Co chvíli zaznívá žehrání, že máme politiky bez vizí. Úřadují, politikaří, plují na vlnách veřejného mínění.

Jenže může být hůř: jeden politik s vizí se vehementně nabízí. Václav Klaus.

Oddělme zrno od plev. Někteří politici na pozadí humanitární katastrofy pouze tancují na domnělém hrobě Evropské unie. Jiní se zase vyžívají v intelektuálních exhibicích a ostřelování protivníků ze zákopů. Vědí, co se udělalo špatně, od všeho mají klíče, všude byli třikrát. Jen nápady „jak a kudy dál“ jim scházejí.

Petr Bittner zde sedmého října přesně rozebral europoslance Jana Kellera. Ten se ve svých textech trefuje do „vysokých evropských hodnot“, aniž by je sám interpretoval nebo analyzoval. Dokáže se skvěle pozastavovat nad tím, že v souvislosti s migrační vlnou slýcháme, jak najednou jdou věci, co dříve nešly: uprchlíkům se nabízí práce, jež není pro „naše lidi“, vysoké školy flexibilně upravují vzdělávací programy, ač dosud nedokázaly vhodně připravovat absolventy pro potřeby trhu práce a podobně. Posmrkávající čtenář musí mít pocit, že běženci mohou i za jeho rýmu.

Keller nevede vážnou debatu o tom, proč máme zároveň nezaměstnané a spoustu neobsazených pracovních pozic. Odpovědi nemá. Vysmívá se představě, že by politik měl být tak trochu i pedagogem. Podle něj ne, naopak má jen dělat, co svým voličům na očích uvidí. Nemůže to přece být žádná kravina, u voličů shledává zdravý rozum, který naopak schází evropským lídrům. A tak dál a tak dál.

Podobně jako Keller nemá žádný plán ani Miloš Zeman. Nebo vlastně jeden by se našel: provokovat a zahrávat si se společností. Politika v tom ale není. Český prezident s chutí plaší vodu a nadzvedává svoje kritiky. Cokoliv řekne, jeho věrní mají za svaté. Zeman i jeho podobně vypečený tým se tím baví. Toť vše.

Miloš Zeman představuje problém estetický a do značné míry i etický, ale nikoliv politický.

To Václav Klaus politický program má. Servíruje nám ho ale po kouskách. V Lidových novinách desátého října ostatně říká, že ani v šachách po něm nemůžete chtít zkraje vědět, co učiní ve čtyřiadvacátém tahu.

Nyní je pro něj tématem číslo jedna petice za referendum o migraci, byť otázku do něj dosud nemá. Rozjel i konzultace s „reprezentanty parlamentních i neparlamentních subjektů“, včetně uskupení jako je sdružení legionářů. Dojde i na ČSSD a ANO. O kterých politicích mluví hezky? O Ficovi, Orbánovi, Le Penové, Wildersovi. Vládu kritizuje za nečinnost. Do jisté míry opakuje bezradné pozice svých kolegů, když se pohoršuje: „Vy se ptáte, jak. Mně by ale naprosto stačilo zavést politický proces dohadování složitého konsenzu, ve kterém by se nalezlo optimální řešení.“

Nebránil by se ani zrušení Schengenu: „Spousta Evropanů nikam do ciziny nejezdí. Spousta lidí nikdy v cizině nebyla, nebo když už, tak dvakrát za život vyjela do Chorvatska k moři podruhé do Benátek. Tito lidé by v klidu přežili, že na hranici budou ukazovat pas.“

To hlavní ale ví napevno: s uprchlíky „nemáme pracovat, my je sem nemáme pustit a máme je honem poslat zpátky“. Co by přineslo přerozdělování běženců? „Totální rozvrat evropské kultury civilizace, hodnotového systému, náboženských struktur.“

Na stará kolena se pragmatik a technokrat Klaus stal hodnotovým politikem hlásícím se ke kultuře i náboženství. Tady by se teď skvěle vyjímala svodka citátů z dob, kdy byl v aktivní politice. A taky čísel, do čeho se za jeho vlád vrážely peníze a do čeho ne.

Těžce také nese připomínání jeho rozlučkové amnestie. Dodnes ji má za správnou a racionální, jak jinak. To ji jen „pravdoláskovci zneužili k neuvěřitelnému souboji se mnou“. K tomuto tvrzení dodává jen: „To je evidentní.“ Tento obrat v rozhovoru s chutí opakuje.

↗

Miloš Zeman představuje problém estetický a do značné míry i etický, ale nikoliv politický. To Václav Klaus politický program má a servíruje nám ho ale po kouskách. Foto Archiv redakce

Proto si jej půjčme a konstatujme: Je evidentní, že Klausovi se opět zachtělo hýbat českou společností. Před pětadvaceti lety jí nabídnul, co chtěla - vizi přechodu od autoritářského režimu se státní ekonomikou a plánováním ke svobodné společnosti a hospodářství, které řídí „neviditelná ruka trhu“. Z jeho „české cesty“ privatizace se vzpamatováváme dodnes. Politika je provázána s byznysem, kvete klientelismus, přežívá korupce. „Útěk ekonomů před právníky“ udělal své, stejně jako neschopnost rozlišit špinavé peníze od čistých. I jeho korunní princ Ivan Langer má teď vyšetřovatelům co vysvětlovat.

Dnes politik, který si labužnicky podával občanské aktivisty a zuby nehty se bránil referendu, a to i v tak zásadní věci, jakou bylo rozdělení Československa, sepisuje petice za referendum o „fimfáru“. Pamatujete Werichovo: Jděte, nevím kam, přineste mi, nevím co?

Ani od Václava Klause přesně neuslyšíme, co nám nabídne. On pouze ví, co chce pro sebe. Do světa to ale vytrubovat nebude, to je evidentní. Zkrátka zaplní díru na trhu, to mu vždy šlo. Nemáme tu ani Wilderse, ani Le Penovou, ba ani Orbána s Ficem. Je zde mnoho nacionalistických a xenofobních potůčků, které by měly být svedeny do jedné řeky. Práce pro Klause.

Jakkoliv strany hlásící se k národnímu socialismu (tedy specifická odnož demokratické levice) u nás prakticky vyhynuly už před léty, náchylnost k národovectví a fangličkářství, ať už levicovému, nebo pravicovému, nadále přežívá. Nepřekážejí už Habsburkové, Němci ani Slováci, ale není vůbec těžké spatřit škodlivý element v někom jiném. I na to má Klaus nos.

On svým receptům věřit nemusí. Jemu stačí je s vážnou tváří předkládat a čekat, až jim uvěří druzí. To už není intelektuální exhibice, to je manipulace nejtvrdšího zrna. Kam se na něj hrabe škodolibý Zeman s rarášky v očích. Klaus nečetl jen Friedmana a von Hayeka, ale též Machiavelliho. A čte dál, také nové kousky. Kdo měl možnost s Klausem debatovat, dává mu ke cti, že je sečtělý i v oborech, v nichž bychom to nečekali.

Na Hradě, pod hradem, jako předseda strany, nebo jako neformální šikovatel — Klaus je skutečně vážný a nebezpečný protivník. Jenže čí? Kdo je zde schopen se mu na plné čáře postavit a být jeho nefalšovaným politickým rivalem?