Evropský parlament si v lednu po odchodu sociálního demokrata Martina Schulze zvolil nové vedení. Schulz se  po pěti letech v předsednickém křesle rozhodl pokračovat v politické dráze  doma v Německu, kde vystřídá Sigmara Gabriela v čele SPD (Sociálně demokratické strany Německa) a stane se lídrem strany pro podzimní parlamentní volby.

Jeho návrat na německou politickou scénu překvapivě rychle posílil tamní sociální demokracii: Schulz je v současné době výrazně populárnější než Angela Merkelová a SPD získalaběhem jednoho týdne osm procent na preferencích. Jestli bude takzvaný Schulzeffekt stačit také na volební vítězství pro německé sociální demokraty, to se ukáže v následujících měsících.

Konec velké koalice EPP a S&D

Schulzův odchod z Evropského parlamentu znamenal ovšem jen začátek velké politické tahanice v bruselských institucích. V Evropském parlamentu funguje již několik let relativně stabilní dohoda na velké koalici mezi největšími politickými kluby, lidovci (EPP) a sociálními demokraty (S&D) o rozdělení vrcholných pozic (takzvaných top jobs) v evropských institucích.

Na základě této dohody získali například lidovci post předsedy Rady (Donald Tusk) a Komise (Jean-Claude Juncker), sociální demokraté zase předsedy Eurozóny (Jeroen Dijsselbloem) a Parlamentu (Martin Schulz). V letošní hře o trůn však již lidovci dohodu nedodrželi a s pomocí liberálů získali předsednické křeslo pro italského konzervativce a bývalého mluvčího Silvia Berlusconiho Antonia Tajaniho.

↗

Evropští sociální demokraté mají nelehký úkol. Na jedné straně zůstat stoupenci evropské integrace, na druhou stranu se distancovat od dosavadní evropské sociální politiky. Repro DR

Podpora liberálů byla celkem nečekaná, protože ještě den předtím hodlali podpořit socialistického kandidáta Gianniho Pittellu vzhledem k tomu, že vlastní kandidatura liberálního lídra Guye Verhofstadta s podporou italských populistů nezískala podporu ani vlastní politické frakce. (Více se dočtete v tematickém článku Venduly Couvreur)

Co znamená rozbití dohody mezi lidovci a sociálními demokraty? To se nejspíše ukáže příští rok. Sociální demokraté už zřejmě nebudou mít žádný top job v evropských institucích, protože Dijsselbloemova Strana Práce PvdA v Nizozemsku pravděpodobně po březnových volbách neobhájí funkci ministra financí, takže může těžko nadále chtít předsedat zasedání ministrů financí Eurozóny.

Sociální demokraté do „absolutní“ opozice?

Je zřejmé, že stávající politika EU neprospěje volebním výsledkům sociálních demokratů napříč celým kontinentem: sociální demokracie chce být na jedné straně loajální vůči integračnímu projektu, na druhé straně si uvědomuje, že EU v posledních letech zanedbává sociální agendu a stala se jedním z hlavních tahounů absurdních škrtů na úkor evropského sociálního modelu a ve prospěch velké kapitálu. Sociální demokraté nutně potřebují nějaký jasný úspěch, aby mohli svým voličům prokázat, že věřit v evropskou integraci má smysl a že má potenciál nabídnout potřebná sociální a ekonomická řešení v neustálém komplikovanějším světě.

Jít do „absolutní“ opozice může tím pádem znamenat naprostou ztrátu vlivu při projednávání důležitých legislativních návrhů, které teď leží v Bruselu na stole: zavedení sociálního pilíře pro sociální harmonizaci v EU, zefektivnění boje proti daňovým rájům a stanovení rozpočtových priorit v rámci revize takzvaného víceletého finančního rámce EU.

Na druhé straně má pořád své slovo v Komisi, kde zatím sociálnědemokratičtí členové zůstávají na svém místě. Za rok se stejně nabízí další možnost ovlivnit výměnu Donalda Tuska, který zřejmě nezíská podporu polské vlády a nebude schopen obhájit svůj mandát jako předseda Evropské rady. V kuloárech se už mluví o současném francouzském prezidentovi Francoisi Hollandovi. Jeho osobnost je však vnímaná tak negativně, že jeho jmenování by mohlo Unii v krizi znamenat smrtelnou ránu.

Nesmíme proto zapomenout na mezinárodní kontext: nečitelný Donald Trump se stal prezidentem USA a článek 50 (který umožnuje Brexit) bude spuštěn v březnu. Rok 2017 bude pro sociální demokraty více než turbulentní: kromě nestability vycházející z Velké Británie a Spojených států čekají Evropu důležité volby v Nizozemsku, ve Francii, v Německu a v České republice. Ve všech těchto zemích sociální demokraté vedou nebo jsou součást vládní koalice. Preference vypadají bledě a čekají se ztráty na úkor populistické pravice.

Manévr Martina Schulze a nástup francouzských levicových kandidátů na prezidentský post, Benoîta Hamona a Emmanuela Macrona, najednou mohou rozložit karty úplně jinak. „Opoziční tah“ sociálních demokratů na evropské úrovni jim umožní stavět se v předvolebních kláních více kriticky vůči neoliberálnímu kursu evropských institucí.

Sociální demokracie doufá opět získat voliče, kteří začali věřit experimentům pravicových populistů. To, jak evropská veřejnost negativně vnímá první kroky Donalda Trumpa, takový vývoj zajisté nevylučuje. Jestli taková strategie může zabrat, je zatím ve hvězdách. Léta vládnutí s liberály a konzervativci sociální demokracii v celé Evropě na důvěryhodnosti příliš nepřidala. Strategie opozičního radikalismu může fungovat jen v případě, že to sociální demokracie myslí skutečně vážně a není to jen marketingový tah, jež má přitáhnout zpět část ztracených duší.