Prostá skutečnost je taková, že české země žádný vážný problém s uprchlíky nemají. Základní problém českých zemí tkví v tom, že ztrácejí schopnost spravovat samy sebe. Náš podvyživený stát v lecčems stále selhává, přetrvává nervozita, a tak se čím dál větší množství z nás čím dál častěji chová iracionálně. To se projevuje v mnoha neblahých jevech.

Masově se tu volí obskurní podnikatelské strany typu Věcí veřejných v roce 2010 či ANO v roce 2013, zcela iracionálně tu fascinující počty obyvatel trvají na tom, že podpora parních lokomotiv převlečených za jaderné elektrárny je definičním rysem současného českého vlastenectví, a nyní obdobně na naši neschopnost opatřovat si informace vydávanou za ctnost doplácejí nešťastníci, které jejich zoufalý úprk za mírem a svobodou, zavál na naše nevlídné území.

Šířící se nevraživé brebentění na adresu uprchlíků je posledním výstřelkem masové lidové iracionality. Přicházející běženci tu jednak skoro nechtějí zůstat, protože jsme pro ně bohužel málo přitažliví (jistě i proto, jak velké množství zajímavých lidí odsud během 20. století odešlo), a jednak tudy ani nechtějí příliš procházet, protože se patrně i mezi nimi už proslýchá, že jsme mnohem méně pohostinní nežli třeba takové Rakousko.

Důsledně vzato nemá zatím žádný neřešitelný problém s uprchlíky ani Evropa, opravdu se neděje nic, co by při svých politických, ekonomických a organizačních schopnostech Evropská unie nebyla s to zvládnout. Ale současné české reptání je svéráznou satirou svého druhu, vydáváním májového deštíčku za tsunami.

Nabádá-li nás Petra Hůlová, abychom měli pochopení pro lidový strach, je to jistě rozumný taktický postřeh, ale současně nelze přehlédnout, že vzhledem k povaze problému se jedná o strach pramenící z předsudků, z neznalosti, ze selhávající komunikace v politice a v médiích. A řešení je tedy zapotřebí hledat právě tady.

Náš reálný problém „s uprchlíky“

Zásadní problémy, které před nás současný mírný nárůst imigrace klade, leží úplně jinde nežli v organizaci příchodu a integrace pár stovek či tisíců lidí, dychtivě toužících po míru a svobodě. Tím zcela nejviditelnějším a nejvážnějším je směs vypočítavosti a nekompetence, s níž se k problému, který leží mimo tržně či sociálně-ekonomicky snadno uchopitelná témata, staví převážná většina české politické elity.

Pomiňme úplné excesy, jaký představuje například europoslanec Tomáš Zdechovský, který se krátkozrace rozhodl, že raději než na papeže Františka zkusí svou politiku napojit na druhorepublikové sklony nejhorších ze svých politických předchůdců. A doslova k nevíře je to, že v českém křesťansko-demokratickém prostředí zatím nikdo nezkouší příležitost, kterou působení papeže Františka představuje, využít.

Ještě horší je ale mlčení elitních sociálních demokratů či liberálů, jako jsou Martin Stropnický či Jiří Zlatuška. A samozřejmě i prakticky všech komunistů. Ti se přece původně zastávali všech lidí v nouzi, na ně se obraceli se svým poselstvím o spravedlivé distribuci společenských prostředků.

↗

Je potřeba vyprávět skutečné příběhy těch, kteří se k nám chtějí uchýlit.  Foto UHCRA, Al Bawaba

Náš největší problém spočívá v tom, že nikdo v české politické elitě si netroufá systematicky, hlasitě a zřetelně mluvit o migrantech nejen jako František, ale ani jako druhá strana v Blesku, na níž 11. srpna pod titulkem „Pomůžou uprchlíci naší ekonomice? Odborník: Nosí nám miliardy“ vycházely věty Jana Schrotha jako: „Máme ideální podmínky k tomu, aby byla migrace přínosem...“, „Jen v roce 2010 byl odhad přínosu cizinců pro rozpočet státu přes devět miliard korun...“, „Ze svých zemí jsou zvyklí postarat se o sebe a nespoléhat na stát...“

Opravdu nás netrápí migranti, ale nepochopení základního státnického údělu, že někdy je prostě třeba čelit většinové pošetilosti ve jménu hlubších ideálů. Aspoň tak jako Blesk. Právě u liberálů a demokratické levice je to neomluvitelné, protože kdykoli se v minulosti politická debata začala formovat v rámu eskalace nenávisti, skončili strašně zle. Eliminováni, krutě eliminováni, bývali vždy hned jako druzí, jakmile byly vybity snáze stigmatizovatelné skupiny.

