Novinky.cz přinesly včera rozhovor s Romanem Fialou (⃰1965), jehož v roce 2010 Václav Klaus jmenoval místopředsedou Nejvyššího soudu. Po celou svou dosavadní profesní dráhu působí jako soudce, podle dostupných informací od dubna 1989, tedy zřejmě hned po dostudování.

Novinky v úvodu shrnují dvě Fialova důležitá témata tak, že k migrační krizi tvrdí, že Evropa zcela rezignovala na své tradiční hodnoty, pramenící z křesťanské, hebrejské a antické kultury a dále, že předpokládá, že kvůli bezpečnosti postupně dojde k omezení ochrany soukromí a osobní svobody.

Jako vzdělaný a zkušený odborník činný rovněž v oblasti právní vědy je Fiala ve svých rčeních opatrný. Jindřichu Ginterovi se například nepodařilo ho vyprovokovat otázkou na šáriu. Jako u významného činitele jedné ze dvou vrcholných soudních instancí České republiky si však u něj musíme všímat i toho, co nevyřkne naplno a co pouze naznačuje. Fiala jistě rozhoduje především podle pozitivního práva, populárně řečeno, podle paragrafů. Na úrovni, kde se pohybuje, je však důležitá i právní filosofie, o níž se opírá.

Rétorika takřečených tradičních hodnot je dnes hlasitá v souvislosti s lidmi prchajícími před hladomorem, násilím a diktaturami a hledajícími v zemích Evropské unie bezpečí a možnost svobodného uplatnění. Příchod těchto nešťastníků prý narušuje naše tradiční hodnoty, a proto se popírá tradiční křesťanská a humanistická hodnota pohostinnosti a pomoci lidem v nouzi.

Tradice je proces předávání. Tradice vyjadřuje kontinuitu přítomnosti s minulostí a budoucností. Přirovnává se ke stromu, dějinné počátky pak tvoří kořeny, kmen je historií a korunou s listy a květy je představována naše doba. Tradice znamená nechat rostlinu v celku a tím živou. Radikální modernismus se zajímá jen o současné květy a plody a níže položené části stromu duchovních a kulturních dějin jsou mu ukradeny. Jenže koruna oddělená od kořene a kmene uvadá.

Opačný extrém je však stejně smrtící. Zájem především o kořeny a okázalá nedůvěra k dnešním listům, květům a plodům by mohly znamenat, že se z živého stromu stane neplodný a časem hnijící pařez.

Místo přirozené a zdravé kontinuity je tu zahleděnost do minulosti, jež se vykresluje jako normativní a proto zřejmě ideální. Minulost je rozhodující, přítomnost je jejím chabým stínem. Jsme trpaslíky stojícími na ramenou obrů. Vše rozhodující už se stalo, dnes mají jen logicky dobíhat důsledky, a běda, pokud se to neděje.

Antická kultura, jakož i Bible po staletí vykládaná a aplikovaná křesťanskou většinou a židovskou menšinou evropského obyvatelstva jsou nepochybně součástmi našich dějin.

Je to antika se Sókratem, Platónem a Aristotelem, s úžasnou architekturou, s dramaty, která se ještě dvě a půl tisíciletí od prvního uvedení stále hrají a stále jsou aktuálním obrazem života. Je to však také antika, která vznosnými filosofickými úvahami odůvodňovala otrokářský režim a údajnou (občasnou) demokracii pro elitu. Jsou také odporné oligarchické režimy a je to i násilné podmaňování poražených zemí.

Je tu hebrejská a křesťanská kultura, jak jí Fiala v rozhovoru říká, která vytvořila veledíla výtvarného, slovesného a hudebního umění, vystavěla dodnes osvědčený systém univerzit, přišla s myšlenkou lidské důstojnosti a odtud odvozených práv. Vybudovala mohutný systém charitativní péče a pomohla ke zrodu sociálního státu.

Neuvěřitelně kruté texty Bible, ve kterých Bůh přikazuje zabíjet jako prokleté obyvatele, výslovně včetně žen, dětí a starců a nevídaná arogance vlastníků jediné výlučné pravdy, to jsou kořeny dlouhých staletí nábožensky motivovaného násilí nevídaných rozměrů. Sotva najdeme náboženství s tak ostudnými dějinami, jako je křesťanství.

Jsou-li to kořeny, jsou to kořeny nemocné a my to smíme, ba snad musíme realisticky vidět. Strom naší kultury a civilizace totiž nezůstal u semínka, které zakořenilo, ale vyhnal nahoru v linii dějin kmen, z větví vyrašily listy a bez jejich dýchání a bez jejich dosud ne zcela ujasněné fotosyntézy by strom zahynul. Strom ozdobily květy a zakořenění nových stromů je možné jen díky plodům.

