v takové fyzice nemáme vyhráno — například teorie o placaté Zemi je v „post-truth“ době překvapivě stále populární.

Samozřejmě není žádoucí, aby byly zavedené vědecké teorie přijímány dogmaticky a jejich zpochybňování označováno za herezi. Koneckonců jedním ze základních kamenů moderní metody vědeckého zkoumání je postulát, že žádná teorie není definitivně platná — může si maximálně nárokovat titul teorie, která nejpřesněji vysvětluje dosud provedená měření a  může být kdykoliv nahrazena teorií dokonalejší.

Ovšem při rozporování vědeckých teorií je potřeba postupovat korektně, za použití dohledatelných a seriózních zdrojů či opakovatelných experimentů.

Vědci byrokraté

Vztah k široké veřejnosti ovšem není jediný problém, který moderní vědce trápí. Obecným rysem vývoje vědeckých institucí a vědecké činnosti obecně je byrokratizace, která je spojená především se získáváním finančních zdrojů a vykazováním činnosti. Zatímco ve 20. letech stačil k žádosti o finance i velmi stručný dopis podpořený autoritou daného výzkumníka, v dnešní době je proces žádání o granty často velmi časově náročný (navíc s nejistým výsledkem).

Výjimečnost společenského postavení vědeckých pracovníků a pracovnic je dnes spíše iluzorní. Vědci dnes musí více než v mnoha jiných profesích neustále obhajovat smysluplnost své práce. Foto pixabay.com

Stejně tak se zbyrokratizovalo i hodnocení kvality vědeckých výsledků — v českém prostředí stále řádí nechvalně proslulý kafemlejnek, ovšem i při pohledu na jeho nástupce (Metodika 2017+) je jasné, že půjde o poměrně komplikovaný proces.

Nejde ale jen o čas strávený nad papírováním. Stále více využívaný způsob projektového řízení a financování vědy je v přímém rozporu se způsobem vědeckého bádání — zatímco projekt je zpravidla dobře časově ohraničen (s relativně krátkým horizontem 2-5 let) a má definované konkrétní výstupy, vědecká práce je z principu značně nejistá co do dosažených výsledků i časové škály. Důsledkem toho může být, že se vědci zaměřují na „malé ryby“ a nemají prostor problematiku zkoumat do hloubky, což by nakonec vedlo k zásadnějším objevům.

V českém prostředí se tímto problémem zabýval již audit firmy Technopolis v roce 2011, který konstatoval, že míra financování rozdělovaná formou projektů a grantů je již v ČR nezdravě vysoká, což může ohrožovat stabilitu vědeckých institucí. Přesto se nezdá, že bychom se v dohledné době měli dočkat nápravy ve formě zásadního navýšení institucionálního financování.

Vědci uspěchaní

Krátkodobé projekty jsou zásadním faktorem, který proměňuje životní styl moderních vědců a vědkyň. Potřeba neustále řešit financování výzkumu vede k tomu, že vědci na vedoucích pozicích dnes více připomínají takzvané pomocné elity — manažery středních a větších podniků — spíše než intelektuální autority sepisující mnohasetstránkové monografie s obligátním názvem „Úvod do…“.

S tím souvisí i zvýšený tlak na jejich soukromý život, který doléhá zvláště na rodiče, zejména ženy, pro které je obtížné skloubit svoji kariéru s péčí o rodinu. V odborné literatuře se v této souvislosti mluví fenoménu „Accelerated academy“.

Vědci aplikovaní

V českém prostředí se k projektovému způsobu řízení vědy přidává i redukcionistický pohled na samotnou funkci vědy, který ji vykresluje jako jakousi výrobní linku, do které na začátku nasypete peníze a na konci vypadnou patenty. Tento pohled je pevně spjatý s tlakem na to, aby se český výzkum orientoval spíše na aplikovaný výzkum a inovace místo výzkumu základního, který se konkrétními aplikacemi objevů primárně nezabývá.

