„Tento týden se mi nakupilo několik evropských věcí,“ nadepsal si Václav Klaus v lednu 1996 kapitolu svého deníku. Tehdy asi ani netušil, kolik evropských věcí se mu ještě nakupí v následujících nekonečných dvaceti letech evropské integrace. „Trvám na tom, že vím, o čem mluvím, protože například jen za letošní červen jsem byl v zahraničí na šesti konferencích s tématem Evropa,“ poznamenal Klaus o čtyři roky později.

„Zápisky z cest píši již mnoho let, ale spíše z exotických zemí. Tentokráte musím udělat výjimku. I když Německo exotickou zemí být pomalu začíná,“ zahajuje dnes Václav Klaus svoje „Neplánované zápisky z cesty do předvolebního Německa“ a potvrzuje, že jeho odcizení evropské myšlence dospělo do fáze, kdy cestuje takřka s moskytiérou do země, odkud zjevně pochází jeho příjmení.

Míra nebezpečí a nepohodlí, jimž Klaus na své cestě nečelil, předčila i bájnou cestu jeho navždy neadekvátního následovníka Petra Fialy se soukromým šoférem k prvnímu plotu, který Orbán po vzoru hesla mladistvé ODS „rozbalil“ na svých hranicích.

Na zdi Kliniky stojí heslo „Revoluci nelze dělat bez těl“. Situace v Evropě se vyhrotila až na takovou mez, že sám konzervativní profesor vyslyšel svého vnitřního anarchistu, posadil svoje tělo do business class a na vlastní pěst zamířil do nejbohatší evropské země. Ta se podle něj stala bezmála „bojištěm Evropy“: „Je to smutné, nečekali jsme to, ale je to tak,“ konstruuje Klaus svůj loajální virtuální lid a ve slabé chvilce zároveň usvědčuje sám sebe z optimismu, staletého opia plánovačů.

Blízká exotika třetího druhu