Chceš diskreditovat nějakou politickou stranu anebo myšlenku? Napiš, že má vysokou podporu u lidí s nejnižším vzděláním. Veřejnost hrdá na svoji polovzdělanost víc slyšet nepotřebuje. Za to, že nakopl tento předsudek, bych Tomáši Tožickovi odpustil i jeho sentimentální snění o zlatém srdci českých nevzdělanců prostých rasismu, xenofobie a dalších měšťáckých zel. Jen kdyby Tožička pro nadšení ze znovuobjeveného proletariátu nenechal nakonec celou absurdní strukturu předsudků nedotčenou, jen zaměnil znaménko plus za mínus. Tvrzení, že „skupina se základním vzděláním hlasuje překvapivě vyváženě a je otevřena alternativám“, není sice v rozporu s daty z průzkumů volebních preferencí, jen má podobnou informační hodnotu jako nápověda Windows: je přesná a k ničemu.

Lidé s nejnižším vzděláním (to jest s nejvýše dokončenou základní školou) představují významnou část, téměř pětinu populace ČR starší patnácti let (17,6 procent v roce 2011). Demografická struktura této skupiny ovšem na první pohled varuje před tím, abychom jako Tožička -- a svým způsobem i političtí analytici zdůrazňující nižší vzdělání voličů jako znak inferiority politické strany -- uvažovali o nějaké skupině se společnými zájmy, stylem života a obživy. Vidíme totiž dvě výrazné kumulace: 28,4 procenta lidí se základním vzděláním je ve věku 15—19 let a další čtvrtina připadá na ženy ve věku nad 65 let (při započtení i těch o deset let mladších by to bylo 36,3 procenta).

Kumulace žen nad 65 je dána historicky, v dobách jejich mládí nebylo vyšší vzdělání běžné. Kumulace na druhé straně věkové škály plyne z faktu, že naprostá většina lidí ve věku od 15 do 19 let chodí ještě na střední školu nebo učiliště; více než dvě pětiny lidí se základním vzděláním se dále vzdělávají a situace se stabilizuje až u těch, kterým je víc než pětadvacet. Tehdy se podíl lidí se základním vzděláním ocitne zřetelně pod deseti procenty příslušné věkové skupiny.

Promítnuto do volebních preferencí: Česká pirátská strana, obvyklý vítěz studentských voleb s masivní převahou voličů pod třicet let, má podobně jako ČSSD relativně vysoký počet voličů se základním vzděláním. Ovšem ČSSD by u voličů do třiceti let zcela propadla a zachraňují ji voliči nad šedesát let. Jednou jsou tedy ti se základním vzděláním žáci, kteří soudě podle vzdělanostní distribuce pirátských voličů budou brzy vysokoškoláky, podruhé důchodci, kteří ukončili základní školu před rokem 1970, kdy nemělo vyšší než základní vzdělání přes padesát procent populace. Ani v jednom případě nejde o příslušníky Tožičkou předpokládaného nového „kvazi-industriálního, školstvím málo formátovaného a zbídačelého proletariátu“. Tahle nepříslušnost je ale také všechno, co spolu mají obě skupiny společné.

Nechci bagatelizovat situaci oněch přibližně sedmi procent „setrvale nevzdělaných“ v produktivní populaci. Je to však příliš málo nejen na „novou třídu“, ale i na voličský potenciál, jehož zájmy by někdo bral vážně; zájmy, které by ostatně roztříštěná skupina ani nedokázala formulovat. Dobře provedené inkluzivní změny v českém školství by mohly těch sedm procent snížit na pět, v nejšťastnějším případě na čtyři. Přibližně čtvrtina lidí bez vzdělání si navíc nese rasové stigma a srovnatelné množství nálepku feťáka nebo gamblera. A  to se pak těžce hledá práce, bydlení a zastání proti brutalitě zákonných i samozvaných strážců pořádku.

Přiznávám se Tomáši Tožičkovi, jakožto i dalším dobrým levicovým radikálům: Pokud by to inkluzivní snížení počtu nejnevzdělanějších znamenalo, že by se jim zásluhou represivního kapitalistického školského disciplinování „zatemnilo myšlení“, a Kalouskovi s Babišem by proto přibyla dvě procenta voličů, považoval bych to za přijatelnou cenu. Lepší zdravý a indoktrinovaný volič topky než umírající feťák.

Snobismus nevzdělanosti

Tožička pro svůj objev otevřeného, tolerantního, protože nevzdělaného proletariátu recykloval myšlenky z jiných dob a jiných částí světa; vznikly vesměs v anglosaském prostředí tak před půl stoletím. V zemi, kde má většina kopáčů a pokladních v supermarketu alespoň výuční list a plně kvalifikovaná zdravotní sestra je tradičně placená zřetelně hůř než ten kopáč, tyto myšlenky poněkud kulhají. Vazba vzdělání a příjmů je u nás rozvolněná, efekt vzdělání jako sociální pojišťovny je nevýrazný a jako sociální výtah funguje jen nahodile. Pořádné třídní vzdělání jsme tu neměli snad ani za stařičkého mocnáře.

Frontální kritika vzdělávací soustavy jako nástroje udržování a reprodukce sociální nerovnosti se v takové situaci nejen míjí svým cílem, ale stává se až příliš často komplicem odbourávání dosažené úrovně vyrovnávání šancí. Respektive stává se takovým komplicem vždy, když chce snižovat nároky na rutinní biflování a počítání nebo odstranit řadu zbytečných dat z dějepisu; to, aby děti ze všech vrstev měly větší šanci školu dokončit. Klesá matematická i literární gramotnost a středních škol, na kterých se žáci naučí alespoň anglicky tak, aby s tím vystačili na vysoké škole, je jako šafránu v Polreichových receptech, o druhém jazyku raději ani nemluvě. Rozmělňování nároků vede ale nakonec jen k domácím učitelům, francouzským lyceím v Praze a soukromým středním školám v zahraničí, na kterých děti prozíravější části našich zbohatlíků (buržoazii ještě nemáme) dohánějí to, co se ve veřejné škole nenaučily, a získávají komparativní výhodu před dětmi z veřejných škol.

Umím si představit dobu, kdy si absolvent vysoké školy humanitního typu nebude umět přečíst diplom, který mu byl při promoci předán za zvuků slavnostního chóru pějícího o vstřícnosti k dětem a studentům, o odmítnutí ohavného požadavku znalosti jako podlého elitářství s refrénem Vivat felix ignorantia, matka demokratické tolerance. Včetně toho „felix ignorantia“, aby bylo vidět, že promující vstupuje mezi vzdělance (on si to pak na googlu najde).

Potkal jsem v životě hodně moudrých a vzdělaných lidí bez titulu a řadu blbců s titulem před i za jménem. Je to jistě jen neoprávněně generalizovaná parciální zkušenost (uznejte, to zní onačeji než „předsudek“), ale všiml jsem si, že na formálním vzdělání bazírují nejvíce lidé nedovzdělaní a zapšklí. Přesto či právě proto však nevidím smysl v tom, zaměňovat snobismus vzdělání za snobismus nevzdělanosti.