Česká strana sociálně demokratická sama byla jako instituce v letech 1948 až 1989 uprchlíkem. Když si ji po únorovém puči v roce 1948 komunisté násilně přivtělili, pokračovala ve své svobodné existenci v exilu.

Věru bych nepřál Bohuslavu Sobotkovi, Lubomíru Zaorálkovi nebo Milanu Chovancovi, aby svůj dnešní postoj k syrským či eritrejským uprchlíkům před diktaturami ještě horšími, než byla ta Gottwaldova, museli vysvětlovat svým skvělým předchůdcům, Václavu Majerovi či poslednímu exilovému předsedovi ČSSD Karlovi Hrubému, který dodnes žije — jako uprchlík — v Basileji.

To ale není jediný důvod, proč by vedení ČSSD mělo svůj postoj k uprchlíkům, jímž zrazuje sebe sama i svou nejryzejší identitu, bez odkladu z gruntu revidovat. Je jich vlastně vcelku mnoho.

1/ Sociální demokracie má smysl jen tam, kde se důsledně zastává znevýhodněných a slabších

Vedení sociální demokracie ustupuje společenským náladám, které vznikají iracionální eskalací nenávisti vůči neznámému. A potichu opouští zásadu, že i Syřané, Eritrejci, černoši a muslimové jsou především lidé. To je politika, která je zčásti krátkozraká a zčásti zbabělá.

Krátkozraká je proto, že v politické soutěži, v níž se stane základním organizačním principem eskalace nenávisti ke znevýhodněným menšinám, sociální demokraté nikdy nemohou vyhrát; alespoň se jim to, pokud víme, nikdy nikde na světě za posledních 170 let nepodařilo. Mnozí sociální demokraté jako by zapomněli, že ve frontě na koncentrák stáli jejich předchůdci vždy hned jako druzí.

↗

ČSSD sama jako instituce byla uprchlíkem. Její člen Erazim Kohák strávil jako uprchlík v exilu přesně polovinu svého života, jednačtyřicet let. Foto Jan Beránek

Zbabělá je proto, že v české společnosti už žijí jako naši spoluobčané lidé, kteří se dnes stávají předmětem hanebných ústrků v rámci davové psychózy středního rozsahu, jež českou společnost nyní zachvacuje. Jedná se o uprchlíky, muslimy, cizince či lidi pracující v organizacích, jež jim pomáhají. Těchto našich občanů se přece musí někdo zastat.

Kdo by to měl být, je nasnadě: jsou to vesměs přirození voliči ČSSD, anebo alespoň spontánní vyznavači sociálně-demokratického ideálu. Odvaha v politice se měří mimo jiné schopností davové psychóze čelit.

2/ Islám už je součástí české společnosti. Tvrdit, že ho tu „nechceme“, je segregační, protidemokratické stanovisko

Uvědomují si, ministři vnitra a zahraničí či premiér, že u nás už žijí muslimové, kteří požívají všech lidských a tedy i občanských práv a nemohou být předmětem hanebných ostrakizačních či přímo pogromistických kampaní jen z důvodu svého vyznání? Přitom je úplně jasné, že bez ohledu na záštiplné kampaně, muslimů u nás bude přibývat. To je elementární demografie. Nezačneme je přece zabíjet či vyhánět, že ne?

Otázka nezní, zda bude součástí české společnosti islám. On už jí je, jakož i celé Evropy. Otázka zní, jakou roli v ní bude hrát. Ví to naše vláda? Má v tom nějakou koncepci? Nechová se, jako by to věděla, jako by ji měla.

Ptáme se ještě jednou: přemýšlí vedení ČSSD o tom, jak se u nás dnes cítí naši občané muslimové, ale i jiní uprchlíci, či lidé, kteří jim pomáhají? Chce, anebo nechce je reprezentovat? Anebo se potichu smíří s voláním po jejich segregaci? Příslušníci menšin všeho druhu přece vždy přirozeně nacházeli u sociálních demokratů podporu.

↗

Mesut Özil, německý muslim tureckého původu, jeden z mnoha obecně známých a respektovaných evropských muslimů. Je jen otázkou času, kdy budou reprezentovat i české země. Repro DR

Řečeno obecněji: vedení ČSSD si opravdu musí položit otázku, zda chce nadále reprezentovat slabé a znevýhodněné, anebo nadbíhat proměnlivé, povětrné psychologii davu. Někdy je zkrátka v politice zapotřebí jít proti číslům ze sociologických průzkumů. Někdy je dokonce nutné s věrností ideálům prohrát: ale o tom zde ještě vůbec nemluvíme. Nikdy ale není čestné ideály opustit.