Přeopatrnělost vydávaná zde mylně za rozumnou zdrženlivost má bohužel již nyní vážné důsledky. Zatímco se tu roztahují soudobí protofašisté Konvičkova typu a zatímco talentovaní křesťansko-demokratičtí oportunisté raději nadbíhají jim nežli svému papeži, český stát už dnes často surově zachází s běženci v nouzi, a s těmi, kteří se jim s největší možnou obětavostí snaží pomáhat.

To je náš druhý reálný problém. Stát, jenž porušuje svá základní hodnotová východiska tím, že dovolí, aby se zde ubližovalo lidem, kteří ve jménu našich hodnot u nás hledají útočiště, a který dopustí, aby tu ve strachu žili lidé, zasvěcující svůj život pomoci takto motivovaným běžencům, popírá své vlastní základy a ohrožuje svou humanistickou podstatu.

Zkrátka a dobře: je absolutně nepřijatelné, aby se tu po náměstích producírovaly kreatury s šibenicemi, zatímco současně v poutech vozíme do záchytných středisek před očima jejich dětí mámy a táty, kteří se snaží dostat za svými příbuznými do civilizovanějších zemí, než je ta naše, v detenčním středisku v Bělé-Jezové je pak ponecháváme v nevyhovujících podmínkách bez adekvátní právní asistence; a ještě je obíráme o prostředky. Jestliže nám záleží na humanistickém charakteru české státnosti, tohle musí okamžitě skončit.

Nejde jen o to, že Česká republika má zavazující tradici své vlastní emigrace, jakkoli už ona sama by automaticky měla vést k slušnému zacházení s lidmi, kteří tudy procházejí, anebo navzdory vší naší nevalné pověsti zde dokonce chtějí zůstat. Jedná se také o to, že bychom se měli ve vlastním zájmu na udržení schengenského prostoru tvořivě účastnit snah nalézt společné evropské řešení.

K němu jistě musí patřit i ono dnes tak populární „pomáhání v krizových oblastech“. To ale nelze aplikovat v případech, kdy lidé prchají z válek či před krutými diktaturami.

Takzvané pomáhání v krizových oblastech není potápěním lodí převaděčů ve Středozemním moři či stavěním stanů někde v pustině, ale má jedinou smysluplnou podobu: daleko obezřetnější vojenské angažmá, než jaké Západ předvedl v Libyi či v Sýrii, velkorysou, evropsky koordinovanou rozvojovou spolupráci a účinná, celým Západem jednotně prosazená opatření, která zamezí nadnárodním korporacím plundrovat přírodní, kulturní a sociální zdroje třetího světa.

Jak je třeba hovořit

Vládnoucí elita ČSSD si musí uvědomit, že na výsledek příštích voleb bude mít pramalý vliv, začnou-li její představitelé o uprchlících hovořit směle a laskavě. ČSSD uspěje dokonce tím spíše, a to navzdory zploštěle čteným aktuálním průzkumům veřejného mínění.

Eskalace nenávisti nikdy nepomine tím, že se jí nečelí. A i když se třeba na čas ztlumí, nepříjemný zářez ve společenské architektuře už zůstane a prakticky jistě nás potom nepříjemně zaskočí v nejméně vhodnou chvíli.

Nesolidární či výběrově solidární sociální demokracie nedává smysl. Do voleb zbývá ještě ohromná spousta času. Zásadní politická diskuse teprve bude získávat tvar. Bylo by možno uvádět spoustu příkladů, že dobře motivované projevy politické odvahy lidé zvláště s odstupem času dokáží ocenit.

Témat, na nichž se voliči rozhodují, je mnoho. Ve většině podstatných klíčovou část voličů nikdo věrohodněji nezastupuje, nežli autentická demokratická levice. A v bodě běženců, kde se česká veřejná debata nyní místy poněkud vylila z racionálního a demokratického řečiště, je třeba prostě jít do sporu. Argumenty jsou dobré, a zatím leží nepoužité ladem.

