Česká strana sociálně demokratická sama byla jako instituce v letech 1948 až 1989 uprchlíkem. Když si ji po únorovém puči v roce 1948 komunisté násilně přivtělili, pokračovala ve své svobodné existenci v exilu.

Věru bych nepřál Bohuslavu Sobotkovi, Lubomíru Zaorálkovi nebo Milanu Chovancovi, aby svůj dnešní postoj k syrským či eritrejským uprchlíkům před diktaturami ještě horšími, než byla ta Gottwaldova, museli vysvětlovat svým skvělým předchůdcům, Václavu Majerovi či poslednímu exilovému předsedovi ČSSD Karlovi Hrubému, který dodnes žije — jako uprchlík — v Basileji.

To ale není jediný důvod, proč by vedení ČSSD mělo svůj postoj k uprchlíkům, jímž zrazuje sebe sama i svou nejryzejší identitu, bez odkladu z gruntu revidovat. Je jich vlastně vcelku mnoho.

1/ Sociální demokracie má smysl jen tam, kde se důsledně zastává znevýhodněných a slabších

Vedení sociální demokracie ustupuje společenským náladám, které vznikají iracionální eskalací nenávisti vůči neznámému. A potichu opouští zásadu, že i Syřané, Eritrejci, černoši a muslimové jsou především lidé. To je politika, která je zčásti krátkozraká a zčásti zbabělá.

Krátkozraká je proto, že v politické soutěži, v níž se stane základním organizačním principem eskalace nenávisti ke znevýhodněným menšinám, sociální demokraté nikdy nemohou vyhrát; alespoň se jim to, pokud víme, nikdy nikde na světě za posledních 170 let nepodařilo. Mnozí sociální demokraté jako by zapomněli, že ve frontě na koncentrák stáli jejich předchůdci vždy hned jako druzí.

↗

ČSSD sama jako instituce byla uprchlíkem. Její člen Erazim Kohák strávil jako uprchlík v exilu přesně polovinu svého života, jednačtyřicet let. Foto Jan Beránek

Zbabělá je proto, že v české společnosti už žijí jako naši spoluobčané lidé, kteří se dnes stávají předmětem hanebných ústrků v rámci davové psychózy středního rozsahu, jež českou společnost nyní zachvacuje. Jedná se o uprchlíky, muslimy, cizince či lidi pracující v organizacích, jež jim pomáhají. Těchto našich občanů se přece musí někdo zastat.

Kdo by to měl být, je nasnadě: jsou to vesměs přirození voliči ČSSD, anebo alespoň spontánní vyznavači sociálně-demokratického ideálu. Odvaha v politice se měří mimo jiné schopností davové psychóze čelit.

2/ Islám už je součástí české společnosti. Tvrdit, že ho tu „nechceme“, je segregační, protidemokratické stanovisko

Uvědomují si, ministři vnitra a zahraničí či premiér, že u nás už žijí muslimové, kteří požívají všech lidských a tedy i občanských práv a nemohou být předmětem hanebných ostrakizačních či přímo pogromistických kampaní jen z důvodu svého vyznání? Přitom je úplně jasné, že bez ohledu na záštiplné kampaně, muslimů u nás bude přibývat. To je elementární demografie. Nezačneme je přece zabíjet či vyhánět, že ne?

Otázka nezní, zda bude součástí české společnosti islám. On už jí je, jakož i celé Evropy. Otázka zní, jakou roli v ní bude hrát. Ví to naše vláda? Má v tom nějakou koncepci? Nechová se, jako by to věděla, jako by ji měla.

Ptáme se ještě jednou: přemýšlí vedení ČSSD o tom, jak se u nás dnes cítí naši občané muslimové, ale i jiní uprchlíci, či lidé, kteří jim pomáhají? Chce, anebo nechce je reprezentovat? Anebo se potichu smíří s voláním po jejich segregaci? Příslušníci menšin všeho druhu přece vždy přirozeně nacházeli u sociálních demokratů podporu.

↗

Mesut Özil, německý muslim tureckého původu, jeden z mnoha obecně známých a respektovaných evropských muslimů. Je jen otázkou času, kdy budou reprezentovat i české země. Repro DR

Řečeno obecněji: vedení ČSSD si opravdu musí položit otázku, zda chce nadále reprezentovat slabé a znevýhodněné, anebo nadbíhat proměnlivé, povětrné psychologii davu. Někdy je zkrátka v politice zapotřebí jít proti číslům ze sociologických průzkumů. Někdy je dokonce nutné s věrností ideálům prohrát: ale o tom zde ještě vůbec nemluvíme. Nikdy ale není čestné ideály opustit.

Je to rozdíl mezi korouhvičkářskou politikou a státnictvím. Možná by si o svém stanovisku k otázce současné světové uprchlické krize, nežli se definitivně rozhodnou, mohli vůdcové ČSSD promluvit se svým členem Erazimem Kohákem, kterému je letos 82 let, takže jako uprchlík prožil přesně polovinu svého života.