Přitom navzdory nemalým prostředkům, které stát každoročně do inovací vynakládá, je inovační potenciál ČR žalostně nízkýhmatatelné výsledky často nedostatečné, či přímo neexistující. Na vině je více faktorů, dva jsou ale podle mého názorů zásadní. Za prvé je v této zemi velmi malá míra financování výzkumu ze soukromých zdrojů, za druhé místní průmysl prostě nemá dostatečný potenciál, aby mohl inovační pobídky vstřebat.

Souvisí to s tím, že řada podniků v ČR má zahraniční vlastníky, kteří provozují svá vývojová centra v domovských zemích, a zároveň je tu až příliš rozšířená výroba s malou přidanou hodnotou —  sklady a montovny na autodíly se na inovační start-upy nepředělají, i kdyby to stát podporoval sebevíce. Přímá podpora inovací se tak stále míjí účinkem, přitom ale na jedné straně pokřivuje hospodářskou soutěž firem, na druhé straně může vytvářet firmy, které v podstatě fungují jako soukromé výzkumné instituce, ale nemají zájem na tom využít výsledky výzkumu v praxi.

To, že přesto do oblasti inovací proudí značné prostředky (hlavně v rámci resortních výzkumných programů na MPO a MZ), je možné přičíst především setrvalému tlaku průmyslové lobby a také neschopnosti (a občas i nechuti) kvalitně vyhodnocovat programy podpory (stačí si vzpomenout na slavný případ detekce osob za překážkou). Tuto skutečnost zcela oprávněně kritizoval po nástupu do funkce i ministr financí Ivan Pilný, byť jeho řešení spočívající v mechanickém snížení rozpočtu na VaVaI rozhodně nelze označit za koncepční.

Vědci v zajetí parazitů a predátorů

I pokud se vědec dokáže oprostit od problémů spojených s financováním své práce, čeká ho nemalé dilema, jak výsledky svého bádání publikovat. Z provozování vědeckých časopisů a nakladatelství se stal výnosný byznys. Soukromé entity úspěšně parazitují na vědecké komunitě a zároveň brání svobodnému přístupu k vědeckým výsledkům tím, že vědecké články skrývají za „paywalls“.

Konflikty s vydavateli vědeckých časopisů v současné době nabývají formy otevřených střetů, kdy vědecké instituce ruší svoje předplacené přístupy, bojkotují některé vydavatele a snaží se vyjednat si lepší podmínky. Rozvoj nových open-access periodik je ale zase sabotován podvodnou činností takzvaných predátorských časopisů, které pouze imitují peer-review proces a narušují tak jeden ze základních pilířů moderní vědy.

Závěrem lze shrnout, že současní vědci a vědkyně to opravdu nemají snadné. Přestože snad každá vláda v rozvinutých zemích definuje podporu vědy a výzkumu jako svoji prioritu, je realizace kvalitního výzkumu stále více obtížná.

Změna paradigmatu přitom není na obzoru a výjimečnost společenského postavení vědeckých pracovníků a pracovnic je spíše iluzorní — více než v mnoha jiných profesích jsou vědci neustále nuceni obhajovat smysluplnost své práce a bojovat s tlaky, které se snaží charakter vědecké činnosti deformovat nebo na něm parazitovat. Na samotnou vědu pak bohužel zbývá stále méně a méně času.

    Diskuse
    JS
    July 19, 2017 v 1.34
    dík za článek
    Myslím, že přehledně shrnuje problémy vědy a nejen u nás, ale ve všech vyspělých státech.

