Do západočeského pohraničí jezdím poslední dobou méně, než by odpovídalo mému zaujetí tímto krajem. Časový odstup mezi jednotlivými návštěvami způsobuje ovšem i odstup pozorovatele, takže vidím: v Západočeské galerii jsou stále pěkné a zajímavé výstavy, včetně představení Jednoho díla, jímž je aktuálně obraz Fritze Pontiniho (1874 Vídeň — 1912 Vídeň), zapůjčený z vídeňského Belvederu. Obraz s námětem z okolí Františkových Lázní je doplněný o podobný motiv ze sbírek chebského muzea.

Pontini pocházel z bohaté františkolázeňské rodiny hoteliérů, která sem přišla na začátku 19. století z Chebu. Byl prvním malířem, který objevil monotónní a nepříliš malebnou krajinu Chebska. Slibně se rozvíjející kariéru přervala tragická smrt. V červnu 1912 se zastřelil ve svém vídeňském ateliéru v reakci na sebevraždu své ženy.

Výborná je nová výstava Josef Váchal: Kniha vzpomínek. Dialog díla a fotografie. Viděla jsem snad všechny váchalovské výstavy, které u nás byly uspořádány, takže jsem na tuto šla s pocitem, že se jen tak podívám na známé oblíbené dřevoryty a obrazy.

Váchal u Alberta

Ale chyba lávky: uviděla jsem stránky z Váchalova deníku, který si vedl jako koláž útržků, dopisů, poznámek, účtů, vzkazů a novinových výstřižků včetně inzerátů.

Okouzlující dokument, dosvědčující Váchalův smysl pro humor, absurditu, významovou montáž. A pak ty fotografie — Váchal fotil přátele, svá zvířata. Takže třeba konečně vidím, kolik a jakých měl psů a koček a že legendární Tarzán z Krvavého románu, který „jest velmi nebezepečný, poněvadž pouští chlupy“ — byl, stoje na zadních nohách a opíraje se pánovi předníma o ramena, stejně velký, ba větší než on…

Vidíme Váchala jako svižného muže s interesantní tváří, ale co víc: jsou tu fotky šumavské divoké přírody, podle kterých Mistr Paseka pak ryl své mnohobarevné dřevoryty. Nejen že je vynikající už ta fotografie, ale člověk v jejím sousedství o to víc obdivuje přesnost a výstižnost, ba téměř realističnost dřevorytu.

Váchalovy výjevy ze Šumavy i z cyklu Neplachov nejsou zdaleka tak fantaskní, jak by si člověk, podléhající jiným motivům jeho díla, mohl myslet.

Kdyby Josef Váchal žil, jistě by si do svého deníku lepil i s odpuštěním idiotské výroky o Šumavě, jako například ten poslední o tom, že by Šumavský národní park nejraději zrušil, který (jistě žertem a jako bonmot) pronesl na své jihočeské návštěvě pan prezident Miloš Zeman. Místo divočiny potřebovali bychom sjezdovky, hotely, cyklostezky.

Kromě výstav v barokní budově Alliprandiho radnice je v sousedství zřízeno retro-muzeum, které se svými exponáty vrací do času dětství mých dětí a jejich hraček a každodenních předmětů, jako jsou třeba boty-botasky.

Ačkoliv si to nepřipouštím, dívám se na ty věci asi tak, jak by se moje babička dívala v roce mého narození (1955) na věci z roku 1915, a říkám si, že to přirovnání sedí víc, než by se zdálo: neměli jsme v zařízení nic zvlášť moderního, všechno bylo taky retro, jen jsme tomu tak neříkali.

↗

Pomník obětem První světové války ve Šlapanech: Vzpomínáme mrtvých, padlých a nezvěstných z Gehaagu, Gregerhofu, Hechtau, Svatého Kříže, Schindelhau, Šlapan, Krásné Lípy, Louky a Wildenhofu. Foto Inge Müller

O pocitu úpadku městského centra jsem už psala několikrát. V Chebu ho posiluje stav prodejny Albert, která byla kdysi jako Hypernova postavena přímo v centru na velké křižovatce na místě po zbouraných industriálních budovách skladů zaniklého Kovopodniku (za název podniku plně neručím).

Budova je protivný žlutý monolit, uvnitř je ošuntělá, z vietnamského občerstvení se line odér přepáleného (palmového?) oleje a parkoviště je pověstné tím, že se tam krade a vydírá, zejména staré lidi.

Kousek dál na pěší zóně, která vypadá hezky, a když byla nová, dostala i architektonickou cenu, je občerstvení zvané Mlíčňák, které tu bylo vždycky a výtvarníci Západočeského divadla nad ním teoretizovali, že by mělo být svým vybavením, založeným na umakartu, památkově chráněno (to se ještě nezřizovala retromuzea připomínající 70. léta 20. století).

Mlíčňák je tu stále, vybavení má už jiné. Ale zavírá v sobotu ve 12 hodin! Na pěší zóně, v sobotu! Pro turisty a skromné návštěvníky s dětmi tu není jediné slušné stravovací zařízení, kde by se najedli rychle, bez odéru přepáleného oleje, doprovázejícího bohužel všechna vietnamská bistra, kde by člověk dostal polévku a taky něco bez masa, což není jen vrtoch vegetariánů, ale i dětí.

