Do západočeského pohraničí jezdím poslední dobou méně, než by odpovídalo mému zaujetí tímto krajem. Časový odstup mezi jednotlivými návštěvami způsobuje ovšem i odstup pozorovatele, takže vidím: v Západočeské galerii jsou stále pěkné a zajímavé výstavy, včetně představení Jednoho díla, jímž je aktuálně obraz Fritze Pontiniho (1874 Vídeň — 1912 Vídeň), zapůjčený z vídeňského Belvederu. Obraz s námětem z okolí Františkových Lázní je doplněný o podobný motiv ze sbírek chebského muzea.

Pontini pocházel z bohaté františkolázeňské rodiny hoteliérů, která sem přišla na začátku 19. století z Chebu. Byl prvním malířem, který objevil monotónní a nepříliš malebnou krajinu Chebska. Slibně se rozvíjející kariéru přervala tragická smrt. V červnu 1912 se zastřelil ve svém vídeňském ateliéru v reakci na sebevraždu své ženy.

Výborná je nová výstava Josef Váchal: Kniha vzpomínek. Dialog díla a fotografie. Viděla jsem snad všechny váchalovské výstavy, které u nás byly uspořádány, takže jsem na tuto šla s pocitem, že se jen tak podívám na známé oblíbené dřevoryty a obrazy.

Váchal u Alberta

Ale chyba lávky: uviděla jsem stránky z Váchalova deníku, který si vedl jako koláž útržků, dopisů, poznámek, účtů, vzkazů a novinových výstřižků včetně inzerátů.

Okouzlující dokument, dosvědčující Váchalův smysl pro humor, absurditu, významovou montáž. A pak ty fotografie — Váchal fotil přátele, svá zvířata. Takže třeba konečně vidím, kolik a jakých měl psů a koček a že legendární Tarzán z Krvavého románu, který „jest velmi nebezepečný, poněvadž pouští chlupy“ — byl, stoje na zadních nohách a opíraje se pánovi předníma o ramena, stejně velký, ba větší než on…

Vidíme Váchala jako svižného muže s interesantní tváří, ale co víc: jsou tu fotky šumavské divoké přírody, podle kterých Mistr Paseka pak ryl své mnohobarevné dřevoryty. Nejen že je vynikající už ta fotografie, ale člověk v jejím sousedství o to víc obdivuje přesnost a výstižnost, ba téměř realističnost dřevorytu.

Váchalovy výjevy ze Šumavy i z cyklu Neplachov nejsou zdaleka tak fantaskní, jak by si člověk, podléhající jiným motivům jeho díla, mohl myslet.

Kdyby Josef Váchal žil, jistě by si do svého deníku lepil i s odpuštěním idiotské výroky o Šumavě, jako například ten poslední o tom, že by Šumavský národní park nejraději zrušil, který (jistě žertem a jako bonmot) pronesl na své jihočeské návštěvě pan prezident Miloš Zeman. Místo divočiny potřebovali bychom sjezdovky, hotely, cyklostezky.

Kromě výstav v barokní budově Alliprandiho radnice je v sousedství zřízeno retro-muzeum, které se svými exponáty vrací do času dětství mých dětí a jejich hraček a každodenních předmětů, jako jsou třeba boty-botasky.