K bojkotu supermarketů Albert jsem se nepřipojil. Ne snad, že by mi ten pět set metrů vzdálený od mého domova tak uvízl v srdci. Důvod je prozaičtější: široko daleko jinou — byť by jen garážovou — prodejnu potravin nemáme. A tak je široké daleké okolí odkázáno na sortiment, který není nijak přepychový, zato však nejedna jeho položka ukrývá jiné (méně kvalitní) složení než výrobky stejných značek na západ od českých hranic. K tomu však někdy jindy…

Za pár let se stihly v našem Albertu vystřídat desítky zaměstnanců, a to i na šéfovských pozicích. Zvlášť se mi stýská po mladíkovi, možná to byl zásobovač, spíš ale „tajnej“, který se mě hned u vchodu kolikrát večer ujal a v přesvědčení, že chudý politolog jde nakupovat zlevněné koblihy, mne s řadou postřehů k tuzemské politice táhl do oddělení pečiva.

Zmizel stejně jako četné, zpravidla cizojazyčné pokladní, které ani nezdravily, byly pomalé a často uváděly zákazníky v šílenství, poněvadž markovaly nesmysly. „To by se u nás v Havířově nestalo,“ podotýkala moje máma. Jenže zatímco na severní Moravě s nadstandardní nezaměstnaností je čest pracovat i za kasou v sámošce, tak v Praze, kde je příležitostí více, je zázrak, když někoho na nuzně placenou, monotónní, a přesto nervově vyčerpávající práci seženete.

Politici mezi svými voliči