    Já mám podezření, že některé z těch trendů - byrokratizace a financování - jsou dány širším trendem ve společnosti, kterým je automatizace práce a nárůst významu kapitálu oproti práci. Myslím, že důsledkem tohoto trendu je větší soutěžení mezi zaměstnanci a pokles významu faktické produktivity lidské práce pro společnost. Co se stává významnějším je naopak schopnost přesvědčit ostatní o užitečnosti vykonávané práce pro společnost. To se projevuje tendencí k vykazování činnosti (i za cenu snížené produktivity) u mnoha profesí. A proto zaměstnanci na takovou hru přistupují - vzájemná konkurence roste. I přes zmíněné problémy počet lidí, kteří vědu dělají a i těch, kteří mají dostatečné vzdělání na to, aby ji dělat mohli, silně vzrostl oproti třeba situaci před listopadem.
    PM
    July 19, 2017 v 20.28
    Párkrát jsem si také povšiml
    Ano vědci a vědkyně jsou neustále nuceni obhajovat smysluplnost své práce a bojovat s tlaky, které se snaží charakter vědecké činnosti deformovat nebo na něm parazitovat..........dokonce jsou mnohdy nuceni prosazovat na trhu sporné produkty a technologie na základě kamuflovaných podkladu a tím se vystavovat trestné činnosti.....obdobně jak nám to dnes exemplárně předvádí konkurující autokoncerny.
    .
    July 20, 2017 v 4.14
    Krize důvěry
    Zmínka o medicíně, ve které mnoho lidí věří víc tomu, co četli někde na Internetu, než odborníkům, mi připomněla, že i já věřím spíše než stomatologům Wikipedii, že klasický amalgám stříbra je nejtvrdší a nejtrvanlivější zubní výplň a jeho údajná jedovatost je spíše desinfekční účinek omezující růst bakterií a vývoj zubního kazu. Přestal jsem navštěvovat svého zubaře a už roky mám strach zkusit si najít nového, protože vidím, zejména na opakovaných veřejných vystoupeních České stomatologické komory, že zubaři jsou více podnikatelé než lékaři, že jejich zisk je pro ně důležitější než zdraví mých zubů.

    A tak je to v kapitalismu se vším: Kdo se nestará o svůj zisk, skončí chudý, bezmocný a bezvýznamný.

    Z toho vyplývá, že pro zisk se i vědci čím dál častěji zpronevěřují profesní etice — paradoxně tím víc, čím více jsou kontrolováni a hodnoceni, protože neustálá hodnocení vytvářejí tlak na vykazování úspěchů, ber, kde ber — a jsou čím dál ochotnější se zaprodat.

    Přesně vzato bych měl možná rozlišovat mezi vědci a odborníky, protože je rozdíl mezi vědeckou prací a odbornou činností — vědecká práce znamená něco zkoumat, snažit se něco nového zjistit a něčemu záhadnému porozumět, zatímco odborná činnost spočívá ve využívání odborných znalostí (původně získaných nějakými vědci vědeckou prací). Odborníci mají z povahy své práce blíže k logice zisku, a taky různí vlivní hráči a vlivové skupiny mívají větší zájem koupit si odborníky než vědce — někdy dokonce stačí i samozvaní „odborníci‟, například do komise, která má dospět k závěru, že penzijní systém je před zhroucením a zachránit ho může jenom privatizace.

    Nakonec ovšem rozdíl mezi vědci a odborníky má pro veřejnou pověst vědy malý význam, konec konců se sice vědci zaprodávají méně často než odborníci, ale čistý štít stejně nemáme, a hlavně pro krizi důvěry v odbornost nehraje prakticky žádnou roli.

    Můžu sice poznat cokoliv, ale nemůžu znát všechno. Tím pádem existují a vždycky budou existovat obory, ve kterých se musím spolehnout na znalosti a úsudek někoho jiného, někomu důvěřovat, spolehnout se na něčí autoritu. Čím víc je kolem nás případů, kdy někdo své odborné autority zneužije, a čím více se objevuje falešných autorit, tím méně mohu mimo obory, ve kterých se sám vyznám, spoléhat na to, že panák ověšený tituly mi říká pravdu.

    Dnešní postfaktická doba, kdy se každý vybírá čemu věřit hlavně podle toho, jak se mu které z alternativních fakt zamlouvá, je celkem logickou reakcí společnosti na zneužívání odbornosti a prodejnost vědy. Dokonce to není ani úplně nevědecké — to, co jde dohromady s mým dosavadním poznáním, s tím, co si myslím, že mám podložené a ověřené, je pravděpodobnější než to, co mému dosavadnímu poznání odporuje. Problém je za prvé v kvalitě toho, co považuji za své dosavadní poznání a za druhé v tom, že vědecký přístup není potvrzení stávajících teorií nekriticky přijímat, a co jim odporuje, odmítat, ale každý nový poznatek prověřit: co se zdá dosavadním teoriím odporovat, zasluhuje o to důkladnější prověření a výzkum.