Za prvé je možno proti silné emoci strachu z neznámého, postavit silnější emoci soucitu s lidmi v nouzi a lítosti nad nimi. Výborně o tom zde před nedávnem psal Milan Hanyš. Česká společnost má zcela mimořádnou tradici pomáhání lidem v nouzi, na kterou může být pyšná a na níž může rozvíjet i současné občansky pojaté vlastenectví.

↗

Česká republika má zavazující tradici své vlastní emigrace. Už ta by měla vést k slušnému zacházení s lidmi, kteří tudy procházejí.  Foto peacechild.org

Jedna věc totiž je odmítat abstraktně uprchlíky pod dojmem zlovolně sestříhaných obrázků z Calais či jiných nestoudných manipulací, a zcela jiná věc je odmítnout pomoc rodině s dětmi, která prchá z domova, protože jim někdo jako ISIS pomordoval půl rodiny. Je prostě potřeba vyprávět osobní příběhy těch, kteří se k nám chtějí — zopakujme si to — z touhy po svobodě a míru uchýlit. Takových příběhů lze vyprávět nespočet.

Zadruhé je třeba vyprávět příběhy zdařilé integrace. Česká integrační politika není vůbec špatná. Od vzniku republiky tu přibývalo v průměru přes patnáct tisíc cizinců ročně. Dnes tu žije skoro půl milionu cizinců a až na statisticky nevýznamné výjimky představují přínos. Jen je potřeba i toto soustavně na konkrétních příbězích ilustrovat.

A teprve za třetí je na místě podpořit emoce spjaté s konkrétními osudy také chladnou racionalitou čísel. Ekonomických, demografických, ba i genetických. Není tu nic, co by nehovořilo ve prospěch rozumné migrace do českých zemí a v rozvíjení svobodomyslné pluralitní české totožnosti definované občansky, humanitními ideály, a nikoli ryze etnicky.

Co je třeba změnit

To, proč se to neděje, proč se zdá, že nám relativně malicherný problém přerůstá přes hlavu, má ale i jinou dlouho známou příčinu, jejíž řešení je opravdu notně přenošené. Spočívá ve skutečnosti, že na Ministerstvu vnitra vznikl v podobě Odboru migrační a azylové politiky stát ve státě, který jeho ředitel Tomáš Haišman řídí způsobem, jenž dlouhodobě škodí základním zájmům Evropské unie i postavení českých zemí v ní.

Ministr vnitra Milan Chovanec prozatím nemůže být viněn za to, že svou politiku v této oblasti odvozoval z toho, co mu člověk, který v této funkci přežil prakticky všechny polistopadové režimy, podkládal. Vzhledem k rozsahu agendy na vnitru, se to vlastně mohlo jevit rozumné.

Rozhodně nepatříme k těm, kteří by si Chovance chtěli brát za snadný terč. Například jeho ochota změnit praxi zacházení českého státu se squatery je většinou českých médií nepoctivě přehlíženým motivem, ukazujícím ministrovu schopnost provádět na silovém resortu emancipační sociálnědemokratickou politiku.

Ale při vší úctě ke squatingu téma migrace je daleko zásadnější. Dotýká se nepoměrně většího počtu lidí, často existenčně. Kdyby Chovancovo zázemí v této oblasti fungovalo, jak má, prakticky žádný prostor k populistické mobilizaci nad tématem migrace by dnes v české politické debatě nemohl vůbec vzniknout. Diskuse k tématu mohla být mnohem věcnější, klidnější.

Že se to nestalo, že je tu takový humbuk prakticky pro nic, to je i Haišmanova odpovědnost. On také odpovídá za nelegální zajišťování migrantů, za zbytečný stres dětí běženců, za přemrštěnou represi, za nesmyslně nepraktickou a nákladnou politiku, která ničemu nepomáhá a nahrává ničemům Konvičkova typu. Proslýchá se, že již dnes je praxe Policie České republiky vůči běžencům humánnější nežli přístup Odboru azylové a migrační politiky.

Nikdo soudný se nepře o to, že téma migrace má i svou bezpečnostní stránku. Ale nadřadit ji všemu ostatnímu znamená dělat z demokratické republiky policejní stát. Snad každý do problematiky zasvěcený člověk, který vychází z evropské a demokratické perspektivy a nebojí se mluvit, vám poví, že Haišmana je třeba odvolat a nahradit ho někým na výši současné doby, kdo bezpečnostní, humanitární a evropské aspekty migrační politiky dokáže sladit.