Je to rozdíl mezi korouhvičkářskou politikou a státnictvím. Možná by si o svém stanovisku k otázce současné světové uprchlické krize, nežli se definitivně rozhodnou, mohli vůdcové ČSSD promluvit se svým členem Erazimem Kohákem, kterému je letos 82 let, takže jako uprchlík prožil přesně polovinu svého života.

Vedení sociální demokracie by skutečně mělo hluboce přemýšlet o tom, jak se mohlo stát, že jeho rétorika je bližší fašizující bandě exotů kolem Martina Konvičky nežli jejich přátelům v autorském okruhu Deníku Referendu či v Masarykově demokratické akademii, která vydala s uprchlíky se solidarizující stanovisko.

3/ S nenávistí k islámu je třeba se konfrontovat. I defétismus je spojencem nenávisti

Nenávist k islámu je po všech stránkách iracionální. Dobře: islám možná patří ke kurióznějším z náboženství, jež jsou dnes ve světě masově vyznávána. A tzv. Islámský stát je asi nejobludnějším státně-politickým útvarem, který spatřil světlo světa od Pol Potovy Kambodže.

Ale věci je třeba držet v perspektivě. Na Hitlerovo Německo, jež s námi jen před třemi generacemi sousedilo, a po jistou dobu byl jeho oficiální politikou mimo jiné záměr vyhladit Čechy, Islámský stát pořád co do obludnosti nestačí. A všechny islámské země o takzvaném Islámském státě mluví s pohrdáním a chtějí jej zničit, což bohužel o evropských zemích před pouhými osmdesáti lety ve vztahu k hitlerovskému Německu neplatilo.

Mnohé ani nebyly připraveny dodržovat své spojenecké dohody. Dnes je naším spojencem v NATO „islámské“ a přitom demokratické Turecko. Česká republika dokonce prosazuje jeho vstup do Evropské unie. Takových příkladů ukazujících, že k panice a nerozlišujícím paušalizacím nejsou žádné rozumné důvody, bychom mohli snášet mnoho.

↗

Turecko je demokracií obývanou muslimy, která je naším spojencem v NATO. Oficiální českou politikou je snaha, aby se Turecko stalo členem EU. Repro DR

Viděno z nadhledu: islám, tak jako křesťanství, buddhismus či židovství, je prostě určitou kulturní výbavou. Z universalistické perspektivy, jež by měla být vlastní všem sociálním demokraciím, je k islámu možné přistupovat jako ke zdroji užitečné humanistické inspirace: v dobrém.

Mimo to žijeme v zemi, jejíž nedávný ministr zahraničních věcí a favorit zdejších liberálů všeho druhu, kterého by si většina obyvatel hlavního města zvolila českým prezidentem, Karel Schwarzneberg, se přece bratříčkoval s představiteli Saúdské Arábie. To je nejobskurnějšími islamistickými schématy prostoupený režim, který veřejně bičuje svého „Václava Havla“ Raifa Badáwího.

Saúdská Arábie, náš spojenec, je patrně podobnější Islámskému státu než jakékoli jiné zemi na světě. Z náboženských důvodů třeba onehdy zakázala stavět dětem sněhuláky. Současně se tváříme, že žijeme ve „strachu z islámu“, a tudíž odmítáme až groteskně nízké kvóty na uprchlíky, kteří prchají... před čím vlastně?

Namnoze přece před hrůzami islamistické politiky. Představa, že nás ohrožují uprchlíci před islamismem je stejně absurdní jako idea, že by naši českoslovenští uprchlíci za komunismu mohli chtít exportovat komunismus: a po právu se již stala předmětem satiry. Pokrytectví a nesoudržnost české státní politiky ve vztahu k saúdskoarabské despocii a k syrským uprchlíkům snad už ani nemůže být větší.

Na jedné z Akademií sociální demokracie vyprávěl vídeňský starosta, sociální demokrat Häupl o tom, jak chodí na předvolební schůze Haiderových krajních pravičáků a pře se s nimi. Argumentuje a ptá se. Přesně touhle prastarou metodou dnes mohou sociální demokraté rozvrátit mobilizaci českých islamofobů.

Každopádně není důvod tváří v tvář současné vlně českého apartního rasismu podléhat nějakým vášním. Rozhodně není na místě defétismus, jehož projevy lze tu a tam mezi soudnými lidmi zaznamenat: jedni „už si neví rady“, druzí „uvažují o emigraci“. Přestaňme prosím jančit.

Současné islamofóbní vyvádění nemá oporu v realitě, a proto pomine. Jistě ne samo od sebe, musí se mu čelit, pracovat, organizovat, vysvětlovat, ukazovat příklady. Tak jako vždy, když hrozí, že společnost sejde na scestí.