    V době, kdy vědci a odborníci ztratili autoritu, protože už příliš mnoho vědců podvádělo a příliš mnoho podvodníků se vydávalo za odborníky, se už nikdo nemůže pro orientaci ve světě na žádnou autoritu spolehnout, a tak nezbývá, než abychom se všichni stali vědci. Ani vědecká metoda poznání sice neznamená zaručenou spásu, protože nakonec stejně není v mých možnostech všechno, co mi kdo tvrdí, prověřit vlastním výzkumem, ale umožňuje rozpoznat aspoň část lží podle toho, že jsou podávány nevědecky, závěry z (údajných) fakt vyvozují falešným, logicky chybným usuzováním, neumožňují nezávislé prověření, a tak podobně.

    Vědecká průprava mi nezaručuje, že nikdy nikomu nenaletím, ale umožňuje mi budovat sítě důvěry přece jen trochu spolehlivěji, vyhnout se aspoň nejzjevnějším lžím a nepodlehnout nejkřiklavěji falešným autoritám všelijakých Vůdců. Postaru Fýrerů, ponovu Lídrů.

    Neštěstím naší dnešní společnosti je, že vědecké myšlení zůstává luxusem, něčím, čemu se má učit intelektuální elita na vysokých školách v rámci přípravy na práci vědců. Základní školní vzdělání se soustředí na biflování fakt, a především na učení se úctě k autoritám — právě tomu, čemu bychom se měli naopak odnaučovat.

    Nám, vědcům, pak nezbývá než zoufale sledovat dav, který odmítá naši autoritu, a marně si lámat hlavu, co s tím máme dělat, když ono je to odmítání autority vlastně správné — jen kdyby ten dav místo nás nepřijímal nadšeně autority jiné.
    JS
    July 20, 2017 v 12.9
    panu Macháčkovi
    Trochu jste mi připomněl knížku Phishing for Phools: http://press.princeton.edu/titles/10534.html (kterou jsem nečetl, ale vypadá zajímavě)
    July 21, 2017 v 23.18
    Kdyby věda byla tunel
    Život vědců by byl mnohem snazší, kdyby věda byla tunel. Třeba tunel Blanka: Co udělal stát, když tuneláři neodevzdali slíbenou práci ve slíbeném termínu, a místo toho si řekli o další peníze? Zaplatil dalších šestnáct miliard korun, což je třetina ceny robotické mise na Mars:
    http://www.vedazije.cz/node/5059
    nebo téměř polovina plánovaných výdajů českého státního rozpočtu na veškerý výzkum, vývoj a inovace na příští rok, které chce ministr Pilný omezit:
    https://apps.odok.cz/attachment/-/down/IHOAAMVA6WR9

    Kdyby tunel Blanka stavěli vědci a měli na to grant, nepřicházelo by naprosto v úvahu, aby si dovolili překročit plánovaný rozpočet. Nejen to, museli by také vykázat, zač kolik utratili, a doložit, že šlo skutečně o účelné výdaje. A pokud by řešitelé vědeckého grantu nedosáhli slíbených výsledků ve slíbeném termínu, rozhodně by nemohli počítat s tím, že dostanou další grant na dokončení práce, naopak by jim hrozilo, že peníze, které už dostali a spotřebovali, budou muset grantové agentuře vrátit.

    Můžeme jen snít o tom, jak krásně by se nám žilo, kdyby věda byla tunel a místo grantů kdybychom na ni dostávali státní zakázky.
    MP
    July 22, 2017 v 9.37
    Jen pro přesnost
    Nikoli stát, ale Praha.
    July 22, 2017 v 23.15
    Věda je bezcenná
    Problémy s financováním vědy vyplývají z toho, že politici a další lidé, kteří mají na politiku vliv, považují vědu za bezcennou. Možná by to tak přímo neřekli, možná si to ani neuvědomují, ale projevuje se to soustavně v jejich rozhodování.

