Němečtí konzervativci jsou neklidní, tu a tam je možné vidět i projevy mírné paniky. Mají před sebou volební střet, ve kterém tu stojí tak trochu s prázdnýma rukama. Řekněme, že mírně trčí. Křesťanští demokraté si k sociálním demokratům dlouho chodili jako do samoobsluhy. Pro témata, pro voličské skupiny, pro populární kroky. Když například  konzervativci zruší vojenskou službu poté, co sociální demokraté prosadili úsporný program pro celou zemi, těžko se rozlišuje, kdo je kdo.

Martin Schulz jako sociálně demokratický kandidát na budoucího kancléře vypálil úřadující kancléřce Angele Merkelové hned několik rybníků najednou. Stačilo přijít. Němci vědí, že bývalý předseda Evropského parlamentu udrží Německo jako mezinárodně-politicky silnou a vlivnou zemi. Neokoukaná tvář v mnohém nabízí totéž co kancléřka. Hodně lidí ale má pocit, že totéž z jiné ruky je lepší.

Když bude kancléřka vyhrožovat, že levice postaví červeno-rudo-zelenou koalici, připustí, že se obává mizerného volebního výsledku své strany. Na čem mají konzervativci mobilizovat? Že levice opustí tradiční hodnoty? Vždyť to konzervativci léta dělali také. Že levice bude rozpočtově neukázněná? Němci nemají sociální demokraty zařazené jako někoho, kdo rozhazuje. Heslo o džbánu by se v letošním volebním roce v Německu mohlo přeformulovat „Tak dlouho křesťanská demokracie dělá socanskou politiku, až se objeví socan“.

Neagresivní, ostrý na jistotu

O Martinu Schulzovi se i u nás píše, že je rétoricky schopný a charismatický. Kdo si na Youtube poslechne pár hodin jeho projevů, zjistí, že své charisma nevěnuje prakticky žádné volebně rizikové záležitosti. Schulz není agresivní, emoce umí vzbudit jinak. „Budeme bojovat pro nás, ne proti ostatním. Nebudeme nikoho ponižovat, nebudeme paušalizovat.“

Hned dodá, že na rozdíl od Trumpa. Schulz se umí vymezit vůči skupinám, které z jeho potenciálních voličů nikdo nelituje. Vůči nacionalistům, vůči tureckému prezidentovi, vůči nesolidárním Východoevropanům, vůči rozdílu v platech mužů a žen. Nejdelší potlesk na stranickém sjezdu zněl, když se Schulz prezentoval jako bojovník proti populistům a porušitelům politických tabu. „My jsme hlavní silou proti slábnutí demokracie.“ Kdo by nechtěl být hlavní silou v ušlechtilé věci?

Schulz mluví a vypadá tak, že ho může volit prakticky kdokoli ze široké střední vrstvy v Německu. Cituje při svých projevech z evangelia i z konzervativních ekonomů, zvláště když na sjezdu mohl přečíst věty ekonoma z jiného tábora o tom, že sociální soudržnost je rozhodující pro úspěch a velké bohatství je nemravné. Prakticky nemluví o ekologii, ekonomický růst je pro něj samozřejmost. Spolupráci s odbory a podnikovými radami politicky prodává jako důvody německého ekonomického úspěchu.

↗

Schulz mluví a vypadá tak, že ho může volit prakticky kdokoli ze široké střední vrstvy v Německu. Foto Philippe Grangeaud

Tradice a rodina

O tradicích sociální demokracie Martin Schulz mluví tónem i pohnutím středně velkého šlechtice, který vzpomíná na své předky. Je to konzervativní sled řečových figur, kde se zdůrazňuje volební právo pro ženy, starost o zaměstnance, v nejnovější době zavedení minimální mzdy. Kdo by si při takovém líčení vzpomněl, že se německá sociální demokracie s marxismem rozešla až po II. světové válce, a když vše dobře dopadne, možná bude vládnout s postkomunisty a zelenými.

