ČSSD: návod na přežití
Jiří ParoubekJak se může ČSSD vrátit do čela české politické mapy? Bývalý úspěšný lídr sociálních demokratů Jiří Paroubek prý má recept. Seznam potřebných změn se zdá být nekonečný.
Posledními beze zbytku úspěšnými volbami pro ČSSD v posledních šesti letech byly komunální a senátní volby na podzim roku 2010. Výsledky voleb v posledních čtyřech letech měla sociální demokracie na naprosto sestupné trajektorii.
Výhra nevýhra ve sněmovních volbách v roce 2010 sice umožnila, aby ČSSD postavila premiéra a vládu, ale za cenu vydání ministerstva financí největšímu koaličnímu partnerovi a současně největšímu politickému soupeři.
Volby v posledních třech volebních termínech byly pro ČSSD stupňovaným zklamáním. ČSSD tak postupně prohrála v komunálních volbách téměř ve všech velkých městech. Ztratila pozice v Brně, Ostravě, ve většině velkých měst i měst střední velikosti. Ztratila v nedávných krajských volbách pozice na hejtmanstvích a ukazuje se, že s podstatně zúženou voličskou základnou se rapidně snižuje také její volební výsledek v senátních volbách, až na úroveň slabých volebních výsledků v letech 2000 až 2004. Má oproti sedmi europoslanců jen čtyři… Prostě úspěch vypadá zcela jinak.
Zatím ještě nenastal kolaps typu evropských voleb v červnu roku 2004 (výsledek ČSSD byl 8,8 %), i to však dnes vypadá spíš jako otázka času. Po třech těžce prohraných volbách se ČSSD ocitla ve zcela nezáviděníhodné situaci. Voličská veřejnost se na ni a její možnosti a volební vyhlídky dívá podobně, jako se publikum dívá na příští střetnutí boxera, který v posledních třech utkáních zaznamenal tři těžká KO a nastupuje ke čtvrtému zápasu s favorizovaným šampionem. Andrej Babiš je sice zatím spíše šampionem průzkumů veřejného mínění, ale psychologická výhoda je nyní na straně jeho hnutí.
Co dělat, anebo nedělat jinak?
Sociální demokracie, pokud ještě chce zvítězit ve volbách do sněmovny příští rok, se musí totálně mobilizovat. A přistoupit k velkým změnám v oblasti programu, marketingu, metod práce, a zejména působení na veřejnost. Musí prostě změnit vše.
Ostatně podobnou zkušenost udělala ČSSD již v letech 2005-2006, kdy jsem v dubnu 2005 jako nový předseda vlády převzal za tuto stranu největší díl odpovědnosti a ona se během třinácti měsíců z 10 % preferencí dostala téměř na třetinu odevzdaných hlasů ve volbách počátkem června 2006. Nebyl to zázrak, ale výsledek tvrdé práce, kdy bylo změněno prakticky všechno. A zejména vystupování lídra strany.
Pokud jde o působení na veřejnost, je potřeba neustále uplatňovat strategickou iniciativu. Přicházet do veřejného diskursu s neustále novými náměty nebo opakovat nosná témata z nedávné či vzdálenější minulosti. To tedy znamená vycházet z nových či obnovených anebo obměněných programových priorit.
Témata pro diskuse v médiích samozřejmě nelze lovit jen tak ze vzduchu, ale je třeba, aby měla jasný fundament, promyšlený stranický program.
Strana v posledních několika letech, a zejména v průběhu svého vládního angažmá od počátku roku 2014 prosazuje některé velmi kontroverzní a pro voliče těžko stravitelné kroky. Tyto kroky, které jdou proti vůli a názoru drtivé či velké většiny občanů, by si měla ČSSD nejen v těch příštích deseti měsících odpustit. Jedná se například o nápad typu inkluze ve školách v jeho současné podobě či povinné maturity z matematiky.
Stejně tak je potřeba mít jasné stanovisko v souladu s názorem naprosté většiny českých občanů k přílivu nekvalifikovaných pracovníků ze zahraničí. Pokud je taková potřeba v Německu a kapitáni německého průmyslu v tomto směru ovlivnili kancléřku Merkelovou, je to jen jejich věc, a to se všemi důsledky, které to znamená. U nás by to znamenalo zejména mzdový dumping, což pochopitelně není zájmem českých zaměstnanců.
Česká vláda by měla zmírnit tempo navrhování dalších zákonů a jejich novelizací. Představitelé ČSSD, a zejména premiér, by měli provést revizi plánu na přijetí zákonů, které ještě mají být do konce volebního období prosazeny a které mají význam pro voliče a ty ostatní již nijak vehementně neprosazovat. Je naopak potřeba prosadit legislativu směřující k rozvoji bytové výstavby, a to zejména výstavby sociálních nebo komunálních a družstevních bytů.
