Můj učitel bohemistiky Alexandr Stich, blahé paměti, s oblibou říkával, že je čtyřnásobný nacionalista. Český, samozřejmě; ale také slovenský, polský a slovinský. A dodával ještě, že by byl rád třeba i nacionalistou italským, chorvatským a dánským, ale aby mohl být člověk nacionalista, musí o tom národu něco vědět.

Nacionalista podle Sticha je ten, kdo má k danému národu nejen emoční vztah, ale také o něm, o jeho historii i současnosti mnoho ví. On sám se narodil na Slovensku, žil a pracoval v Čechách, do Polska i Slovinska často jezdil, měl tam mnoho přátel, ovládal jazyk i do jemnějších zákoutí a sledoval tamní kulturu a společnost. Je tedy zřejmě možné být vícenásobným, multi-nacionalistou. Jen to dá jistou námahu.

Zajímavé na tomto pojetí nacionalismu je také to, že není výlučný. Dokonce se dá říci, že jeden takto uchopený, kulturní nacionalismus přivolává další. S kolika národy se dokážeš do určité míry ztotožnit, tolikrát jsi člověkem.

Je to dobrý protilék na všechny zúžené, ochuzené, upadlé formy nacionalismu, kterým z bohatství národního dědictví, jeho myšlenkového odkazu, kultury, slovesnosti a humoru zbyde pár leckdy primitivních hesel, zploštělý a nevábný jazyk a agresivita ke všemu, co je v něčem trochu odlišné.

V poslední době to v Česku vypadá, že nacionalismus, vlastenectví nebo láska k vlasti se staly doménou lidí, kteří si s podobným hluboce promyšleným přístupem příliš hlavu nelámou. Po zhruba dvou desetiletích, kdy hesla jako „Nic než národ“ a vůbec zaklínání se vlastním národem znělo až na výjimky pouze z úst skinheadů nebo marginálních a celkem bezvýznamných straniček, se dnes něco mění. Obrana národa a jeho zájmů a hodnot se stává programem části politického mainstreamu.

Když se národ stává cenným a hojně využívaným politickým heslem, svědčí to o jediném: je pociťováno ohrožení, další existence národa se stává pro mnoho lidí nejistou, proto je třeba se upevnit ve společné identitě. Druhá republika po mnichovské operaci bez umrtvení byla plná emotivních řečí o národu, jeho zájmu, jeho přežití, jeho hodnotách, tradicích a velkých postavách. Jenže to všechno bylo pouze dokladem toho, že ten národ měl na kahánku.

↗

Opravdový patriot by uprchlíky přivítal a upozornil na tradici české pohostinnosti. Foto 4.bp.blogspot.com

Zdá se, že dnes se řada lidí dívá na uprchlickou vlnu a islám s podobnou hrůzou, s jakou naši prarodiče sledovali vzestup nacismu. Pro někoho je dnešní Evropská unie stejná, jako bylo nacistické či sovětské impérium. Šíří se jistá apokalyptická nálada, očekávání blížícího se kolapsu, zásadní změny, konce světa tak, jak ho známe. Uchýlit se k národu, k poutu krve a společného dějinného údělu jako k jakési poslední záchraně, k jakémusi mystickému prazdroji skutečných hodnot, je pro mnohé tou správnou volbou.

Mnozí Češi jsou znechuceni názory a chováním jiných Čechů k uprchlíkům, srovnávají je s Němci či Rakušany a na základě toho srovnání nad Čechy lámou hůl. Jiní jsou zase znechuceni tím, co považují za sebemrskačství a přehnanou, od reality odtrženou kritiku. Ve skutečnosti každý národ potřebuje čas od času pořádně vymrskat. Ti, kdo mrskají, i ti, kdo proti tomu prskají, jsou ale přesto spojeni jistým zvláštním poutem.

Možná je to naivní, ale věřím, že z ohrožení upadlým, do sebe se uzavírajícím nacionalismem nám může pomoci opět nacionalismus. Vědomé a sebevědomé rozvíjení tradic vlastní kultury, hluboké a nezúžené poznání vlastních dějin, vstřícnost k druhým na základě toho, co máme společného: to je postoj, který proti pouhé hrdosti na to, že jsem Čech (a často ve skutečnosti ani nevím, co to obnáší), staví opět hrdost, ale vědomou si vlastních omezení a zasazenou do širších vztahů.

Hrdý český nacionalista by mohl uprchlíkům, kteří dnes procházejí přes Čechy, Moravu a Slezsko a mnohdy jen čekají na to, až budou moci Českou republiku opustit, říci:

„Rád vám, pokud budete chtít, poskytnu azyl a zázemí. Pohostinnost přece patřila v těch lepších chvílích k dobrým českým tradicím. Budu rád, když se kromě zvládnutí češtiny, kterou tu budete potřebovat, naučíte i něco z naší bohaté kultury, literatury a umění. Nabídneme vám kurzy, kde se o tom všem budete moci něco dozvědět.

Nevím, jestli to budete mít vždy ve všem jednoduché před zdejšími úřady. Rád bych slíbil, že zde budete chráněni jak před náboženským extremismem, tak před xenofobií a rasismem. V našich dějinách se bohužel čas od času vyskytovalo obojí. Ale pokoušíme se s tím něco udělat. Nebudou vás tady neustále sledovat jako v policejním státu, ale bude se důsledně dbát na to, aby prostor svobody pro všechny nebyl nikým umenšován. Ať je to cizinec, nebo našinec.

My, Češi, jsme sice malý národ, ale v některých okamžicích dějin a v některých postavách jsme dokázali být velcí. Jako příslušníci malého národa víme, jaké to je, žít v neustálé nejistotě a strachu z mocných sousedů, být hříčkou v rukou impérií, kolísat mezi pocity méněcennosti a jejich vybíjením na těch ještě menších. Jsou jistě lákavější země a větší a zajímavější národy. Tady jsme my, a i když máme jisté obavy z budoucnosti, jsme připraveni vás přijmout. Vítejte.“