V šedesátých letech se zdálo, že industrializaci odzvonilo. Racionalizace výroby a přesun průmyslu do rozvojových zemí vytvářely dojem, že nastává éra služeb a dělníci mizí jako pára nad hrncem. Intelektuálové, akademici a politici v rozvinutých zemích podlehli klamu, že role dělnictva ztratila na významu.

Herbert Marcuse přišel s nápadem, že novým nositelem pozitivních — sociálně liberálních — společenských změn se místo proletariátu stanou frustrované a nespokojené skupiny, což oslovilo studenty a nejrůznější liberální zájmová uskupení.

Proletariát

Slovo proletariát pochází z dob starého Říma. Označuje lidi, kteří neměli žádný majetek a jejich jediným přínosem pro společnost tak bylo plození dětí a námezdní práce. V devatenáctém století se za proletariát označili ti nejchudší zaměstnanci, především dělnictvo a služebnictvo. Dnes je toto slovo vnímáno jako relikt komunismu — rozuměj reálsocialismu.

Je načase tomuto slovu vrátit opět jeho postavení ve společenské diskusi. Ukazuje se totiž stále zřetelněji, že ačkoli je zbídačený proletariát rozptýlen, neubylo ho. Jen jsme si dokonale navykli ho nevnímat.

Proletariát je dnes úzce spjat s prekariátem — tedy se zbídačenou částí společnosti. Mohli bychom tedy této obrovské armádě říkat prekarizovaný proletariát, ale to by bylo jen abundantní kupení cizích slov. Obecně bychom si neměli nechat krást různými ideologiemi slova, která dobře popisují realitu, a neměli bychom se bát je používat. Jejich provokativnost nakonec může dobře posloužit v rozhovoru pro vyjasňování pozic, ze kterých při hledání společného řešení vycházíme.

Dnes se v liberálních kruzích o proletariátu hodně mluví (když používám slovo liberální, myslím tím, jako na většině planety, sociálně liberální, nikoli ekonomicky liberální). Je to jakási entita skrytá kdesi v avalonských mlhách, něco mezi blanickými rytíři a zombiemi. Žádný intelektuál to nikdy neviděl, ale hodně o tom přečetl a napsal. Politici nejen že to neviděli, ale slyšeli o tom jen od svých volebních poradců. Proto není divu, že se o proletariátu tradují nejrůznější mýty.

Yupíci, maloměšťáci a proletariát

Když mají měšťáci problém, tendují svalovat vinu na nejslabší vrstvu společnosti. Nejinak je tomu v současnosti, kdy i svobodomyslné skupiny střední třídy a bohatých mají představu, že za neřády, jako je rasismus a xenofobie, stojí nejméně vzdělané a nejchudší složky společnosti. Je to ovšem nesmysl.

Proletariát s nízkým vzděláním — základní škola a vyučení — řeší tyto problémy mnohem méně než lidé se sekundárním a terciálním vzděláním. Na svých pracovištích se běžně setkávají s Romy a vzájemně si pomáhají se zahraničními dělníky, většinou agenturními zaměstnanci. Neposílají ovšem tweety o tom, jak rychle zrovna běží výrobní pás a nevyhazují peníze za noviny vydávané oligarchy.

Formální vzdělání je nedostatečně disciplinovalo. Základní škola jim nedala dostatek důvodů ztotožnit se se systémem, pro který byli, jsou a budou jen podřadnou námezdní silou vykonávající nejhůře placené práce. Proto se v této skupině najde velká část lidí, kteří jsou, když už jdou k volbám, ochotni dát hlas „nesystémovým“ alternativám.