Klausova privatizace příčetnosti

Petr Bittner

Václav Klaus se vydal do předvolebního Německa podpořit krajní pravici. Jeho dopis je sondou do hlavy člověka, který hledá přátele mezi nepochopenými, neznaje přitom hranic. Možná tak položil základy internacionály nedorozumění.

„Tento týden se mi nakupilo několik evropských věcí,“ nadepsal si Václav Klaus v lednu 1996 kapitolu svého deníku. Tehdy asi ani netušil, kolik evropských věcí se mu ještě nakupí v následujících nekonečných dvaceti letech evropské integrace. „Trvám na tom, že vím, o čem mluvím, protože například jen za letošní červen jsem byl v zahraničí na šesti konferencích s tématem Evropa,“ poznamenal Klaus o čtyři roky později.

„Zápisky z cest píši již mnoho let, ale spíše z exotických zemí. Tentokráte musím udělat výjimku. I když Německo exotickou zemí být pomalu začíná,“ zahajuje dnes Václav Klaus svoje „Neplánované zápisky z cesty do předvolebního Německa“ a potvrzuje, že jeho odcizení evropské myšlence dospělo do fáze, kdy cestuje takřka s moskytiérou do země, odkud zjevně pochází jeho příjmení.

Míra nebezpečí a nepohodlí, jimž Klaus na své cestě nečelil, předčila i bájnou cestu jeho navždy neadekvátního následovníka Petra Fialy se soukromým šoférem k prvnímu plotu, který Orbán po vzoru hesla mladistvé ODS „rozbalil“ na svých hranicích.

Na zdi Kliniky stojí heslo „Revoluci nelze dělat bez těl“. Situace v Evropě se vyhrotila až na takovou mez, že sám konzervativní profesor vyslyšel svého vnitřního anarchistu, posadil svoje tělo do business class a na vlastní pěst zamířil do nejbohatší evropské země. Ta se podle něj stala bezmála „bojištěm Evropy“: „Je to smutné, nečekali jsme to, ale je to tak,“ konstruuje Klaus svůj loajální virtuální lid a ve slabé chvilce zároveň usvědčuje sám sebe z optimismu, staletého opia plánovačů.

Blízká exotika třetího druhu

Svůj loajální hmotný lid Václav Klaus v českých zemích ztratil nejpozději v den, kdy ani jeho bodrá tvář nepomohla projektu Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové k překonání magické hranice půl procenta.

Ukázněné posluchače tak Klaus našel až na třech mítincích německé krajně pravicové strany Alternative für Deutschland (AfD, Alternativa pro Německo) v Porýní-Falcku. „Publikum vždy silně aplaudovalo, ale místní novináři tomu nechtěli rozumět,“ poplakává si Václav Klaus jako v nejlepších letech a uvnitř se tetelí blahem, že našel nové nepochopené kamarády. Nepochopení se totiž vždycky líp snáší v partě. Základní kámen internacionály nedorozumění tak byl možná položen.

Podle Klause se Německo pomalu mění v exotickou zemi. V celém dopisu taková věta skoro vyšumí, což je škoda, podíváme-li se na ni víc zblízka…

Klaus tu očividně naráží na příchod většího počtu migrantů. Je-li však samotná přítomnost migrantů známkou exotičnosti, pak se nám počet neexotických zemí v Evropské unii dost zásadně zužuje.

Exotika se tak v klausovském pojetí převrací a připomíná vtip, v němž muž slyší z autorádia „na pětadvacátém kilometru jede vůz v protisměru“, načež si posteskne „jó kdyby jeden“…

I Václavu Klausovi jakoby občas všichni jeli v protisměru.

Situace v Evropě se natolik vyhrotila, že sám konzervativní profesor vyslyšel svého vnitřního anarchistu, posadil svoje tělo do business class a na vlastní pěst zamířil do nejbohatší evropské země. Foto institutvk.cz

Jako na horské dráze si musel připadat Václav Klaus, když z tepla svého institutu sledoval volební výsledky. V Bádensku Würtenbersku ztratili křesťanští demokraté Angely Merkelové nejvíce voličů a poprvé od druhé světové války tu nebudou vládnout. Klausova potutelná nahnědlá radost však netrvala dlouho. Vítězem se totiž stali jeho archetypální nepřátelé: Strana zelených.

Revoluční teror kuličkového pera

Václav Klaus žije paradox. Svou revolucionářskou rétorikou se nesnaží naivně bortit stávající svět a budovat lepší. Svůj džihád starých pořádků naopak svádí proti světu, který ženou k permanentní dekadenci pojašení kulturní marxisté.

Klausova revoluce je tedy revolucí pomalých projevů, pečlivých zápisek kuličkovým perem a podezřele hluboké averze vůči homosexualismu, coby biologické zbrani anarchistických levičáků.

„Odpolední procházka tímto městem,“ vrací se Václav Klaus k rozpačité návštěvy jedné z nejvyspělejších zemí planety, „velmi nevýrazným — samé pěší zóny, ale bez ve válce zničeného historického centra, velmi prázdná poválečná architektura — byla v mnohem poučná. Je to město emigrantů, ale už těch minulých. Jsou tam samé libanonské, arabské, asijské restaurace a kavárny, samý kebab, naprosto nesourodé prostředí. Pocit beznaděje — pro každého, kdo není fanatickým stoupencem multikulturalismu — je naprostý.“

Až se za tisíc let najdou Klausovy ztrouchnivělé zápisky a budoucí generace z nich budou rekonstruovat naši epochu, zrodí se nepochybně Jára Cimrman — génius kráčející údolím neporozumění.

I kdyby k němu však byli historikové nakonec přísní, Václav Klaus nakonec svůj boj vyhrál. Podařilo se mu zprivatizovat i příčetnost.