„Tento týden se mi nakupilo několik evropských věcí,“ nadepsal si Václav Klaus v lednu 1996 kapitolu svého deníku. Tehdy asi ani netušil, kolik evropských věcí se mu ještě nakupí v následujících nekonečných dvaceti letech evropské integrace. „Trvám na tom, že vím, o čem mluvím, protože například jen za letošní červen jsem byl v zahraničí na šesti konferencích s tématem Evropa,“ poznamenal Klaus o čtyři roky později.

„Zápisky z cest píši již mnoho let, ale spíše z exotických zemí. Tentokráte musím udělat výjimku. I když Německo exotickou zemí být pomalu začíná,“ zahajuje dnes Václav Klaus svoje „Neplánované zápisky z cesty do předvolebního Německa“ a potvrzuje, že jeho odcizení evropské myšlence dospělo do fáze, kdy cestuje takřka s moskytiérou do země, odkud zjevně pochází jeho příjmení.

Míra nebezpečí a nepohodlí, jimž Klaus na své cestě nečelil, předčila i bájnou cestu jeho navždy neadekvátního následovníka Petra Fialy se soukromým šoférem k prvnímu plotu, který Orbán po vzoru hesla mladistvé ODS „rozbalil“ na svých hranicích.

Na zdi Kliniky stojí heslo „Revoluci nelze dělat bez těl“. Situace v Evropě se vyhrotila až na takovou mez, že sám konzervativní profesor vyslyšel svého vnitřního anarchistu, posadil svoje tělo do business class a na vlastní pěst zamířil do nejbohatší evropské země. Ta se podle něj stala bezmála „bojištěm Evropy“: „Je to smutné, nečekali jsme to, ale je to tak,“ konstruuje Klaus svůj loajální virtuální lid a ve slabé chvilce zároveň usvědčuje sám sebe z optimismu, staletého opia plánovačů.

Blízká exotika třetího druhu

Svůj loajální hmotný lid Václav Klaus v českých zemích ztratil nejpozději v den, kdy ani jeho bodrá tvář nepomohla projektu Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové k překonání magické hranice půl procenta.

Ukázněné posluchače tak Klaus našel až na třech mítincích německé krajně pravicové strany Alternative für Deutschland (AfD, Alternativa pro Německo) v Porýní-Falcku. „Publikum vždy silně aplaudovalo, ale místní novináři tomu nechtěli rozumět,“ poplakává si Václav Klaus jako v nejlepších letech a uvnitř se tetelí blahem, že našel nové nepochopené kamarády. Nepochopení se totiž vždycky líp snáší v partě. Základní kámen internacionály nedorozumění tak byl možná položen.

Podle Klause se Německo pomalu mění v exotickou zemi. V celém dopisu taková věta skoro vyšumí, což je škoda, podíváme-li se na ni víc zblízka…

Klaus tu očividně naráží na příchod většího počtu migrantů. Je-li však samotná přítomnost migrantů známkou exotičnosti, pak se nám počet neexotických zemí v Evropské unii dost zásadně zužuje.

Exotika se tak v klausovském pojetí převrací a připomíná vtip, v němž muž slyší z autorádia „na pětadvacátém kilometru jede vůz v protisměru“, načež si posteskne „jó kdyby jeden“…

I Václavu Klausovi jakoby občas všichni jeli v protisměru.

Jako na horské dráze si musel připadat Václav Klaus, když z tepla svého institutu sledoval volební výsledky. V Bádensku Würtenbersku ztratili křesťanští demokraté Angely Merkelové nejvíce voličů a poprvé od druhé světové války tu nebudou vládnout. Klausova potutelná nahnědlá radost však netrvala dlouho. Vítězem se totiž stali jeho archetypální nepřátelé: Strana zelených.

Revoluční teror kuličkového pera

Václav Klaus žije paradox. Svou revolucionářskou rétorikou se nesnaží naivně bortit stávající svět a budovat lepší. Svůj džihád starých pořádků naopak svádí proti světu, který ženou k permanentní dekadenci pojašení kulturní marxisté.

Klausova revoluce je tedy revolucí pomalých projevů, pečlivých zápisek kuličkovým perem a podezřele hluboké averze vůči homosexualismu, coby biologické zbrani anarchistických levičáků.

„Odpolední procházka tímto městem,“ vrací se Václav Klaus k rozpačité návštěvy jedné z nejvyspělejších zemí planety, „velmi nevýrazným — samé pěší zóny, ale bez ve válce zničeného historického centra, velmi prázdná poválečná architektura — byla v mnohem poučná. Je to město emigrantů, ale už těch minulých. Jsou tam samé libanonské, arabské, asijské restaurace a kavárny, samý kebab, naprosto nesourodé prostředí. Pocit beznaděje — pro každého, kdo není fanatickým stoupencem multikulturalismu — je naprostý.“

Až se za tisíc let najdou Klausovy ztrouchnivělé zápisky a budoucí generace z nich budou rekonstruovat naši epochu, zrodí se nepochybně Jára Cimrman — génius kráčející údolím neporozumění.

I kdyby k němu však byli historikové nakonec přísní, Václav Klaus nakonec svůj boj vyhrál. Podařilo se mu zprivatizovat i příčetnost.