Nejsme přírodně determinovanou rostlinou, i toto přirovnání kulhá. Dějiny jsou vědomým lidským dílem. Jsme schopni na minulost navazovat kriticky. Jsme schopni zhodnotit, co je v kořenech a principech naší civilizace zdravé a na co navázat, a co je nemocné a co je nutno překonat.

↗

Radikální modernismus se zajímá jen o současné květy a plody a níže položené části stromu duchovních a kulturních dějin jsou mu ukradeny. Jenže koruna oddělená od kořene a kmene uvadá. A stejně tak zájem především o kořeny by mohl znamenat, že se z živého stromu stane hnijící pařez. Foto Ben Haine

Sekularizace není nějaké nedopatření poslední doby. Je to proces vepsaný do linie myšlení a jednání západního člověka. Můžeme si myslet, že humanismus, liberální principy, názorový pluralismus a tolerance přejímají to nejlepší z historicky dohlédnutelných počátků. Je však faktem, že tyto hodnoty se velmi těžce prosazují jen díky tomu, že se už před pár stoletími novověký člověk odřízl od minulosti.

Ať je renesance, osvícenství a koncepce angažovaného emancipačního humanismu, na nichž stojí právní systémy pluralitního, demokratického, liberálního, sociálního a právního státu, plodem některých motivů antiky a některých biblické linií myšlení, ale jisté je, že tyto hodnoty byly prosazeny proti církevnímu křesťanství. A až následně si některé jeho větve tento zvnějšku vnucený koncept zvnitřnily a dnes se tváří, jakoby se snad vždy hlásily.

Není to tak jednoduché

Křesťanství, ani Fialova (a nejen jeho) antická, hebrejská a křesťanská trojice inspiračních zdrojů by neměly být zapsány v základních dokumentech. Pokud si Fiala v rozhovoru stěžuje, že z evropské ústavy (asi míní její poražený návrh) „vypadla poměrně neškodná formulace, že Evropa stojí na křesťanských základech“, je marné, že to v další větě zmírní.

Státy i evropské nadstátní či mezistátní útvary jsou pro všechny své obyvatele, mezi nimi pro křesťany, Židy, muslimy a atesty. Muslimové tvoří téměř sto procent obyvatel ve významné členské zemi NATO, tedy v Turecku. V Severoatlantickém obranném společenství tato muslimská země hájí před možnými protivníky západní principy. Nebo alespoň je to tak definováno. Evropa, respektive Západ má dodnes duchovní základ, ne však banálně jednobarevný.

Roman Fiala se hned na začátku rozhovoru domnívá, že se většina lidí přikloní k tomu, aby se „trochu“ slevilo z ochrany soukromí. Uvádí příklad, že naše hovory budou nahrávány. Výslovně říká, že „jsme se přehoupli z etapy, kdy jsme cítili, že nejcennější je svoboda, do situace, kdy si začneme pokládat otázky, zda je pro nás podstatnější široce pojatá svoboda, nebo bezpečnost“.

Tento postoj vrcholného strážce práva ukazuje, co může znamenat důraz na ony principy a kořeny, k čemu může vést shlížení v minulosti. I v době, kdy se prosadily občanské demokratické principy a pracovalo se na jejich plné realizaci prostřednictvím práv sociálních, bouchaly bomby, jež Fiala v rozhovoru pro Novinky používá jako argument. Tehdejší soudci na rozdíl od Fialy a tehdejší zákonodárci by asi řekli, že život v otroctví či poddanství není hodnotou, která je sama o sobě svrchovaná a jiné určující.

↗

Neuvěřitelně kruté texty Bible jsou kořeny dlouhých staletí nábožensky motivovaného násilí nevídaných rozměrů. Sotva najdeme náboženství s tak ostudnými dějinami, jako je křesťanství. Repro DR

Tehdejší parlamenty a vykladači zákonů by možná řekli, že život je nutno chránit, ale také podporovat a rozvíjet. Tak by mohla být definována v promítnutí do právní praxe a do politiky etika úcty k životu, jíž formuloval křesťanský teolog Albert Schweitzer.

Má-li by být svoboda, třebaže jen „trochu“ obětována pocitu bezpečí, jsme, i když se přitom dovoláváme tradičních křesťanských hodnot, rovnýma nohama v nejhrubším materialismu a hrozí sesuv k diktátorským, ne-li totalitním manýrám.

Fiala možná právem konstatuje, že si lidé dnes říkají, že „hodnota ochrany života je cennější než hodnota ochrany soukromí a značné svobody“. Vše nasvědčuje tomu, že s tímto míněním velké, snad i většinové části obyvatel souhlasí, a to by bylo alarmující. Toto je případ, kdy nesouhlas s většinou je v zájmu všech.

Kombinace klerikalizujících zálib se snadným připuštěním redukované svobody, to je důvod k obavám. Kdo bude chránit základní práva a svobody, které jsou závazně stanoveny v preambuli ústavy, kde se vyslovuje odhodlání „budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti“?