Schulz předkládá své pojetí rodiny. Lidé jsou dnes extrémně zatíženi prací, pracují do pokročilého věku, děti mají čím dál později. Dnešním Němcům je často přes padesát let, mají nedospělé děti a pomalu potřebují pomoc. Schulz takovou pomoc a empatii ze strany státu nabízí. Nabízí celodenní péči o děti od předškolního věku a studium zdarma. Důraz na vzdělání pro všechny od něj zní velmi věrohodně. Dodá, že má rád knihy, což u bývalého knihkupce ani nepřekvapí.

Zatímco u nás se děti objeví leda na volebních plakátech, Martin Schulz o nich mluví hodně. V obecně přijatelných souvislostech, jako třeba že školní budovy mají vypadat výborně, protože je to projev úcty k dětem a vzdělání.

Od nástupu Martina Schulze vstoupilo do sociální demokracie v Německu 13 tisíc nových členek a členů. Mladým lidem, kteří do strany vstoupili, na sjezdu řekl: „Jste členy rodiny, která se stará o to, aby se věci lepšily.“ Dodal, že sám je páté dítě jednoduchých a slušných lidí, že svou druhou šanci, když byl na dně (jako alkoholik) dostal díky rodině, přátelům a organizaci mladých sociálních demokratů.

Německo chválí jako zemi, která poskytuje šance, jako samostatnou zemi, která zásluhou sociálně demokratického kancléře nešla bojovat do Iráku. Tím se konzervativní prvky završují ve známé svaté trojici — tradice, rodina, vlast. Dále samozřejmě bezpečí. Německá sociální demokracie chce přidat na platech policistům a hasičům. Na rozdíl od konzervativců nechce podstatným způsobem investovat do armády.

Lidé práce a Evropa

Sociální demokracie má v Německu výborné vztahy s odbory, patří k těm silám, které reflektují a zkoumají proměnu práce v době robotizace. Znejistělí lidé na pracovním trhu hledají oporu v sociální demokracii. Sociálně soudržná společnost je odolnější vůči výkyvům konjunktury i vůči populistům. To už po opadnutí neoliberalismu připouštějí i konzervativci a ve Schulzově středovém podání je jako garant sociální soudržnosti vnímána sociální demokracie. Třeba spojení „deregulační bláznovství“ by si konzervativci nemohli dovolit. Že se na něm socialisté také podíleli, je milosrdně zapomenuto, černý Petr zůstal stranám černé, křesťansko-demokratické barvy.

Respekt k tvrdé práci je sociální demokracii vlastní od začátku. Dnes se dá propojit se zájmem o rodinu a volný čas. O vzdělání, kulturu a kreativitu pro všechny. Schulz to umí. V jeho obrazu člověka v současné civilizaci se najde naprostá většina německé společnosti. Kdo tvrdě nepracuje, třeba je alespoň v nějakém spolku a dostane také pochvalu. „Bohatí si mohou dovolit slabý stát“, zní jedno z hesel. Na této tezi panuje v Německu shoda.

Evropa je pro kandidáta Schulze úběžník i univerzální lék. Úspěšná kariéra v Bruselu Schulzovi propůjčuje lesk domácího světoobčana. Vzniká dojem, že když se něco bude dít, Schulz bude vědět, s kým se sejít a kam zavolat.

Kandidát Schulz cestuje. Jezdí do menších měst i vesnic. Mluví s lidmi. Občas zajde i k někomu domů. Všude existují lokální noviny, které se masově čtou. Komunikačně zdatný kandidát nabízí stát, který bude pod jeho vládou lépe komunikovat. Co má v naší civilizaci větší cenu, než že si vás občas někdo všimne?

Fenomén Schulz nekouzlí

Levozelená koalice je v Německu díky fenoménu Schulz již nějaký čas aritmeticky možná. Když se podíváme na veřejná vystoupení Martina Schulze, najdeme hlavně zvláštně harmonický středový humanismus. Kandidát na kancléře chce investovat do lidí ve společnosti, která si to přeje.

Jestliže se kancléřce Merkelové přezdívá mamina, Schulz je trochu taťka, i přes charisma a rétorický dar. Ale věříte mu, že když pojede autobusem a někoho tam z rasových důvodů napadnou, popere se do krve. Pro volební klání úhrn vlastností a politických strategií Martina Schulze představuje výhodu, která se jeví až skoro nespravedlivá. Je to typ knihkupce, od kterého si vděčně necháte doporučit, co máte číst.