Ale k panice není žádný rozumný důvod. Je třeba vytrvat, v klidu argumentovat, snažit se společnost opravit tam, kde je v nepořádku. Prostě je odrazíme a bude líp.

4/ Racionální politika s příběhy versus emocionální politika s předsudky

Ferdinand Peroutka sice nenapsal ani článek Zeman je gentleman (i když kdoví, v čase jeho skonu bylo Zemanovi už 34 let, třeba se něco najde), zato napsal pro dnešní čtenáře řadu jiných kontroverzních tezí, mimo jiné například tu, že „Masarykovy omyly byly národu prospěšnější nežli Pekařovy pravdy“. To je vynikající postřeh, nad nímž zkusme chvíli přemýšlet.

Peroutka ještě bez znalosti poznatků postmoderní filosofie, aniž by tušil, v čem tkví umění dekonstrukce, sám je ve svých brilantních esejích sebraných v knize Ano i ne konstruktivně uplatňuje. Peroutkova metoda byla jiná, ale, jak s odstupem můžeme posoudit, obdobně pronikavá: bedlivě pozoroval společenskou praxi, jemnosti jejího stavu i vývoje, a srovnával.

Musel vidět třeba to, že Masarykovo Československo mezi válkami prokazovalo vzhledem k dobovým poměrům až neuvěřitelnou solidaritu s uprchlíky, což dozajista nebylo — a ani nemohlo být — samo sebou. Pramenilo to z příběhu, z „velkovyprávění“, které Masaryk promyšleně československé společnosti vštěpoval, byť sám jistě věděl, že v něčem se jedná tak trochu o pohádku.

↗

Masaryk, kromě toho, že byl během války uprchlíkem, dobře věděl to, co současní sociálně demokraté jako by zapomněli: že předsudkům je třeba čelit silnějším příběhem, s odvahou. Repro DR

Jenomže pohádky, úplně ve všech národech a kulturách bez výjimky, včetně pohádek Tisíce a jedné noci, učí, že dobro vítězí nad zlem a že s poctivostí se nejdál dojde. Tak i všechna vlivná náboženství stojí na premise, že lidé touží být dobří.

Masarykovy zkratky typu „Ježíš, ne César“, „Nebát se a nekrást“, „Demokracie je diskuse“, „Idealisté vždycky nakonec vyhrají“, anebo třeba i „Můj socialismus je žité křesťanství“ byly součástí občanské teologie svého druhu. Pomáhaly utvářet sebevědomí československé meziválečné elity jako lidí sociálně citlivých, solidárních a zásadně pomáhajících jiným lidem, kteří se ocitli v nouzi.

Dnes je skoro k nevíře, že právě na tom jsme, my Češi, opravdu svého času zakládali své sebevědomí. A z takového přístupu ke světu rovněž vyrůstala česká sociální demokracie, bývala doslova jeho avantgardou. Pokud máte pochyby, opět vám doporučuji konzultaci s Erazimem Kohákem.

Naši spoluobčané, kteří se dnes děsí uprchlíků, se jich nebojí jako lidí. Neznají je. Kdyby je poznali, možná zjistí, že tak skvělé, pohostinné a pozorné sousedy by si ani nemohli vysnít.

Naši spoluobčané vystrašení z uprchlíků dnes především cítí existenční obavy ze své vlastní budoucnosti. Bojí se, že neudrží svůj životní standard, a vnímají, že dobrou budoucnost nepřinese pokračování stávající společenské praxe. Ale nemají jasno, co a jak dělat jinak. Uprchlíci jsou záminka, falešný symbol, k němuž se upíná davová psychóza, tak jako vloni k Romům a kdysi k Židům.

V Evropě o tom nejvíc ví řecká Syriza, v tom tkví její kouzlo, proto představuje nejsympatičtější možnost evropské sociálně-demokratické politiky; ostatně někdo trefně poznamenal, že její politická koncepce stojí pořád ještě napravo od řecké sociální demokracie — PASOK — ze 70. let.

Připomínáme to i proto, že Syriza je vůči uprchlíkům řádově vstřícnější nežli ČSSD. Může taková být, poněvadž svým občanům právě nabízí ucelený příběh, jehož základní motiv zní: nebojte se, se solidaritou a péčí o sociální soudržnost vše zvládneme.

K tomuto myšlení se česká i evropská sociální demokracie musí začít znovu probíjet, protože evropská občanská společnost si návrat k politice takového druhu nakonec vynutí. A při nejhorším si najde její novou reprezentaci tak jako v Řecku.

5/ Český stát se nechce podílet na řešení humanitární krize uprchlíků, protože selhává. Ale neslíbila ČSSD, že bude fungovat?

Česká republika je stát, jehož definice by mohla znít: „Země, která neví, co mluví.“ Abychom si to ilustrovali, podívejme se na to, co říká české ministerstvo zahraničních věcí na svých oficiálních stránkách o Češích v zahraničí.

