Kdyby Petr Bittner nevytáhl z novin Václava Klause a jeho postřehy z předvolebního Německa, o svém předvolebním pobytu v západoněmeckých městech bych nepsala. Připadalo by mi to banální, zdálo by se mi, že to přece každý zná. Postřehy Václava Kaluse však situaci mění.

Na úvod kopíruji z kolegova článku Klausovu citaci:

„Odpolední procházka tímto městem,“ vrací se Václav Klaus z rozpačité návštěvy jedné z nejvyspělejších zemí planety, „velmi nevýrazným — samé pěší zóny, ale bez ve válce zničeného historického centra, velmi prázdná poválečná architektura — byla v mnohem poučná. Je to město emigrantů, ale už těch minulých. Jsou tam samé libanonské, arabské, asijské restaurace a kavárny, samý kebab, naprosto nesourodé prostředí. Pocit beznaděje — pro každého, kdo není fanatickým stoupencem multikulturalismu — je naprostý.“

Kolín nad prodejnou

Kolín nad Rýnem, kde jsem se zrovna o německém volebním víkendu ocitla, je takovým ne zrovna krásným německým městem. Přitom je to jedno z nejstarších, svým původem sahá do římských dob a v římsko-germánském muzeu se o tom člověk mnoho dozví.

Má impozantní katedrálu, která utrpěla bombardováním, ale naštěstí ne kompletně, nejstarší gotický závěr může návštěvník (bezplatně!) uvnitř obejít. Na slavný relikviář na oltáři Tří králů si samozřejmě sáhnout nemůže, to by spustil alarm, ale může stát tak blízko, že by mohl, nebýt toho alarmu. Dál je Kolín málo zajímavé město, kde mezi novými, spíše všedními než esteticky zajímavými budovami tu a tam vyčnívají věže obrovského románského kostela, který padl při bombardování a byl znovu postaven, ale většinou má už novodobý interiér.

I tyto kostely jsou, na rozdíl od těch pražských a vůbec českých, volně přístupné (v jednom jsem objevila gotické fresky). Dále pak Kolín staví svou kulturní identitu na jiných hodnotách než je starobylost, například na industriálních památkách a pochopitelně na řece Rýn.

Nákupní třídy na pěší zóně jsou skutečně neuvěřitelné, člověk nechápe, kde se bere tolik nakupujících lidí a proč. Při procházce míjí úplně stejné řetězce jako u nás, ani je nebudu jmenovat, všichni je známe. Mezi nimi jsou různá občerstvení, kde je zastoupen stejně McDonald a Subway jako nejrůznější pizzerie a rybí bufety NordSee — a mezi nimi, pravda, taky kebab a čína.

Na nábřeží Rýna jsou restaurace, tam je to dražší, a jsou od řeckých a francouzských přes thajské a indické až po echt německé a mají všechny svoji klientelu a vůně. K dopravní tepně jako je řeka Rýn se to velice hodí a jistě to tam bylo podobné i v minulých stoletích, vždyť Rýn je přímá spojnice s mořem.

Na ulici se prodávají pečené kaštany a brambory a taky květiny a zelenina. Alkohol se nenabízí tak okatě jako v České republice, o to víc je zde globálních kaváren typu Starbucks, které jsou už v našich městech také a prodávají kávu s sebou v kelímku. A taky Dunkin´ Donuts s koblihami s polevou. Ve všední dny a v sobotu do pěti je ale každých pár metrů otevřená některá ze senzačních pekáren, kde si člověk může i sednout a dát si ke kávě nějaké výborné pečivo — to je velice německé.

Ta hustota obchodů zejména s oděvy a botami je skutečně podivuhodná, ale to přece není dílo multikulturalismu, ale něčeho jiného, co Václav Klaus osobně u nás pomáhal prosazovat. Ano, v Kolíně nad Rýnem v centru města člověk potká mnoho různých lidí, tvoří to tu metropolitní atmosféru, k níž samozřejmě patří i národnostní a etnická směs.

Gerolstein smutnější než Cheb

V městě Gerolstein, kde jsem byla několik dní služebně, má člověk jiný zážitek. Je to takové malé, prostorově členité město ve skalnatém kraji tvořeném útesy, údolími a vulkanickými kopci. Vyvěrá tam významná minerálka, kterou pijí v Německu všude.

Město prakticky nemá pořádné centrum, protože to členitý terén, na němž je rozloženo ve své dnešní velikosti, neumožňuje. Nicméně hlavní obchodní ulici má, vede do kopce a každý druhý obchod je na ní prázdný. Jednu celou čtvrť tvoří domy lidí, repatriovaných po roce 1990 z Ruska, jsou to původem Němci, ale místní jim říkají Rusové, protože oni také rusky mluví.

Život z centra strhla řada nákupních středisek při silnici do Trevíru (místní lidé jí říkají California Highway), kam všichni zajedou autem. Myslela jsem si, že tuhle chybu, která vede k vylidnění městského centra, jsme udělali jen u nás, v postkomunistickém světě, že v Německu berou na své živnostníky a městská centra ohled, ale mýlila jsem se. Globální řetězce vítězí i tam a hlavní ulice v Gerolsteinu je možná smutnější než náměstí v Chebu.

Historička Eva Hahnová, s níž jsem v Gerolsteinu natáčela, mi v reportáži řekla, že kdo si myslí, že město jako Praha je evropská norma, je pošetilý, že většina evropských měst vypadá spíš jako zmíněný Kolín. Praha (ale německá města jako třeba původem antický Trevír nebo třeba Bamberg, abychom nebyli příliš pyšní) jsou výjimkou ve své historické zachovalosti a musíme si jich vážit.

Ale každodenní život není závislý na historických památkách, ale na fungující infrastruktuře, dostupném slušném bydlení, dopravním spojení, dostatku pracovních příležitostí i kulturního života. Když tohle zmizí, nastává beznaděj.

Václav Klaus, který vidí kebab, ale přehlédne McDonald, problémy vůbec nepojmenovává a člověk ho tak nemůže brát vážně.