Pozici ČSSD nepřispívá ani přehnaná náklonnost a servilita vůči současným vedoucím činitelům EU. Současné elity EU, stejně tak jako většina politických elit zejména ve velkých státech Evropské unie, se zcela odcizily voličům a často přehlížejí opravdu vážné problémy EU či svých zemí a soustřeďují se na řešení komplikovaných a často až bezvýznamných banalit. Tento jejich přístup přesvědčuje významnou část českých občanů o nefunkčnosti struktur současné EU, která je pro Českou republiku nesporně životně zcela nezbytným projektem.
Ano, Jiří Paroubek dokázal naskočit na oranžovou tsunami a využít ji k takřka remízové nevýhře, ale symptomy dnešních hlubokých problémů se objevovaly již za jeho předsednictví. Již tehdy se diskutovalo o potřebných změnách, ale stejně jako i dnes vše zatím zůstává v podstatě jenom v rovině diskuzí.
Chápu, že jeden člověk může psát články o tom, co by se mělo dít, ale nemůže ty změny realizovat sám, pokud si pro ně nezíská všeobecnou podporu. A že toto je jedním z hlavních problémů ČSSD i dnes. Jiří Paroubek jistě není jediným a podle mne ani ne hlavním viníkem toho, kde ČSSD je dnes. Tohle je na hluboký rozbor, a jedná se o nikoliv čistě český problém. Jiří Paroubek na něho jenom podle mého názoru nedokázal nalézt ten správný lék.
Souhlasím s mnoha částmi Paroubkových analýz a jistě má smysl jeho články číst. Nejsem si ale jistý tím, že dokáže být vždy objektivní při analýzách vlastní role. Při popisu toho, jak by se měla ČSSD reformovat, mám někdy pochyby, zda mne neklame paměť v tom, kdo to vlastně byl předsedou ČSSD před Sobotkou.
Každá výrazná a rovněž leckterá nevýrazná osobnost má svou představu o tom, jak by měla žádoucí politika vypadat. J. Paroubek patří k těm lidem, kteří přitom nehledí na vše prizmatem vlastního sociálního postavení a zájmu sobě blízkých. To činí jeho vyjádření podstatným. Nikoli však automaticky přesvědčivým, a to jak ve výše naznačeném smyslu získání větší voličské podpory, ale asi ve svém celku ani ne jako způsob, jak učinit z Česka skutečně lepší zemi.
A všechny tyto apely byly samy o sobě správné, a kdyby se podle nich lidé a ekonomické subjekty chovali/y, pak by se dozajista mnohé zlepšilo.
Jenže - jak známo všechny tyto apely pravidelně vyznívaly do prázdna, protože se naprosto míjely s vnitřní logikou systému centrálně plánovaného hospodářství, s chronicky demotivujícími důsledky právě ohledně pracovního výkonu a ekonomické efektivity vůbec.
A tak i zde předložené apely a dobré rady J. Paroubka v mnohém mají svou správnost; nicméně jak konstatoval B. Vorel, ohledně problémů sociální demokracie se nejedná jenom o ryze český problém. To jest, tyto problémy jsou do značné míry objektivně podmíněné, zapříčiněné tím že sociální demokracie ztratila svůj dějinný a dějinotvorný impuls. A tím jediným co jí zbývá je víceméně už jenom čistě defenzivní činnost ve smyslu obrany sociálních jistot. Tím ale sociální demokracie přestává být stranou aktivních, činorodých lidí s novými, čerstvými idejemi (a ideály), nýbrž stává se víceméně stranou nezaměstnaných, důchodců a příjemců sociální pomoci.
Tato defenzivní, pasivní role sociální demokracie nemůže nezůstat bez důsledku i pro její vnitřní život - který pak působí stejně pasivním, bezvýrazným, až přímo šedivým dojmem. Takže pak není možno se příliš podivovat, že se zde bere jen málo energie pro aktivní řešení (nebo alespoň postoj) ohledně těch témat které zde vypočítal J. Paroubek.
Takže, ještě jednou: ano, sociální demokracie by dozajista mohla ve své práci (a ve svém vnějším obrazu) leccos zlepšit. Jenže, dokud nebude schopna nalézt svou novou zásadní orientaci, novou vůdčí ideu, pak všechny apely na její aktivaci a modernizaci nakonec zůstanou jenom u toho věčného "je třeba..."