Na stránkách Hello Czech Republic se o Češích v cizině píše, že po světě žijí asi dva miliony lidí, kteří se hlásí k českému původu. Dovídáme se, že po roce 1948 z Československa uprchlo asi sto tisíc lidí, po roce 1968 dokonce čtvrt milionu (to by bylo dokonce více nežli Maďarů po roce 1956).

Získáme tu poučení rovněž o tom, že v některých zemích byli Čechoslováci jednou z nejpočetnějších uprchlických komunit, například ve Švýcarsku třetí po Tibeťanech a Maďarech. Člověk si tu bolestně uvědomí, jak neblaze se do současné úrovně české debaty o uprchlících promítá, kolik z nejtalentovanějších našich spoluobčanů odsud v posledních osmdesáti letech uprchlo.

Nejzábavnější pasáž se ovšem týká současné migrace Čechů. „Mnozí Češi migrují ve snaze nalézt si přechodnou práci v ekonomicky rozvinutějších zemích,“ píše české ministerstvo zahraničních věcí. A v zápětí pokračuje ještě bezelstněji: „Důležitým cílem současné ekonomické emigrace jsou USA, kde dnes žijí a pracují tisíce českých ‚nelegálních migrantů‘.“ Češi nelegálními ekonomickými migranty? Kdo by to byl do nich řekl...

Pokud jde o současnou humanitární krizi uprchlíků ze Sýrie a Eritreje, v České republice tragicky selhává stát. Nemělo by být nic tak těžkého vysvětlit, že současnou uprchlickou krizi Evropská unie může bez otřesů zvládnout, že uprchlíci z Eritreje a Sýrie neprchají z ekonomických důvodů, ale z důvodů politických, a že ani Českou republikou by přijetí počtu uprchlíků násobně překračující směšně nízké kvóty navržené Evropskou unií nijak neotřáslo. Jedná se o zlomek prostředků, jež Evropa darovala během nedávné krize bankám.

Nevymlouvejme se trapně na to, že česká společnost na to či na ono není připravena. Země, která žije čtvrtstoletí ve svobodě a pobírá z Evropské unie stamiliardovou pomoc, prostě nemá sebemenší právo nyní ekonomickými hledisky zdůvodňovat neochotu pomoci uprchlíkům či prosazovat absurdní vojensko-policejní řešení humanitárního problému. Mohou nás v budoucnu čekat i mnohem složitější situace, před nimiž nepůjde strčit hlavu do písku, anebo je prostě potopit na dno Středozemního moře.

↗

Jiří Havel, sociální demokrat, klečí před jedním ze zfanatizovaných mládenců, kteří vrhali na představitele ČSSD vejce. Sociální demokraté vědí, jaké to je být obětí davové psychózy, mají to v čerstvé paměti. Proč takovým náladám dnes důsledně nečelí? Foto ČSSD

Pokud dnes zásadně k toxické společenské atmosféře přispívá bezuzdné lhaní médií, jako je například Reflex, který zveřejňuje staré fotky s lživými popisky či smyšlené historky, je nutno hledat cesty k jejich regulaci, která takovou praxi znemožní. Svoboda projevu jistě nemá chránit šíření nenávisti lživými argumenty.

Nelze rovněž pominout, že fatálně selhává Odbor azylové a migrační politiky na českém ministerstvu vnitra, který by měl bludy zamořující český veřejný prostor trpělivě a systematicky vyvracet odbornými argumenty, jež má k dispozici. Potřeba nápravy situace zde je dávno známa.

A selhává také, až na vzácné čestné výjimky, kompletně celá česká politická elita, nejen ČSSD. Cožpak lidovci nevědí, jak o uprchlících hovoří papež František? Andrej Babiš přece žil několik let v muslimské zemi a jistě se mu v ní nedařilo zle. A sám je ostatně uprchlíkem, do českých zemí přece utekl před Mečiarem.

Česká demokratická politika má povinnost v této věci jednosvorně tlumit vášně, je to státnickou povinností celé vládní koalice; a nevěříme, že by se k ní alespoň TOP 09 a KSČM nakonec nepřipojily. Je to také naší povinností vůči Evropské unii.

Ale každopádně, i kdyby v tom měla zůstat úplně sama, je povinností ČSSD současný střet s malostí a nenávistí vybojovat. Pokud to nedokáže, snadno by se jí mohlo stát, že až se zase jednou stane předmětem davové psychózy ona sama, nebudou na její představitele létat jen vajíčka.

Každé šíření iracionální nenávisti či davové psychózy je projevem toho, že český stát v některých svých základních principech nefunguje. S jakým kandidovala ČSSD heslem?