Až na ty problematické hospody a supermarkety je to v Chebu hezké.

Krajina kosatců a hřbitovů

Z dlouho zavřeného hotelu Hradní dvůr (kde byla, mimochodem, dobrá a docela levná restaurace) jsou konečně byty pro seniory a klub důchodců. Po truchlivých privatizačních peripetiích památkově chráněný historický dům přilepený zády k hradbám odkoupilo a rekonstruovalo město. Bydlení pro seniory se tak v Chebu nachází v centru (jako třeba v Norimberku), odkud to je blízko k lékaři i do parku a do různých obchodů.

Doufejme, že naproti přes ulici neskončí cukrárna Kapucín, která snad jako jediná se od roku 1990 drží na stejném místě.

Cheb má nový obchvat (který ale možná přidává k vylidnění městského centra), takže při jízdě od obou hraničních přechodů, Pomezí i Svatý Kříž, může návštěvník mířící do vnitrozemí město úplně minout. Nebo ne.

A nyní už z města ven. Krajina Chebska směrem k jihu je mírná, ale velice malebná, protkaná několika řekami a mnoha potoky, doslova plná vody, svěží. Není monotónní jako okolí Františkových Lázní, objevené Pontinim, ale naopak členitá.

Letos je mimořádná sezóna divokých kosatců, které rostou všude, kde je jen malý rybníček, dokonce bobři, kteří mají své velkoměsto za naší vsí Starý Hroznatov, mají z kosatců na svém panství úplnou botanickou zahradu.

Po bývalé trati z Waldsassenu do Chebu z roku 1865 se jezdilo až do roku 1945, a pak ještě dvacet let z Chebu do Šlapan, kde byla přádelna, kamenolom a Eska. Dnes po ní vede cyklostezka. V blízkosti někdejší textilní továrny je ještě patrná soustava kanálů a jez, ráj ptactva, rybářů a rostlin.

Na západním konci obce Šlapany (Schloppenhof) stála osada Krásná Lípa (Schönlind) — ta byla na samé hranici, takže zanikla, zbyl po ní jen kamenný propustek pod tratí a stromy.

Vedle trati, nynější cyklostezky, je starý hřbitov, a kousek za hranicí pod nádherným kaštanem kámen či jakýsi památník hřibovitého tvaru, na němž je nápis sdělující, že odtud, z Krásné Lípy a okolních obcí, byly vyhnáni její obyvatelé s třiceti kilogramy na zádech. V reliéfu jsou zobrazeni, shrbené postavy, v pozadí hrázděné statky.

Umírající stezky

Když se hranice otevřely, jezdili jsme tudy s dětmi na kole po takzvané signálce (asfaltové cestě podél hranice, zřízené pro pohraničníky) a doplňovali si obraz kulturní krajiny, zarostlé téměř pralesem.

Obrovitý mlýn u meandrující řeky Odravy — nebo snad hamr? Pila? Tajemný hřbitov utopený v kostivalu, který, když jsme se jím prodírali, voněl jako okurky. Zděná boží muka. Základy vechtru — nebo snad márnice? Sžívali jsme se s minulostí kraje a jedli při tom maliny, sbírali šípky, vozili dřevo ze spadaných větví, které vypadaly jako kosti.

Tentokrát jsem vnuka přemluvila, aby se mnou jel na kole na tajemnou výpravu. Jeli jsme tak, jak jsme byli kdysi zvyklí, po signálce podél hranice, přes přechod pro pěší a cyklisty, a já jsem ztratila cestu a musela se v německých vesnicích na cestu ke kameni s reliéfem doptat.

Přijeli jsme k němu z druhé strany a od něj hravě po cyklostezce dospěli k informační ceduli, která říká zajímavé věci o bývalé železnici, ke hřbitovu, kde je všechno srovnáno, vysekáno, opatřeno informacemi a lavičkami. Pro Viktora to vůbec nebyla tajemná cesta, všechno to zná, je to pohodlná vyjížďka.

Celé to dílo, zpřístupňující mimořádnou kulturní krajinu se stopami průmyslu, využívajícího přírodní energie, je hodno chvály a ocenění. Města Cheb a Waldsassen jsou tak propojena a turistický potenciál okolí Chebu se velice zvětšil. Je to tak dobře.

S údivem pozoruji, že zkultivování prostoru u státní hranice na mě účinkuje i tak, že už mě tolik nebere fakt odsunu, vidím, že kámen s reliéfem, před nímž, když jsme ho objevili, jsme stáli s lítostí, mě už tak nedojímá a soucit že si zaslouží nejen lidé, kteří odsud byli vyhnáni, ale i ti, kteří sem přišli a pak tu pod vojenským dozorem museli žít vedle ostnatých drátů. Ani se na internetu nepřipomíná jako pomník odsunu, ale padlým z okolních zaniklých obcí.

Už se tu neskrývá tajemství, můj dvanáctiletý vnuk mi dokonce to dávné neznámo a naše objevitelské cesty ani nevěří, vzpomínky na ty časy se ho vůbec netýkají. Já to však mám v sobě jako tu Váchalovu Šumavu umírající a romantickou.