Opět se odrazím od Lidových novin. Ty v šéfredaktorově úvodním sloupku svým čtenářům sdělují, jak svůj list v zájmu čtenářů inovují: Místo dvou tenčích sešitů budeme v rukou držet jeden silnější. A v této kompaktní podobě budeme „své noviny dostávat v pracovní den, zatímco velké sobotní vydání bude nadále rozčleněno do čtyř složek“.

Nový pan šéfredaktor István Léko asi neví to, co vědí stálejší čtenáři LN. Ti si totiž dobře pamatují úvodní sloupek jeho před předchůdce, jenž kompaktní LN inovoval rozdělením do několika složek, aby si čtenář mohl pohodlně odložit tu složku, kterou zrovna nečte.

Istvánu Léko se tímto nevysmívám zneužívaje svého čtenářského stáří, pouze se mi dostává poznání výhod obou inovací: listu kompaktního i rozděleného do složek. A pochopitelně už počítám s tím, až jeho následovník kompaktní noviny znovu rozčlení, což opět budu vítat jako další zlepšení — taková je už podstata naší naděje a mnohých inovativních procesů.

Podobně i Český rozhlas nejprve zrušil centrální redakce a každé své stanici v rámci jejich emancipace přiřadil všechny výrobní složky programu, tedy od redakce zpravodajství, přes redakci hudební až po kulturní či dramatickou a literární, aby nyní v rámci optimalizace výroby a revitalizace kvality programu je opět slučoval do výrobních, produkčních a dalších center. Nedivme se, noví lidé — nová rozhodnutí a nové činy.

K tomu starší redaktoři pouze vyloví ze své paměti starou poučku: To víš, v rozhlase už nic nového nevymyslíš, leda že by ten paternoster jezdil vodorovně. I když je tu ještě jedna možnost inovace: a sice že nejezdí vůbec, což se myslím v pražském Českém rozhlase právě děje. Domýšleje inovace ad absurdum, kdyby snad Český rozhlas měl vůbec přestat vysílat, jistě se tak stane v zájmu zkvalitnění programu nazvaného: Zaposlouchejme se do ticha a zůstaňme optimisty.

Zůstávám optimistou, a proto se těším, že i tyto volby do Evropského parlamentu se v našem českém podání přeženou jako černý mrak a my v té Evropě přec jen zůstaneme jako její kompaktní složka, přestože skoro všechny strany chtějí v Evropské unii tak nějak „hájit české zájmy“. Například za KDU-ČSL i Doc. JUDr. Pavel Svoboda, Ph.D., D.E.A. (O ODS v této záležitosti raději vůbec pomlčím.)

Tyto strany a takoví kandidáti staví svůj úspěch na neznalých voličích, kteří dosah a pravý význam hesel o „českých zájmech“ neznají, představují si za nimi buď „naše zájmy pomazánkového másla“ apod., nebo — v horším případě — naši aktivní účast na destrukci EU, či přímo boj proti ní.

Čím více člověk poznává naši společnost, tím má o oněch „českých zájmech“ větší pochyby. Pokud heslo nebudeme vnímat jako anachronismus z půle devatenáctého století, tedy spíše jako symbol národního sebeurčení, pak má — v činné, aktivní rovině — docela zrádný obsah: Patří k naším národním zájmům také argot skrytých hybatelů naší politiky a ekonomiky, jímž například Roman Janoušek, když úmyslně porazil autem ženu, sděluje svým kumpánům, jak mu „hodila šipku na kapotu“?

Díky nechvalně známým odposlechům jsme se dozvěděli o způsobech a „kultuře“ nejvlivnějších struktur české politiky. Tím, jak dokázaly do české politiky prostoupit, nemáme nyní jistotu, zda vlastně také nepatří k našim „českým zájmům“. Janoušek a spol. jsou pochopitelně jenom příslovečným vrcholem ledovce a více se o něm nemusíme zmiňovat, leda v souvislosti s „daňovými ráji“ dalších velkopodnikatelů formátu Bakaly jako projev „českého vlastenectví“. Ostatně i proces s Davidem Rathem je české specifikum spravedlnosti formou „očistce na zemi“.

Kdybych měl tyto jevy zobecnit, pak otázka zní, zda ignorace veřejného prostoru a adorace osobního prospěchu jsou naším „českým zájmem“ - sklony k oligarchickému způsobu veřejné správy a strukturování společnosti. S překvapením se člověk dozvídá, že proti českým zájmům je také například nezměrné stavební dílo, které tu pro nás často v otrokářských podmínkách vytvořili Ukrajinci a příslušníci jiných národů. Nevím o nikom z našinců, zvláště mladých lidí, kdo by chtěl převzít jejich práci a v těch podmínkách.

Domnívám se, že možná nikdo neudělal pro „české zájmy“ více než právě Ukrajinci. Všeho, co tu pro nás vytvořili příslušníci jiných etnik, jsme do mrtě využili. Známá věc je, že pokud by šlo čistě o „české zájmy“ našeho kapitálu, pak by možná podnes žádná tepelná elektrárna nebyla odsířena a naše auta by neměla ani katalyzátor. Zpřísňující se ekologické - ale i sociální normy — nevanou, jak víme, od našich zákonodárců, ale jsou evropské, což oceňuje každý majitel auta. To je známá věc.

Na druhé straně kdybychom se třebas rozhodli v naší gramatice zrušit shodu podnětu s přísudkem a kodifikovat psaní pouze měkkého —i-, pak nám to EU nijak nepřekazí a o tom, zda je to v „českém zájmu“, se budeme hádat pouze my.

Říkám to nerad, vlastně rád, ale pokud jde o pozitivní „české zájmy“, tak jim Evropské unie kupodivu v rámci zájmu o Evropu více prospěla, než uškodila. To však pan docent Svoboda musí vědět taky a já jenom doufám, že ve skutečnosti, pokud bude zvolen, bude v parlamentu EU v našem „českém zájmu“ hájit zájmy evropské. Pane docente, viďte, že mám pravdu, čímž více potěšíte nás, kteří vás nebudeme volit, než voliče přímo vaše. Jste lišák.

Po volbách evropských budou ty komunální. Půjde o správu obcí a měst. A představme si, že většina volebních uskupení by měla jako hlavní body programu „svobodnou grilovačku na soukromých zahradách, právo ji kdykoli sekat a cokoli v ní pěstovat, možnost obehnat svůj pozemek jakýmkoli plotem“ atd. Komunální volby by se nesly v duchu těch evropských a jejich heslem by mohlo být „hájíme osobní zájmy“. Snadno splnitelné, ale pro obec velmi ubohé.