    Rozestavěné stavby je potřeba dokončit. Pro ty, kteří rozhodují, mají hodnotu a zrušit projekt, který kontraktoři nedokončili v dohodnutém termínu a za dohodnutou cenu, by považovali za ztrátu. Když už investovali do začátku stavby, považují za nutné ji dokončit, ať to stojí, co to stojí. Takto přistupovali ti, kteří rozhodují, nejen k tunelu Blanka, ale dokonce i k dálnici D8, stavbě, která předběhla svou dobu, protože v době, kdy se ještě nemluvilo o době postfaktické, byla zahájena naprosto bez ohledu na fakta, fakticky postfakticky. Nejen že někdo považoval za nutné postavit dálnici na nestabilním podloží, ale dokonce ten někdo rozhodl stavět na tom nestabilním podloží, jako by bylo stabilní, tvářit se, že žádné varovné geologické průzkumy neexistují. Když se to nestabilní podloží sesulo, a tak vyšlo konečně najevo, že projekt je nejen bezohledný vůči chráněnému území, ale po všech stránkách špatný, technicky nevyhovující, nebyl sesuv ponechán jako památník potrestané zpupnosti. Místo toho padlo rozhodnutí bez ohledu na náklady sesuv odstranit a kritický úsek vybudovat znova, tentokrát s větším ohledem na podloží, s použitím dražších postupů potřebných pro stavby v tak obtížných podmínkách. Ti, kteří rozhodují, vycházeli z víry, že odepsat náklady na dosavadní stavbu jako vyhozené z okna by bylo škoda.

    Když jde o vědu, dívají se ti, kteří rozhodují, na všechny prostředky již vynaložené na její rozvoj, jako na vyhozené z okna a zrušit rozjetý projekt jim vůbec nepřipadá jako zmaření minulé investice, spíše v něm vidí úsporu budoucích nákladů.

    To se týká i vědeckých pracovišť budovaných s pomocí evropských dotací. Jejich stavby byly naplánovány v době, kdy se vláda (vedená sociální demokracií) hlásila k Lisabonské strategii, v jejímž rámci měly být státní výdaje na vědu postupně zvyšovány až na 1 % HDP (a soukromí podnikatelé motivováni, aby své výdaje na výzkum zvýšili na další 2 % HDP). Když přišly pravicová vláda a finanční krize, pravice růst rozpočtu na výzkum zastavila, a vědci měli být ještě rádi, že mají tu výsadu, že jejich rozpočet se aspoň nesnižuje. Dnes ČSSD spolu s KDU-ČSL řídí stát tak, že hospodářství se jakž takž daří, a rozpočet na výzkum zvyšují, jen Babišovo ANO to sabotuje, nicméně představa, že by ten rozpočet na výzkum zvýšili až k takové úrovni, jaká byla plánována před krizí, je naprosto utopická. Nejde přitom o žádné překročení rozpočtu, jaké je běžné u staveb, jen o dodržení plánovaného rozpočtu — nová výzkumná zařízení, jejichž dokončení se blíží, budou pro svůj chod potřebovat jen tolik, kolik bylo původně plánováno. Přesto se na to ti, kteří rozhodují, dívají jako na problém, a než by dali na vědu tolik, kolik slíbila vláda, jež rozjetý projekt zahájila, a kolik je k dokončení toho projektu potřeba, hledají cesty jak na vědě ušetřit, a přitom prokličkovat pravidly evropských rozvojových fondů, podle nichž vybudovaná zařízení musí nejméně pět let od dokončení sloužit svému účelu, a navíc prostředky na jejich chod je výslovně zakázáno vzít starším pracovištím. Za ztrátu by bylo považováno, kdybychom museli vrátit vyčerpané evropské dotace, ale jenom to — nevyužít vybudovaná pracoviště nebo zrušit některá stará už nikoliv.

