V intelektuálních kruzích napravo i nalevo bývá zvykem tepat český nacionalismus, nebo dokonce maloměšťácký „fašismus“. Což o to, kriticky hodnotit počínání sebe i svých spoluobčanů je ctností intelektuála již od Sokrata. Jenže s takovýmto počínáním se žádná politika dělat nedá: ani ta stranická, ani ta aktivistická. Jinak řečeno, chce-li intelektuál ovlivňovat veřejnost, musí tenhle sokratický rys své existence trochu upozadit a pokoušet se nabídnout i nějaké motivující hodnoty a vzory.

Historicky neblahá zkušenost s nacionalismem by neměla překrýt to, že nacionalismus může být také produktivní silou, které motivuje své členy společnosti k solidaritě, a to i k solidaritě překračující hranice národa. Věnují-li se intelektuálové a aktivisté pouze destruktivní kritice nacionalismu, xenofobie a údajného šovinismu, konstruktivní práce s emocemi se chytnou jiní, méně ostýchaví. To už ale nebudou emoce bratrství a solidarity, ale nenávisti a závisti. Na národní hrdosti samo o sobě není nic špatného, a je velká škoda, že právě ta našim intelektuálům a elitám chybí. Hrdinové úspěšných emancipačních projektů od Abrahama Lincolna, přes Gándhího a Thákura k Martinu Lutheru Kingovi pozitivní potenciál emocí a národní hrdosti velmi dobře chápali.