    Už vůbec se pak pověsti cenné investice, která by neměla být zmařena, netěší prostředky vynaložené na rozvoj bádání v určité oblasti nebo na vybudování nějaké vědecké skupiny. Na zánik vědecké skupiny nebo konec bádání v nějakém oboru, ať už ta skupina nebo obor měly jakoukoliv tradici a ať jejich rozvoj stál jakékoliv náklady, pohlížejí ti, kteří rozhodují, zásadně jen jako na úsporu budoucích nákladů a na prospěšný evoluční krok — zánik slabého pracoviště nebo odvětví, kterým se uvolňuje prostor pro silnější vědecké skupiny a perspektivnější tematiky.

    V očích těch, kteří rozhodují, prostě nemá málo dobrá věda ani zlomek ceny hodně špatné dálnice.
    July 26, 2017 v 21.15
    Cizí mozky v Česku nechceme
    Se životními a pracovními podmínkami českých vědců česká národní xenofobie bezprostředně nesouvisí, ale pořád o ní zakopávám, když dávám dohromady komentář k výši českých mezd. Nechci ten komentář napsat zbytečně rozvláčný, a tak v tom, co sesumíruji, soustavně škrtám tak dlouho, až začnu úplně znovu. Tuhle poznámku budu muset určitě vyškrtnout, nicméně odpustit si ji nemohu, připadá mi důležitá, proto ji píšu samostatně.

    Mzdy patří k nejvýraznějším příčinám toho, proč spíše odcházejí čeští vědci do zahraničí než přicházejí zahraniční vědci k nám, zvlášť když jde o vědce špičkové. Nebyli bychom ovšem nejspíš Češi, kdybychom při získávání zahraničních posil pro českou vědu neházeli sami sobě klacky pod nohy vysloveně xenofobními zákony a protimigrační politikou. Nenávist živená proti uprchlíkům z Afriky a Blízkého východu a povýšené zotročování ukrajinských dělníků se obracejí i proti vědcům, nejen ze Sýrie nebo Ukrajiny, ale také z Austrálie:
    http://blog.aktualne.cz/blogy/vaclav-horejsi.php?itemid=24031
    July 26, 2017 v 22.41
    Levná práce
    Česká věda není mzdově konkurenceschopná. Pro vědce je přitom obzvlášť snadné odejít za prací do nějaké vyspělejší země, aspoň pro ty nejlepší a v těch oborech, které by si naši politici, ba snad i průmyslníci, nejvíce přáli rozvíjet. Existuje pár oborů, převážně humanitních, které jsou tak pevně vázané na národní jazyk a kulturu, že odchod do zahraničí v nich nepřichází v úvahu, ale převážná většina vědců mluví anglicky a cestuje po mezinárodních konferencích.

    Na první pohled by se mohlo zdát, že aspoň na břídilech jako já, jakých mají všude na světě dost, se dá šetřit bez rizika, stačí dobře zaplatit několik es, ale prakticky to zatím k velkým úspěchům nevedlo a očekávám, že ani nepovede. Jednak se esem člověk zpravidla nerodí, vyrůst do esa v prostředí, které nikoho jiného než esa nepodporuje, je těžké, a když už se člověk někde vypracuje, těžko mu přijde nějak zvlášť lákavá náhle štědrá nabídka odněkud, kde dřív o něj nestáli, málem ani kdyby byl ochoten pracovat zadarmo. A za druhé pracovat za vysokou mzdu v prostředí, kde většina kolegů vydělává daleko méně, znamená dost velkou zátěž, člověk aby se stále bál, že si svůj status esa neudrží a spadne na úroveň těch chudáků okolo, a stále aby se potýkal když ne se závistí, tak aspoň s nepochopením — lidé s výrazně odlišnými příjmy žijí v úplně jiných světech, těžko se mohou přátelit, nerozumějí problémům toho druhého, a například pro česky placeného vědce je těžké pochopit, jak by mohlo evropsky placené eso (a s evropskými penězi na projekt) ještě něco potřebovat, když přece všechno má.

    Ostatně na jedné z debat pořádaných v minulosti Fórem Věda žije! komentoval jeden z panelistů — bohužel si nevzpomenu ani, která přesně debata to byla, natož kdo byl ten panelista — snahu podporovat výlučně špičková pracoviště přirovnáním k pyramidě — copak se dá pyramida zvýšit tak, že osekáme základnu a ušetřené kvádry naskládáme na špičku?

    Zkrátka věda na evropské úrovni se u nás bude dělat těžko, dokud nebudeme mít na evropské úrovni mzdy vědců.

    Nu a stejně jako pochybuji o tom, že mezi vědci stačí mzdy zvýšit jen tem nejlepším, musím pochybovat i o tom, že by bylo možné udělat z vědců královsky placenou elitu, zatímco většina ostatních Čechů bude pracovat za mzdy hluboko pod úrovní německé mzdy minimální. Bezprostřednějším problémem pro společnost než ohrožení vědy je, že kvůli nízkým mzdám ubývá lékařů a zdravotních sester, a vědci pochopitelně také potřebují dobrou zdravotní péči. Chudoba učitelů má zásadní dopady jak na společnost obecně — jak říkal Jan Masaryk, „války nepřestanou, dokud budou generálové placeni lépe než učitelé,‟ — tak na vědu, přímo i nepřímo — školství vychovává jak budoucí vědce, tak ostatní lidi, kteří v závislosti na vzdělání budou, anebo nebudou chápat význam vědy a podporovat její financování. Ostatně podpoře vědy by asi příliš neprospělo, kdyby se většinově chudí lidé dívali, jak vědci vydělávají mnohonásobně více než oni — a ještě k tomu z jejich daní, jak se tak říkává. Příjmy všech lidí přitom přispívají, anebo nepřispívají k výdajům domácností, které táhnou současný hospodářský růst, což má pochopitelně zásadní vliv na možnosti financování vědy. A nejen že při současné neschopnosti států vybírat daně od bohatých nadnárodních firem závisí výše vybraných daní velmi silně na výši mezd, ale výše mezd rozhoduje i o tom, jak velké příjmy mohou mít firmy vyrábějící pro domácí trh, tedy ty firmy, které na našem území povedou nějaký výzkum a vývoj mnohem spíše než zahraniční investoři.

    Zkrátka a dobře abychom mohli mít dobrou vědu, potřebujeme vysoké mzdy vědců, a abychom mohli mít vysoké mzdy vědců, potřebujeme vysoké mzdy všech. Není možné mít zároveň nízkou cenu práce a pokročilé inovativní hospodářství, být zároveň montovnou i laboratoří.
    July 27, 2017 v 16.4
    Příčiny byrokratizace vědy
    Nezdá se mi, že by byrokratizece vědy a její nedostatečné financování spolu příčinně souvisely.

    Vědci tráví většinu času úsilím o splnění různých formálních požadavků na získání grantů, publikace atd. na úkor bádání. Mezi vědci je ostrá konkurence a ta formální kritéria jsou důsledkem snahy o férovost, objektivitu a nestrannost. Před sto lety bylo vědců daleko méně; kdyby dnes vědec získal pro svůj výzkum podporu prostě proto, že mu někdo věří, jako to šlo kdysi, tak by v tom byla viděna naprostá svévole a nespravedlnost. Einsteinovu práci o speciální teorii relativity by dnes žádný solidní vědecký časopis nevydal.

    Vědeckou práci musí vykazovat i lidé, jejichž primárním profesním cílem je něco jiného než věda - chtějí učit na universitě nebo vést lékařské pracoviště. Dokonce i člověk, který potřebuje titul po účely politické kariéry, musí vědeckou práci alespoň předstírat.

    Vezměme si například oblíbenou figuru "pana profesora", přednosty universitní kliniky. Ten by měl být současně přední vědec, vynikající lékař, schopný organizátor a dobrý učitel. Navíc potřebuje ostré lokty a určité politické zázemí. V lidové představivosti by měl být ještě k tomu všemu být zvlášť dobrý člověk, přímo lidumil. Pokud by byl skutečně tak geniálním vědcem, nebylo by ho škoda na to, aby vysedával na schůzích?
    + Další komentáře